Krátký povzdech zdravotníka

Moje práce mě baví. Baví mě ten zvláštní mix rutiny a adrenalinu. Baví mě vidět to, o čem jsem četla jen v učebnicích. Baví mě rizikový. Nechtěla bych jinam. Ale čím dal častěji cítím takovou nějakou frustraci. A myslím, že to je možná jeden z důležitých bodů, proč dnešní porodnictví/zdravotnictví vypadá tak, jak vypadá. Stále víc a víc práce, míň a míň personálu, horší a horší pracovní podmínky. 

Proč bych se měla snažit, proč o službách padat na hubu, proč nemít čas se jít vyčůrat, napít, najíst. Když to nikdo neocení. Okej, to, když mi paní řekne, že jsem hrozně hodná anebo mi onehdá tatínek potřásl rukou a že hrozně děkujou za všechno, to je fajn...ale složenky mi to nezaplatí a nenajím se z toho. (K vedení se tyto pochvaly většinou nedonesou. Rozhodně né tím stylem, že by třeba dali nějaké...něco...) Z toho mi je pak do breku. Většina mých známých mají třebas..osmihodinovou pracovní dobu, volné víkendy, volné Vánoce, Silvestra, nemají rozhozený životní rytmus nočníma směnama, nepřijdou domů, neupadnou na postel a neprobudí se až druhý den ráno a vydělávají třeba dvakrát víc než já. Já vezu paní akutně na sál, kalhoty zmáchaný od krve...na posteli ruku v pochvě držíc hlavičku, aby nezmáčkla vyhřezlý pupečník...jedna chyba, jedno šlápnutí vedle a v nejlepším případě skončím akorát tak bez práce. V tom horším...platit nějaký odškodnění, vězení a tak. 

Blabla, že je to poslání. Možná by bylo, kdybych měla čas a podmínky na to, to dělat správně. Povídat si s těma ženama víc. Věnovat se jim víc. Ne, nejlíp se rozčtvrtit či rozšestit, protože někdy už se to nedá zvládat. 

A pak fatální argument, že to byla moje volba, že jsem si mohla jít válet šunky a dělat nějaký...PR nebo něco. Nebo bych mohla odejít do zahraničí. Jo, mohla. Ale všude se pořád říká, že by člověk měl dělat to, co ho baví. A mě to tak baví! Přesně teď, přesně tady. Ale prostě...pff, cítím fakt takovej tlak, že bych to prostě měla zabalit, jinak mě to časem zničí. Viz moje kolegyně. Které už tak nějak nedávají a postupně odcházejí. 

Achjo. Jsem z toho taková rozpačitá. Jako teď oukej, nemám rodinu, mám strašně levnej nájem...Ale představa, že bych rodinu měla, tak ten chlap bude muset vydělávat sakra hodně a já vlastně do tý práce budu chodit jen, aby se neřeklo, protože ty směšný částky...

Nechci se bavit o porodech a tom, jak to v porodnicích chodí (ptze to je teď díky dokumentu Pět zrození velice ožehavé téma). Ale kdybych pracovala, aby to odpovídalo výši mého platu, projevovalo by se to velmi vyhořelým přístupem k pacientkám. Teď se nějak naivně ještě pořád snažím a dělám pro ně první poslední. No...a tím jsem vlastně chtěla říct, ač to není omluva, že se někdy vůbec nedivím tomu, jak se zdravotníci chovají a jednají. A je mi jasný, že se celej tenhle článek dá pranýřovat, není to žádná výmluva, omluva nebo zastávání se věcí, co by se neměly dít. Je to jen takový můj krátký povzdech a naivní víra, že se mi tím nějak uleví a něco se změní. Nebo že zázračně vymyslím, co dělat dál.