1. října 2013

Pohádka, která se mi zdála


Chtěla bych se s vámi podělit o pohádku?, která se mi zdála ve snu. Objevila jsem ji po třech letech, netušila jsem, že jsem to takhle vlastně sepsala a docela mě to překvapilo...:)
...
 Kdysi v dávných časech se nad pouští objevil zvláštní úkaz. Slunce najednou zmizelo z oblohy, ta zčernala a zatáhla se fialovošedými neprostupnými mraky. Nastala noc, která nikdy nekončila, ale i tak bylo vidět. Písek na poušti zářil slabým zlatým světlem. Nicméně lidé začali strádat, všem se zakalila mysl a ovládly je spory, ale i rostliny přestaly růst a zvířata umírala. Všechno živé totiž ke své existenci potřebuje sluneční svit. Na Zemi panoval velký neklid a tak se lidé obraceli ke své poslední naději. Potřebovali někoho, kdo by mohl jejich trápení ukončit. Vyslali mladíka za tajemným Světlonošem. Říkalo se, že jeho obydlí je kdesi v písečných dunách pouště a že byl kdysi svědkem narození velkého pána, který na Zemi vykonal mnohé dobré věci. Mladík putoval pouští, musel čelit prudkému ledovému větru a mnohokrát chtěl své pátrání vzdát. Nakonec, po několika dnech, se mu přece jen podařilo Světlonošovo obydlí najít.
Zaklepal a otevřel mu člověk celý zahalený v tmavém hábitu. Ze stínu vystupovaly pouze jeho zářivě modré oči, které se zvláštně třpytily. Mladík mu vše vysvětlil, ale Světlonoš nechtěl pomoci, měl lidí dost. Přál jim, aby jejich životy na Zemi skončily a nezatěžovali ji dál jejich životem. Mladík prosil a nedal se odehnat a tak nakonec Světlonoš svolil. Vyvedl ze stáje svého grošovaného koně, vyšvihl se něj a k mladíkově překvapení se vznesl k nebi. Dlouho čekal mladík na Světlonoše, tedy mu to tak aspoň připadalo, jelikož když nebylo Slunce, nikdo neměl ponětí o čase. Vše se zdálo nekonečně dlouhé jakoby se svět zastavil.
Světlonoš mezitím putoval tmou a mlhou stále výš a výš do oblak. Byl rozhořčen, že po něm lidé zase něco chtějí a nemá svůj klid. Stejně to byla jejich vina, že Slunce zmizelo. To oni zakalili svými temnými myšlenkami oblohu a nechali Slunce vyhasnout. Dostal se až na samotný konec nebe, kde žijí nebezpeční draci, o kterých na zemi kolovala spousta pověr, ačkoliv nikdo jaktěživ draka nespatřil. V mracích hustých jako kaše měli svá obydlí a společnost jim dělali sylfové, duchové větru a vzduchu, kteří drakům přinášeli zprávy o dění na celém světě. Drakové totiž také chránili svět kolem dokola před nebezpečími, která mohla přijít z jiných sfér.
Světlonoš letěl k nejhustšímu mračnu, byl si jist, že se zde jeden z draků nachází. A nemýlil se. Z oblaku na něj upíraly zrak dvě zelené oči, sevřené v tenké štěrbinky. „Čehož si od nás žádáš, človíčku?“ Ozval se hluboký hlas. „Slunce zmizelo z oblohy a lidé na světě trpí. Nemají co jíst a je zima. Potřebuji váš oheň, abychom ho mohli vypustit na oblohu a vše bylo tak, jak má být.“ „Hmm, ale nezdáš se býti velice přesvědčený o tom, co říkáš. Sylfové nám říkali, že jsi na cestě, ale očekávali jsme tě dřív. Asi lidstvo moc netrpí...,“ přivřel oči drak a odfrknul si. „Já jsem jen posel, přišel jsem vykonat o co bylo požádáno.“ Drak ho probodnul pohledem. „Inu dobrá, pomůžeme jim,“ promluvil najednou úplně jiným tónem. Světlonoš odvázal z koně krásně tepanou klec na ptáky s filigránovými ornamenty a otevřel dvířka. Drak roztáhl nozdry a tlamou vypustil tenký plamínek ohně, který se v kleci zformoval do tvaru koule. „Až dorazíš na zem, vyhledej nejvyšší věž a na jejím vrcholu otevři dvířka. Slunce si najde cestu na oblohu. Ale varuj lidi, že příště už tu možná nebudeme, abychom řešili jejich titěrné problémy.“ Světlonoš pokývl, zavřel klec, pobídl koně a vydal se směrem k zemi.
Když dorazil, mladík tam stále čekal. „Dlouho jste byl pryč, ale vidím, že máme nové slunce,“ začal se radovat. „Pojďte se mnou do města, teď už bude vše v pořádku,“ řekl a vyšvihl se na koně za Světlonoše. I vydali se k nejbližšímu městu. V půli cesty se před nimi objevil obrovský lev. Zavrčel. „Pane, co budeme dělat?“ Světlonoš se lvu podíval zpříma do očí. V tu chvíli lev hrábl tlapou do písku a tam, kde se ho dotkl se vytvořil malý vír. Rychle se zvětšoval a vtahoval do sebe všechen ten písek a kamení okolo. Světlonoš otočil koně a pobídl ho ke klusu Písečný vír ale více a více rostl a všechno kolem mizelo. Nebylo vidět ani jeho dno. Marně se kůň snažil utéct, vír jim byl stále v patách. „Ne, nemůže přece všechno zmizet, teď už má být zase všechno v pořádku!“ křičel mladík. Světlonoš neodpovídal. Bylo mu jedno, jestli je vír pohltí nebo ne, bylo mu jedno, že získal slunce. Udělal jen, co chtěli, tohle už nebyla jeho starost, ať klidně umře teď a tady. Na ničem stejně nezáleží a nikdy nezáleželo. Vzpomněli si na něj jen, když trpěli, tak ať si klidně trpí dál. Klec připevněná na koni se začala třást. Už nemohli utéct. Vír byl silnější a větší. Mladík odpoutal klec a pevně si ji přitiskl k hrudi. Bylo to ale marné. Nemohli jít dál, stáli na místě a čekali jen, až je vír pohltí. Mladík se bránil, ale nic nezmohl. Zmizel ve víru stejně jako létající kůň, stejně jako Světlonoš, jako nejbližší město a jako celý svět.
A najednou nebylo nic, jen antisvět. Nic, co by se dalo vidět, slyšet, cítit nebo na co by se dalo sáhnout, prostě nic. Antičástice, antihmota, antisvět. Draci žijí na Zemi už od jejího vzniku a tak vědí hodně o povaze lidí, a sami ostatně nejsou zrovna nejčestnější stvoření. Drak viděl Světlonošovi až do srdce. Přes nánosy prachu zahlédl světlonošovu nechuť a prázdnotu. A ze sylfova vyprávění nabyl dojmu, že lidé jsou všichni takoví. Chtěl je vytrestat a tak poslal sylfa v podobě lva, aby způsobil vír, který všechno zničí. Aby už byl konec všemu. Ale...
Ono se vlastně nic nestalo, toto byl jen sen mé maličkosti, vypravěče. Pohádka o tom, jak náš svět zmizel. Aspoň se to tak zdá. Zapomněli jsme ovšem, že na druhé straně, těsně přilnutý k našemu světu, už od prvopočátku existuje antisvět. Obsahuje všechno, co nemůžeme vidět, čeho se nemůžeme dotknout, co nemůžeme slyšet. Naše sny, představy, obavy... Zdá se prázdný, ale není to tak. Je plný, plnější než ten náš skutečný. Tato báje vypráví o tom, jak vír všechno pohtil, ale mlčí o tom, že z víru vystupoval antisvět a vytlačoval ten náš svět na jeho místo. Jen se prohodili. Nic se nezměnilo. Lidé na poušti a na celém světě se další ráno probudili a slunce na obloze jasně zářilo. Vše bylo stejné. To se tak občas stává. Stejně jako dobro bez zla by nic neznamenalo, tak náš svět by nic neznamenal bez antisvěta. A Světlonoš? Uvízl navždy ve víru, míhají se kolem něj mnohé věci, ale on neví, která je skutečná a která ne.

Taky si píšete příběhy do šuplíku?


Žádné komentáře :

Okomentovat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...