První měsíc v Praze

Tak k tomu doopravdy došlo. Odstěhovala jsem se do Prahy. Článek mám připravený už dlouho a pořád přepisuji. Nejdřív to bylo první dny v Praze, pak prvních x dní, první týdny a teď už to je první měsíc. Mé první pocity, když jsem s obrovskou batožinou a naopak miniaturním kufříčkem vystoupila z autobusu byl...že asi dostanu infarkt, protože mě ten batoh šíleně svíral plíce a srdce :D Když jsem došla na místo, kde budu bydlet, tak jsem se rozbrečela. V sedmdesátých letech to asi byl luxus, nyní...no...radno mluvit. Aspoň neustále fungující (a ne jen občas) rychlovarná konvice, mikrovlnka, funkční odtok ve sprše a poklop na nádržce záchodu by tu mohl být. A trochu víc uklizeno. A internet. Ale to jsem vyřešila mobilním internetem. Chtěla jsem takovou tu flashku do ntb, odešla jsem s tabletem (hrozný přestupek proti všemu, čemu věřím :/). Ale zase neberte to, tablet jen za 1150Kč! Až o měsíc později jsem zjistila, že nepadlo ani slovo o tom, že každý měsíc se platí splátka 150Kč...fajn...

Najít personální, it a sklad prádla byl taky docela náročný úkol. Nicméně jsem to nějak zvládla a 1. října slavnostně nastoupila na oddělení. Teď mám za sebou 16? služeb a popravdě hodně zvažuji, co chci vlastně být až vyrostu, protože si přestávám být jistá, že chci být porodní asistentka. Nebo že vůbec chci být ve zdravotnictví. Teda, neberte mě nějak špatně, snažím se všechno v práci dělat nejlíp jak umím, ale jsem prostě teoretik a samotář a práce v týmu a takhle strašně moc zodpovědná práce, která vyžaduje pohotovost a rozhodnost..nemám moc pocit, že se na to hodím. Většinu času si přijdu jako blbec, když delší chvíli stojím, tak si říkám, že bych měla něco dělat, že když jsem tam nová, tak tam nesmím moc okounět a když ještě slyším ostatní, jak se pomlouvají, tak se jen děsím, co říkají o mně. Ale samozřejmě jsou i světlé chvilky. Když se podaří píchnout flexila, když zvládnu službu jen ve dvou...Pořád si ale přijdu jako studentka na praxi, jenže teď už nemůžu tak moc často říkat, že něco nevím a žádat o pomoc. A všechno se tu dělá jinak než v Brně, některé věci mi přijdou zbytečně složité a všechna ta pravidla a postupy si nějak nedovedu zapamatovat. Pak taky někdo řekne, že to mám dělat takhle a druhý den jiná řekne, že tak ne, že takhle. Tak si pak něco dělejte. Došlo to tak daleko, že se mi zdají sny, že pracuju tady a ve volném čase, pro zábavu, jezdím na praxi do Brna :D Ale tak třeba se to ještě zvrtne a nabydu sebevědomí a jistotu. Jsem tak zoufalá, že jsem si i na to koupila Bachovu esenci :D A tříměsíční zkušebka to jistí :D Navíc tu nikoho nemám a stýská se mi a pak přijedu domů a zjistím, že to není takové, jak jsem se těšila a nějak nemám nic jiného než tu práci, z které mám špatné pocity, tkze vlastně jsem kousek od toho zajet do Říčan a skočit pod vlak :D A ještě volali z malé okresní porodnice, blízko domova, že by mě vzali. No, ve stresu rozhodování jsem řekla, že ne.

Ale z druhé stránky, Praha je krásná a je tu hodně různých příležitostí. I když bych ocenila příležitost nakupovat levněji, vždyť tady je snad všechno o pět korun dražší než v Brně! A ještě bydlím hooodně v centru a tak tu nemůžu za boha najít levnější supermarket. Třeba Tesco by se šiklo. Ale takový to, co je někde na okraji.

Nechci na blog kašlat, ale teď to je všechno ještě hodně stresující. Až budu do práce chodit s pocitem, že to je naprd, že tam musím vydržet dvanáct hodin a ne s tím, že se bojím, jestli všechno zvládnu, tak to tu zas oživím. Nebo třeba po konfrenci porod doma ;)