První dva dny v italské porodnici

Tři měsíce v „konzultoriu“ uběhly neuvěřitelně rychle. Měla jsem možnost polehoučku pomaloučku vklouznout do italského zdravotnictví. Opravdu polehoučku, protože jak jsem psala, práce tu nebylo úplně hodně. A když, tak i tak mělo přednost jejich vybavování se. Ale ještě že tak, pocvičila jsem se právě v tomhle vykecávání, což není moje silná stránka a měla čas všechno postupně poznat. Nevím, jestli jsem od posledního článku došla k nějakému významnému zjištění, nicméně mi bylo umožněno jít na doškolovací kurz pro porodní asistentky „Management nízkorizikového těhotenství porodní asistentkou“. Protože v Trevisu a pár dalších místech odstartoval pilotní projekt, kdy nízkorizikovou ženu sleduje jen porodní asistentka, která může předepisovat rutinní vyšetření a tak žena nemusí za celé těhotenství doktora ani vidět. Předposlední den mé praxe jsme byli s P. na večeři u Marty a její rodiny, bylo to moc fajn. Vůbec celá ta praxe takhle z hlediska vztahů, sekretářka skoro brečela, když jsem se s nimi poslední den loučila. No trochu se mi stýská, to se přiznám. 

 

A včera, po noci, kdy se o mě celou dobu pokoušel infarkt, do porodnice. Perinatologické centrum třetí úrovně, asi 3000 porodů za rok. Lůžkové porodnické oddělení, s 43 lůžky, kde jsou pokoje pro šestinedělky, rizikové těhotné a „hekárna“ všechny dohromady. 

Se staniční/vrchní jsem měla schůzku v 7:30, přišla v osm, mezitím jsem se málem nervozitou pozvracela.. a taky se mi přišla představit jedna porodní asistentka, která se vracela ten den z mateřské (rekord, byla doma celých 9 měsíců! Tady se porodu většinou zůstává jen tři měsíce.. ale když máte rizikovou práci jako číšnice, prodavačka nebo tak, tak pokud vám nenajdou pozici vhodnější, nechají vás doma hned od zjištění těhotenství a pracovat prostě jít nemůžete), kamarádka Marty. Staniční mě pak poslala s tou por.as. jít si vyzvednout uniformu, což bylo fajn, páč bych se cestou asi tak desetkrát ztratila (vyzvednutí uniformy všechno automatizované, pohyblivý věšák, který vám ji vyplivne). 

Pak mě staniční všem představila, všichni byli hrozně milí (a mladí! Všem je tak kolem třiceti, žádné porodní asistentky skoro v důchodu o.O) a jak už jsem se mnohokrát přesvědčila...mám jiná měřítka pro posuzování toho, jací jsou ostatní. Tady o někom někdo řekne, že je to hrozný člověk, tak si vybavím nějakého českého hrozného člověka, hezky se vyděsím, pak poznám dotyčného a zjistím, že je moc milý. Všichni mi chválili italštinu a jak jsem dobrá, že mám uznaný diplom a jsem zapsaná do komory atd. Pak mě staniční/vrchní provedla po porodnici, pár tváří už jsem znala z toho doškolovacího kurzu a všichni byli fajn a evidentně jim staniční napsala email, protože už věděli, o koho se jedná. (Když teď budu popisovat různé zkušenosti, platí to jen pro tuto nemocnici... když jsem se bavila s ostatními, které jsou z jiných regionů, popisovaly jiné zkušenosti). Tady je v přízemí porodnická pohotovost a všechny ambulance, v prvním patře porodní sál a ve druhém toto lůžkové oddělení, které má uvnitř novorozenecké oddělení. Porodní asistentky mají rozepsané služby na všech třech (něco, čeho jsem se děsila, že by se mohlo stát, kde jsem pracovala. Anebo když jsem slyšela o kolečku porodních asistentek v Brně), co jsem zatím viděla, tak nikdo neohrnuje nos, když z porodního sálu chtějí přeložit ženu na oddělení a naopak s tím, že tamty tam jsou líné a nechce se jim pracovat. A ženy si překládají podle vlastního uvážení. Lékaře jsem viděla hodně málo. 

Ráno briefing lékař+porodní asistentka (každá por.as. má na starosti jednu chodbu s cca 20 lůžky, slouží ve dvou plus staniční plus porodní asistentka-laktační poradkyně a dva zdravotničtí asistenti/sanitáří), kdy lékař předepíše ordinace a pak si udělá rychlou vizitu. Velice neformální. Velké vizity tu nejsou. A pak už jsem lékaře viděla jen při kontrolách při propuštění. I když výsledky a monitory musí podepisovat, jako u nás...jen tu není časový limit. 

A teď zas jako vždycky poznatky, jak mě napadnou.

První den jsem jen koukala, druhý jsem se přilepila na jednu porodní asistentku, která se mě ptala, jestli můžu něco dělat. Tak jsem říkala, že teoreticky by to mělo být jen observační. Pak jsme dělaly „vizitu“ porodní asistentky a přišla za náma staniční a říká: „Aaa vidím, že už jste se poznaly, Gertruda tu má observační praxi...ale..nooo...mmmm...když změří tlak nebo tak, tak se nic nestane....taky jinak by to asi pro ní nebylo moc přínosný...“ Takže po tomto jsem mohla naředit a podat antibiotika, ošetřit rány po císařském řezu, dát intramuskulárku a poslechnout všem těhotným ozvy :D Ale přišla jsem si jak studentka, ptám se na každou blbost....achjo. 

Por.as. ve službě jsou dvě, jak už jsem říkala. Jedna jede dvanáctky a druhá evropské služby – ranní 7-14, odpolední 13:30-21:00 a noční 21-7. Trochu mi přijde, že jak je každá zodpovědná za svou chodbu, moc neví, co má druhá, protože službu nepředávají všechny pohromadě. Co kdyby pak jedna někam odběhla a na její chodbě se přihodil výhřez pupečníku...ta druhá o jejích ženách nic neví. Ale třeba takhle rizikové ženy nechávají na porodním sále. Uvidíme.

Taky nemají centrální alarm, ale pípátko v kapse, na kterém vidí, který pokoj zvonil. Když zazvoní, tak ovšem ihned neběží zkontrolovat, co se děje.

Když zavádí kanylu, nemusí to složitě psát na tři místa. Vlastně ani nemají svoje razítko. Vlastně...jsem tam ještě nikoho neviděla použít nějaké razítko. A všechno píšou rukou. Léky jsou předepsané takhle / a když ho podáte, odškrtnete takhle X a hotovson. Na infuzi píšou jen číslo pokoje a co v ní je, léky odstřihávají z blistrů – věci u nás absolutně zakázané.

Musím se podívat, jaké perinatální výsledky má Itálie, protože oproti nám dělají mnohem míň odběrů, monitorů, poslechů ozev a všeho.

Glykémii tu měří zdravotničtí asistenti/sanitářky.

S pacientkami si většinou tykají.

Dojmů je strašně moc, ale...musím do toho víc proniknout...a vzhledem k tomu, že mám rozepsané služby na šest dní v týdnu včetně soboty, to asi nebude problém ;).