Day Zero
V práci se mi rozbíjí tablet s mobilním internetem. Užívám si poslední chvilky internetu...Reklamovat budu v místě bydliště. Za několik dní. Oprava pravděpodobně potrvá měsíc.
Přicházím z práce domů.
15 minut poté – nudím se. 20 minut poté – šílím. 30 minut poté – vydávám se koupit USB modem.
Nemají ho, prý v T-mobile. Uvědomuji si, že by to na Ubuntu asi stejně nefungovalo.
Dávám se opět na cestu s cílem koupit si smartphone. Nerozumím tomu, nemůžu si vyhledat recenze. Mezitím všechny obchody zavírají. Zrovna je Black Friday a nemůžu si nic objednat na Alze. A stejně bych si nepřečetla email, že si můžu to něco vyzvednout. Nehledě na to, že nevím, jestli každý smartphone umí udělat wifi hotspot. A až/jestli mi opraví tablet, co s tím smartphonem budu dělat, simka je jen jedna.
Začínám brečet.
Ok, přála sem si, aby mi vesmír pomohl některým lidem nepsat, ale musí být tohle ta cesta? Přání se doopravdy plní, jen často né tím způsobem, který bychom si přáli.
Píšu si tohle do mobilu a zas začínám brečet, že to nemůžu sdílet na facebooku.
Začínám se těšit do práce. Uvědomuji si, že tam zažívám jediný sociální kontakt. Ačkoliv jsem si jistá, že na fb nikomu nechybím, bojím se, že přicházím o něco úžasného.
Vracím se na ubytovnu. Marně doufám, že se mezitím objevilo nějaké free wifi. Nikoliv.
Chybí mi farmerama, zrovna tam probíhá akce. Stejně tak mi uniká akce v Simpsons Tapped out.
Poprvé v životě na mě dopadá tíha být opravdu sama se svými myšlenkami.
Opět brečím, že to nemůžu postnout na facebook. Nechci umřít sama.
Nemůžu si objednat jídlo.
Zase mě popadá panická ataka.
Vím, o x věcech, co bych mohla dělat/co jsem chtěla dělat místo vysedávání na internetu. Nedělám nic z toho.
Čistě ze zvyku klikám na ikonu Mozillu. Nic.
Zkouším zapínat tablet. Nic.
Zjišťuju, že jsem chodila kouřit, protože jsem si myslela, že když z toho cíga přijdu, tak přibude nějaká notifikace na fb...nebo mi někdo napíše. Tudíž nechodím kouřit.
Zase brečím.
Opět se koukám, jestli není v mé blízkosti nějaké free wifi. Není.
Chodím s notebookem po pokoji. Nic.
Zase se snažím zapnout tablet. Nic.
Říkám si, jak lidé mohli bez internetu být. Asi bych si měla číst. Nechce se mi.
Nedostatek internetu pravděpodobně řeší i moje problémy s alkoholem. Když nemůžu nikomu psát a omlouvat si to sama sobě tím, že jsem opilá, nemám potřebu pít.
V pátek večer většinou závidím lidem, co něco podnikají a mají sex. Teď závidím těm, co sedí doma a mají internet.
Den nula jsem přežila, uplakala jsem se k spánku. Cold turkey.
Day One
Zjistila jsem, že nevím, jak začít den. Můj ranní rituál je sklidit a zasadit na farmě, kouknout na views na youtube a na blogu, kliknout na vypečené kredity na dámejídlo, zkouknout upozornění na fb, zkontrolovat maily, ostalkovat pár lidí, zahrát si každodenní event v Plants vs Zombies, „sklidit“ Simpsons Tapped out, projet na 50xp italštinu v Duolingo.
Přemýšlím, jak se asi daří BžvS10. Zrovna se to všechno začalo krásně rozjíždět.
Fakt bych si chtěla objednat nějaké jídlo.
Uznávám, že nemít internet je asi největší heartbreak, který jsem v životě zažila. Takový prázdno.
Proklínám Ubuntu.
Proklínám sebe, že jsem si nikdy nekoupila smartphone.
Proklínám internetovou radu starších sídlící v Big Benu.
Proklínám Marka Zuckenberga.
Musím uznat, že to doopravdy je závislost.
Zase jsem začala brečet. Nechci umřít sama.
Zkouším zapínat tablet, třeba si přes noc odpočinul. Třeba to byla jen nějaká jednodenní erupce na slunci. Tak ne no.
Na jednu stranu jsem zvědavá, kdy mi totálně rupne v bedně. Ale ještě se mi nechce utrácet těžce vydřený prachy za nějaký další zařízení, s kterým bych, až mi opraví tablet, nevěděla, co dělat.
Jsem divná.
Nemám v notebooku moji nejvíc nabíjející písničku. Let it go, let it go, can't hold it back anymoooore.
Jsem odsouzená k tomu sledovat dokola jen Pána prstenů, Hobita, Lego příběh a Počátek.
Konečně jsem se dostala k tomu, že si dělám jakýs takýs Travel Journal. Lepím vstupenky a tak. Bohužel nejvíc podrobností o mých cestách jsem napsala, dokud jsem je měla v živé paměti na blog, a teď už si to moc nepamatuju.
Říkám si, že vlastně skoro nikdo nezná moje telefonní číslo.
Ani já si ho nepamatuju.
Bavím se tou tragikomickou myšlenkou očekávání, že se v práci přihlásím na fb a budu tam mít xx zpráv a realita bude taková, že tam bude jen jedna.
Hádám hesla na dostupné wifi. Neúspěšně.
Abych byla upřímná, cítím velkou hanbu, že někde lidi nemají co jíst a já řeším tohle. Abych byla ještě upřímnější, tak necítím.
A přichází typické single myšlenky. Všiml by si vůbec někdo, když bych umřela?
Tento článek byl sepsán v práci a publikován automaticky ;) :D
Komentáře
Okomentovat
Děkuji mockráte za váš komentář!