Clefairy blog

Tři měsíce v „konzultoriu“ uběhly neuvěřitelně rychle. Měla jsem možnost polehoučku pomaloučku vklouznout do italského zdravotnictví. Opravdu polehoučku, protože jak jsem psala, práce tu nebylo úplně hodně. A když, tak i tak mělo přednost jejich vybavování se. Ale ještě že tak, pocvičila jsem se právě v tomhle vykecávání, což není moje silná stránka a měla čas všechno postupně poznat. Nevím, jestli jsem od posledního článku došla k nějakému významnému zjištění, nicméně mi bylo umožněno jít na doškolovací kurz pro porodní asistentky „Management nízkorizikového těhotenství porodní asistentkou“ . Protože v Trevisu a pár dalších místech odstartoval pilotní projekt, kdy nízkorizikovou ženu sleduje jen porodní asistentka, která může předepisovat rutinní vyšetření a tak žena nemusí za celé těhotenství doktora ani vidět. Předposlední den mé praxe jsme byli s P. na večeři u Marty a její rodiny, bylo to moc fajn. Vůbec celá ta praxe takhle z hlediska vztahů, sekretářka skoro breč...

Praxe vesele pokračuje, mám za sebou skoro dva měsíce (teda měsíc a půl, dva týdny jsme bohužel byli na dovolené). A nových zážitků stále přibývá ( první dojmy najdete zde ). Marta odjela na dovolenou a tak jsem byla hodně s Norou. Nora mě nenechává dělat tolik věcí jako Marta (ale to jen proto, že ji to nenapadne), ale zase mi přijde, že pracuje víc a míň mluví než ona (i když míra vykecávání se je pořád hodně vysoká). A protože musela být vždycky ráno několik hodin ve frontoffice na telefonu, skoro vždycky mě poslala pomáhat doktorce R. Ta byla moc ráda, že nemusí vstávat měřit tlak a poslouchat ozvy, hodně věcí mi vysvětlovala, super. Vyšetřovaly jsme ženu ve 12. týdnu těhotenství, já už jí pomáhala vstát a R.: "A ozvy?" A já, že to je 12 týdnů, jak je poslechnu...a ona, že v pohodě a začala hledat, na chvilku je zachytila, ale pak už ne a tak: "No vidíte, teď se tu akorát ztrapním před porodní asistentkou." (Je dobrý, že tu nikdy v žádným případě nedochází k...

O tom, že menstruační kalíšek existuje vím už x let. Ale nikdy jsem se nechtěla vzdát komfortu a být super eko bio žena. Teda pro mě furt lepší než vypratelné vložky. Nikdy mi to nepřišlo nechutné, protože na krev a mnohem větší lahůdky jsem zvyklá. Ale nějak mě nikdy nic netáhlo k tomu, abych si ho pořídila. Pak se mi zmínila kamarádka, že ho používá a škoda, že ho neobjevila dřív (jak říkají skoro všechny ženy). Vzhledem k tomu, že se snažím být trochu šetrnější k životnímu prostředí a snažím se hledat alternativy k běžným produktům (né, že tady v Itálii by to šlo úplně snadno, v mnoha věcech jsou o hodně napřed oproti ČR, v mnoha zase o hodně zpět) jsem o něm začala přemýšlet - zvlášť, když jsem každý měsíc viděla, kolik odpadu vyprodukuji (tady se odpad třídí klasicky na plast, sklo, papír, zelené (tráva atd.), vlhké - zbytky jídla, lógr atd a suché - to, co nikam jinam nejde vytřídit) - suchého většinou máme jednu igelitku za měsíc - část z toho právě díky vložkám. Tampony jse...

Prvně, zdravotní systém tu je jako u nás, všichni mají přístup ke zdravotní péči „zadarmo“ . I ti, kteří nepracují, stačí se narodit jako Ital a máte to (já to ještě furt nemám... abych to měla musím pracovat nebo být příbuzný-manželka Itala nebo být na „pracáku“ po tom, co jsem tu rok pracovala nebo žádat o azyl nebo být těhotná nebo být hodně chudá a ne z EU nebo nebo...no prostě, já se můžu zapsat dobrovolně, zaplatit 450€ na solární rok nerozdělitelných..takže přečkám do ledna s mým privátním pojištěním, které kryje prakticky jen to, když budu v ohrožení života) . Tedy, jsou jisté výjimky, ale za specializovaná vyšetření, první pomoc a diagnostické testy, musíte zaplatit ticket (jestli si vzpomínáte na náš poplatek u lékaře), který je maximálně 36€. Péče, poplatky a organizace se liší napříč regiony. Díkybohu jsem ve Venetu, kde je úroveň vysoká a vše tu funguje (víceméně). Problémem jsou ovšem dlouhé čekací lhůty na vše . I když jsem slyšela, že v ČR jsou dlouhé, t...

Minule jsem popisovala trnitou úřední cestu za snem být porodní asistentkou a psala jsem vám, že mě čeká zkouška ze znalostí ohledně porodní asistence v Itálii. Zkouška se doopravdy konala, 25. února. Ano, musím napsat, že se konala a pokládat to za překvapivý fakt, protože tady si člověk nemůže být nikdy ničím jistý. Nebo alespoň u mě se vždycky objeví nějaký zádrhel. Pondělí 25. února jsem se tady vydala do Mestre. Už tam byla jedna, co řídí univerzitní kurzy pro porodní asistentky v Padově, se sídlem tady ve Vicenze, budeme jí říkat třeba Elena. Daly jsme se do řeči, vyptávala se mě, co jsem dělala v ČR a jak to tam chodí, pak jsme se i domluvily, že až mě zapíšou, stavím se za ní a nějak mi zkusí zorganizovat praxi v nemocnici. Pak přišly další tři z předsednictva komory a ona: "My si tady povídáme s Gertrudou, představte si, bude tady teprve dva roky a mluví takhle dobře italsky! Je fakt šikovná, neuvěřitelné!" Nakonec z těch všech věcí, co jsem celé tři týdny studoval...

Jak víte, v dubnu to budou dva roky, co žiju v Itálii. Přineslo a sebralo to opravdu hodně.  Bohužel jsem si před odjezdem nezjistila nic moc o vykonávání profese porodní asistentky tady (víc věcí jsem si nezjistila a nezařídila... avšak, pozdě plakat nad rozlitým mlékem). Říkala jsem si: „Jsme v Evropské unii, direktivy jsou stejné, vzdělání harmonizované, můj diplom tu bude platit, easy peasy. Ten, do kterého jsem byla zamilovaná (a možná byl taky důvod proč jsem se přestěhovala) říkal, že jim tu chybí porodní asistentky, tak to bude taky hračka, kdyby náhodou...A stejně nevím, jestli chci být porodní asistentka, najdu si nějakou jinou práci, všechno se uvidí.“  Moje aupair zkušenost nebyla zrovna ideální, víc mi to vzalo než dalo. Avšak po dvou měsících v Itálii, když jsem byla rozhodnutá, že se vrátím do ČR žít svůj nudný, ale nekomplikovaný život, jsem potkala svou pravou lásku. Začli jsme se bavit o společném žití, v září 2017 (pět měsíců mého...

It's dangerous business, going out your door. You step onto the road, and if you don't keep your feet, there's no knowing where you might  be swept off to.   16.1.2013 jsem založila tento blog. V té době ještě frčelo psát recenze na kosmetiku, myslela jsem si, kdovíjakou taky neudělám díru do světa. Nope. Takže tedy o porodní asistenci . Taky nic moc, ale hodně mě to bavilo (a štve mě zachovávání mlčenlivosti, takovejch příběhů, co bych mohla napovídat!) a třeba to i něco přineslo vám. Prožili jste se mnou studium a strach, hledání práce a strach, nástup do práce a strach, práci a strach...já se pořád bojím. Možná proto jsem si vybrala tenhle obor. Věděla jsem, že to nebude snadné a že se rozhodně nebudu cítit jako ryba ve vodě. Že budu pořád nucená vystupovat ze své komfortní zóny . Asi se budu hodně opakovat, ale ty dva roky a půl, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi daly strašně moc. Hodně jsem vyrostla, získala nějaké to sebevědomí, spoustu věcí se naučila a hlavně ...

To bylo v říjnu...tenhle článek je rozepsaný už dlouho... Jsem si myslela, že to tak dlouho nevydržím! Ale znáte takovej ten "syndrom uvařenej žáby"? Totiž, když hodíte žábu do vařící vody, tak vyskočí. Ale když ji dáte do hrnce se studenou a postupně zvyšujete teplotu až do bodu varu, tak ta žába si to neuvědomí, neuteče a uvaří se. A to je to, co my si tak krásně zažíváme každej den. Furt si říkáme, že by ještě mohlo být hůř. A pak přijde průser, kterej přijde, to je čistá statistika (navíc všichni víme, jak to je personálně teď v celém zdravotnictví) a už neutečeme. Ale tak, pokud jste četli mé články o vyhoření a povzdechy a nevím co jsem to tu na vás ještě "blila"...tak asi nemá cenu to zas všechno opakovat. Kdo nezažije, stejně nepochopí :) A co se tedy za ty dva roky událo? Měla jsem pracovní úraz a prožila si tři měsíce ve stresu, že je tu možnost, že jsem se nakazila nevyléčitelnou chorobou. Prostě tisíckrát někomu berete krev, nic, a pak jak nasch...

Nevím proč mám potřebu se týrat. Ale čas od času zajdu emimino . Stránka, která je kapitolou sama o sobě a těhotným bych ji zakázala. Nicméně, "ráda" si čtu porodní deníčky , kde ženy popisují jejich porod. Ano, dost často jsou plné nepřeností anebo úsměvné, ale jsou to prostě vyprávění jedntlivých žen, jak to ony viděly, jak to ony vnímaly a cítily.  Co mě totálně absolutně rozčiluje je, že se pokaždé najde někdo, kdo v komentářích hodnotí stylistickou formu , zábavnost, logickou návaznost a gramatiku. Ty jo! To musí být totální trollové! (Zároveň lituju, že mě nenapadlo dřív to taky dělat.) Nechápu, co to má za smysl. Myslím, že normální je reagovat ve smyslu - "Gratuluju k miminku" "Ještě štěstí, že i přes to všechno, jste oba dva v pořádku" a tak. A ne - "Některé části se mi špatně četly..." "V tomhle případě bych zvolila jiné slovní spojení" "Máte špatně i/y" "Závěr byl nudný a nicneříkající" "Přišlo mi...

Víte, že už delší dobu nemám převeliké chutě vyjadřovat se k mé profesi a zdravotnictví, nicméně neska vláda schválila systémové změny ve vzdělávání sester , potažmo nelékařských zdravotnických oborů. A upřímně moc nevím, co si o tom všem myslet. Nebo vím, jen doufám, že to tak doopravdy nebude. Věděla jsem o tom už trošku déle, nicméně se mi tomu nechtělo moc věřit a čekala jsem na oficiální zprávu. Píšou, že cílem je stabilizace systému vzdělávání, ale všichni víme, že ve skutečnosti to znamená, jak rychle získat hodně sester, kterých je kritický nedostatek .  Teď si dovolím zkopírovat text ze stránek Ministerstva zdravotnictví,  MZČR . Na svém dnešním (27. 6.) jednání schválila vláda návrh zákona č. 96, o vzdělávání zdravotních sester. „Cílem našeho návrhu je umožnit stabilizaci systému kvalifikačního vzdělávání při zachování jeho kvality, a to především u ošetřovatelských profesí všeobecné sestry, dětské sestry a praktické sestry neboli zdravotnického asisten...