10. března 2015

Za dva týdny půlrok v Praze

Uff, nechápu, že to tak rychle utíká. Napadlo mě napsat tenhle článek, když jsem si přečetla ten o prvním měsíci zde. Tolik se toho změnilo! 
Tak třeba teď nechápu, proč se mi chtělo brečet, když jsem poprvé došla na ubytovnu. Vždyť to je v pohodě, za málo peněz hnedka v centru, všude dojdu pěšky. Sice už mám zase novou spolubydlící, ale dost se nám daří míjet, tkze bydlení v podstatě o samotě. A když tu je, tak kecáme a pohoda. Sice nám definitivně odešel jediný spotřebič a to rychlovarná konvice, tak musíme ohřejvat vodu v hrnci, ale co, dyť to je skoro stejně rychle.
V práci si teda pořád přijdu jak studentka na praxi, ale už vím, co, kdy a jak a kdyžtak se ptám kolegyně, jestli s něčím potřebuje pomoct (aby byla vidět ta snaha že! :)) A chybama už jsem se dost naučila, bohužel. Ale je to nejlepší způsob no. V listopadu jsem měla to štěstí, že jsem si vybrala kolegyni, s kterou chci sloužit a jeli jsme spolu s menšíma změnama až do února. Jedna ze tří nejstarších tam, pohodová...hnedka jsme si udělaly svůj systém a klídek. Vždycky jsem jí ještě vypomáhala s jejíma povinnostma, mám totiž pořád pocit, že ty starší porodní báby se musí šetřit, když tam mají mě, mladou srnu brnu :D Tady to totiž chodí tak, že jedna papíruje a jedna běhá - píchá, točí monitory...To je třeba jedna z věcí, která mi přišla fakt divná. V Brně to bylo prostě na půlky. Ale tady je toho papírování fakt hafo, ale zároveň obě mají přehled, co se na oddělení děje. Ale povím vám, že já a papírování, to mi fakt nejde, bohužel (a máte z toho hlavu jako pátrací balon, ptze furt souběžně myslet na x věcí najednou, při běhání člověk má na papírku jen co má vše udělat a na nic jiného už nemusí myslet).
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...