Za dva týdny půlrok v Praze

Uff, nechápu, že to tak rychle utíká. Napadlo mě napsat tenhle článek, když jsem si přečetla ten o prvním měsíci zde. Tolik se toho změnilo! 

Tak třeba teď nechápu, proč se mi chtělo brečet, když jsem poprvé došla na ubytovnu. Vždyť to je v pohodě, za málo peněz hnedka v centru, všude dojdu pěšky. Sice už mám zase novou spolubydlící, ale dost se nám daří míjet, tkze bydlení v podstatě o samotě. A když tu je, tak kecáme a pohoda. Sice nám definitivně odešel jediný spotřebič a to rychlovarná konvice, tak musíme ohřejvat vodu v hrnci, ale co, dyť to je skoro stejně rychle.

V práci si teda pořád přijdu jak studentka na praxi, ale už vím, co, kdy a jak a kdyžtak se ptám kolegyně, jestli s něčím potřebuje pomoct (aby byla vidět ta snaha že! :)) A chybama už jsem se dost naučila, bohužel. Ale je to nejlepší způsob no. V listopadu jsem měla to štěstí, že jsem si vybrala kolegyni, s kterou chci sloužit a jeli jsme spolu s menšíma změnama až do února. Jedna ze tří nejstarších tam, pohodová...hnedka jsme si udělaly svůj systém a klídek. Vždycky jsem jí ještě vypomáhala s jejíma povinnostma, mám totiž pořád pocit, že ty starší porodní báby se musí šetřit, když tam mají mě, mladou srnu brnu :D Tady to totiž chodí tak, že jedna papíruje a jedna běhá - píchá, točí monitory...To je třeba jedna z věcí, která mi přišla fakt divná. V Brně to bylo prostě na půlky. Ale tady je toho papírování fakt hafo, ale zároveň obě mají přehled, co se na oddělení děje. Ale povím vám, že já a papírování, to mi fakt nejde, bohužel (a máte z toho hlavu jako pátrací balon, ptze furt souběžně myslet na x věcí najednou, při běhání člověk má na papírku jen co má vše udělat a na nic jiného už nemusí myslet).

A teďkonc od března mám novou parťačku. Nejstarší, když jsem ji potkala poprvé - ještě před nastoupením do pracovního poměru - mi tam brali krev a moč kvůli závodnímu lékaři, ona si tam nějak brblala a pak podávala zkumavku na moč. "Tady na ty chcanky!" Staniční: "No tak I.! Nebuď sprostá" I.:"Si budu řikat, co chci v týhle vypí*ený práci. (a na mě) Seš panna? No tak, seš panna?" Já jen vytřeštím oči a hlesnu, že ne. "No, tak to máš chcanky!" Tkze logicky jsem se jí hrozně děsila. Ale je fakt zlatá a myslím, že se od ní dost naučím. Zdravotně nic moc, jinak by byla ještě zlatější, ale co se dá dělat..a taky má všechny ráda, i když pro sprostý slova nejde daleko (cituji: "Já nejsem sprostá, prdel bych neřekla ani kdyby na mě nasypali hromadu s*aček"! :D). Typickej příklad toho, že se někdy k soudům uchylujeme moc rychle. No a jak jsem dřív Brno chválila, tak teďka už se přikláním na stranu Prahy. Jak jsem psala, že mi tu přijde všechno zbytečně složité, tak se mi teď naopak líbí, jak je na všechno systém a pravidla a není to lážo plážo :) Navíc, jak už jsem tam trochu dýl, tak si některý věci můžu dělat po svým, jak jsem zvyklá a nikdo mi do toho (převážně) nekecá.

Jinak kolegyně. Hm :) Zmijí hnízdo, ale zároveň skvělý holky, který mám ráda (a jestli ony nemaj rády mě, tak jejich problém :D) I když mi dá někdy někdo něco pěkně sežrat, tak se holt poučim a nedělám ofuky. Každá má svoje minusy, ale myslim, že se tam nějak nepotápíme a prostě je mi s nima fajn. Vlastně i když je třeba hodně práce, tak jediné, na co si pak vzpomenu je, jak jsem se celou službou prosmála :)

A teď jsem si vzpomněla, ani nevím proč, že si mi paní na jednom pokoji stěžovaly několikrát, že jim neteče teplá voda. Tak jsem jim říkala, že ji musí nechat hodně dlouho nechat puštěnou. Ale furt se nějak nic nedělo. Pak jdu poslouchat ozvy a paní mi hlasí: "Voda teče teplá!" A já naprosto vyděšeně: "Vám odtekla voda?! Proč jste nezvonila?!" Načež se vyděsí zas paní a: "Co? Já myslela v koupelně sestři.." :D
A jináč asi fakt bude sněžit bo co. Prostě se mění počasí. Na porodnici to dnes bylo šílený. A ještě zajímavost, že prej štrikování může vyvolat děložní kontrakce o.O

Takže abych to shrnula, jsem v práci moc spokojená, holky mám ráda, je to fajn. Nemůžu si stěžovat. Jen prostě..achjo. Nejsem vyhořelá, to fakt ne (paní říkají, že jsem ta hodná mladá sestřička :)), ale nějak už o porodní asistenci nemám zájem, nechci se dál vzdělávat a tak. Mám dělat ke konci května prezentaci nějaké kazuistiky v rámci ukončení adaptačního procesu a vůbec se mi do toho nechce, protože mě to prostě nezajímá. A hrozně mě to štve, nevím, co s tím. Ale zároveň si jsem vědoma, že z těch možností, co mám, tak riziko mě baví nejvíc. Možná ještě gynda by šla, jinak šestinedělí, novoši, sál..nechcu. (No a k tomu mi furt bliká v hlavě, že mám jakés takés schopnosti na něco jiného, když ty feast testy nebyly zas až takovej propadák). Nějak nevím, co jiného vymyslet. Kam ten svůj život směřovat. Ale ono mě něco cvrkne do nosu, až přestanu chtít hned hned hned :)

A jináč jsem začala hrát na ukulele, úžasná zábava, doporučuju, ani to není těžký :) A díky jedné kolegyni mám asi přítele, z rande naslepo, furt tomu nevěřím, nevím, co jsem v životě udělala tak dobrého, že mi do klína spadla taková odměna :) 

Takže život je nádhernej a novoroční předsevzetí plním jedna radost :) Krásné jaro dívky!