29. listopadu 2015

Bez internetu, deník přeživšího

Day Zero

V práci se mi rozbíjí tablet s mobilním internetem. Užívám si poslední chvilky internetu...Reklamovat budu v místě bydliště. Za několik dní. Oprava pravděpodobně potrvá měsíc.

Přicházím z práce domů.

15 minut poté – nudím se. 20 minut poté – šílím. 30 minut poté – vydávám se koupit USB modem. 

Nemají ho, prý v T-mobile. Uvědomuji si, že by to na Ubuntu asi stejně nefungovalo.

Dávám se opět na cestu s cílem koupit si smartphone. Nerozumím tomu, nemůžu si vyhledat recenze. Mezitím všechny obchody zavírají. Zrovna je Black Friday a nemůžu si nic objednat na Alze. A stejně bych si nepřečetla email, že si můžu to něco vyzvednout. Nehledě na to, že nevím, jestli každý smartphone umí udělat wifi hotspot. A až/jestli mi opraví tablet, co s tím smartphonem budu dělat, simka je jen jedna. 

Začínám brečet.

Ok, přála sem si, aby mi vesmír pomohl některým lidem nepsat, ale musí být tohle ta cesta? Přání se doopravdy plní, jen často né tím způsobem, který bychom si přáli.

Píšu si tohle do mobilu a zas začínám brečet, že to nemůžu sdílet na facebooku.

Začínám se těšit do práce. Uvědomuji si, že tam zažívám jediný sociální kontakt. Ačkoliv jsem si jistá, že na fb nikomu nechybím, bojím se, že přicházím o něco úžasného.

Vracím se na ubytovnu. Marně doufám, že se mezitím objevilo nějaké free wifi. Nikoliv.

Chybí mi farmerama, zrovna tam probíhá akce. Stejně tak mi uniká akce v Simpsons Tapped out.

Poprvé v životě na mě dopadá tíha být opravdu sama se svými myšlenkami.

Opět brečím, že to nemůžu postnout na facebook. Nechci umřít sama.

Nemůžu si objednat jídlo.

Zase mě popadá panická ataka.

Vím, o x věcech, co bych mohla dělat/co jsem chtěla dělat místo vysedávání na internetu. Nedělám nic z toho.

Čistě ze zvyku klikám na ikonu Mozillu. Nic.

Zkouším zapínat tablet. Nic.

Zjišťuju, že jsem chodila kouřit, protože jsem si myslela, že když z toho cíga přijdu, tak přibude nějaká notifikace na fb...nebo mi někdo napíše. Tudíž nechodím kouřit.

Zase brečím.

Opět se koukám, jestli není v mé blízkosti nějaké free wifi. Není.

Chodím s notebookem po pokoji. Nic.

Zase se snažím zapnout tablet. Nic.

Říkám si, jak lidé mohli bez internetu být. Asi bych si měla číst. Nechce se mi.

Nedostatek internetu pravděpodobně řeší i moje problémy s alkoholem. Když nemůžu nikomu psát a omlouvat si to sama sobě tím, že jsem opilá, nemám potřebu pít.

V pátek večer většinou závidím lidem, co něco podnikají a mají sex. Teď závidím těm, co sedí doma a mají internet.

Den nula jsem přežila, uplakala jsem se k spánku. Cold turkey.

Day One

Zjistila jsem, že nevím, jak začít den. Můj ranní rituál je sklidit a zasadit na farmě, kouknout na views na youtube a na blogu, kliknout na vypečené kredity na dámejídlo, zkouknout upozornění na fb, zkontrolovat maily, ostalkovat pár lidí, zahrát si každodenní event v Plants vs Zombies, „sklidit“ Simpsons Tapped out, projet na 50xp italštinu v Duolingo.

Přemýšlím, jak se asi daří BžvS10. Zrovna se to všechno začalo krásně rozjíždět.

Fakt bych si chtěla objednat nějaké jídlo.

Uznávám, že nemít internet je asi největší heartbreak, který jsem v životě zažila. Takový prázdno.

Proklínám Ubuntu. 

Proklínám sebe, že jsem si nikdy nekoupila smartphone.

Proklínám internetovou radu starších sídlící v Big Benu.

Proklínám Marka Zuckenberga.

Musím uznat, že to doopravdy je závislost. 

Zase jsem začala brečet. Nechci umřít sama.

Zkouším zapínat tablet, třeba si přes noc odpočinul. Třeba to byla jen nějaká jednodenní erupce na slunci. Tak ne no.

Na jednu stranu jsem zvědavá, kdy mi totálně rupne v bedně. Ale ještě se mi nechce utrácet těžce vydřený prachy za nějaký další zařízení, s kterým bych, až mi opraví tablet, nevěděla, co dělat.

Jsem divná.

Nemám v notebooku moji nejvíc nabíjející písničku. Let it go, let it go, can't hold it back anymoooore.

Jsem odsouzená k tomu sledovat dokola jen Pána prstenů, Hobita, Lego příběh a Počátek.

Konečně jsem se dostala k tomu, že si dělám jakýs takýs Travel Journal. Lepím vstupenky a tak. Bohužel nejvíc podrobností o mých cestách jsem napsala, dokud jsem je měla v živé paměti na blog, a teď už si to moc nepamatuju.

Říkám si, že vlastně skoro nikdo nezná moje telefonní číslo.

Ani já si ho nepamatuju.

Bavím se tou tragikomickou myšlenkou očekávání, že se v práci přihlásím na fb a budu tam mít xx zpráv a realita bude taková, že tam bude jen jedna.

Hádám hesla na dostupné wifi. Neúspěšně.

Abych byla upřímná, cítím velkou hanbu, že někde lidi nemají co jíst a já řeším tohle. Abych byla ještě upřímnější, tak necítím.

A přichází typické single myšlenky. Všiml by si vůbec někdo, když bych umřela?

Jupí, jdu do práce. Přežila jsem další den.



Tento článek byl sepsán v práci a publikován automaticky ;) :D

19. listopadu 2015

Krátký povzdech zdravotníka

Moje práce mě baví. Baví mě ten zvláštní mix rutiny a adrenalinu. Baví mě vidět to, o čem jsem četla jen v učebnicích. Baví mě rizikový. Nechtěla bych jinam. Ale čím dal častěji cítím takovou nějakou frustraci. A myslím, že to je možná jeden z důležitých bodů, proč dnešní porodnictví/zdravotnictví vypadá tak, jak vypadá. Stále víc a víc práce, míň a míň personálu, horší a horší pracovní podmínky. 
Proč bych se měla snažit, proč o službách padat na hubu, proč nemít čas se jít vyčůrat, napít, najíst. Když to nikdo neocení. Okej, to, když mi paní řekne, že jsem hrozně hodná anebo mi onehdá tatínek potřásl rukou a že hrozně děkujou za všechno, to je fajn...ale složenky mi to nezaplatí a nenajím se z toho. (K vedení se tyto pochvaly většinou nedonesou. Rozhodně né tím stylem, že by třeba dali nějaké...něco...) Z toho mi je pak do breku. Většina mých známých mají třebas..osmihodinovou pracovní dobu, volné víkendy, volné Vánoce, Silvestra, nemají rozhozený životní rytmus nočníma směnama, nepřijdou domů, neupadnou na postel a neprobudí se až druhý den ráno a vydělávají třeba dvakrát víc než já. Já vezu paní akutně na sál, kalhoty zmáchaný od krve...na posteli ruku v pochvě držíc hlavičku, aby nezmáčkla vyhřezlý pupečník...jedna chyba, jedno šlápnutí vedle a v nejlepším případě skončím akorát tak bez práce. V tom horším...platit nějaký odškodnění, vězení a tak. 
Blabla, že je to poslání. Možná by bylo, kdybych měla čas a podmínky na to, to dělat správně. Povídat si s těma ženama víc. Věnovat se jim víc. Ne, nejlíp se rozčtvrtit či rozšestit, protože někdy už se to nedá zvládat. 
A pak fatální argument, že to byla moje volba, že jsem si mohla jít válet šunky a dělat nějaký...PR nebo něco. Nebo bych mohla odejít do zahraničí. Jo, mohla. Ale všude se pořád říká, že by člověk měl dělat to, co ho baví. A mě to tak baví! Přesně teď, přesně tady. Ale prostě...pff, cítím fakt takovej tlak, že bych to prostě měla zabalit, jinak mě to časem zničí. Viz moje kolegyně. Které už tak nějak nedávají a postupně odcházejí. 
Achjo. Jsem z toho taková rozpačitá. Jako teď oukej, nemám rodinu, mám strašně levnej nájem...Ale představa, že bych rodinu měla, tak ten chlap bude muset vydělávat sakra hodně a já vlastně do tý práce budu chodit jen, aby se neřeklo, protože ty směšný částky...
Nechci se bavit o porodech a tom, jak to v porodnicích chodí (ptze to je teď díky dokumentu Pět zrození velice ožehavé téma). Ale kdybych pracovala, aby to odpovídalo výši mého platu, projevovalo by se to velmi vyhořelým přístupem k pacientkám. Teď se nějak naivně ještě pořád snažím a dělám pro ně první poslední. No...a tím jsem vlastně chtěla říct, ač to není omluva, že se někdy vůbec nedivím tomu, jak se zdravotníci chovají a jednají. A je mi jasný, že se celej tenhle článek dá pranýřovat, není to žádná výmluva, omluva nebo zastávání se věcí, co by se neměly dít. Je to jen takový můj krátký povzdech a naivní víra, že se mi tím nějak uleví a něco se změní. Nebo že zázračně vymyslím, co dělat dál. 

18. listopadu 2015

Bleskově - moje životní filozofie

Žijeme jen jednou...tak ať je na co vzpomínat! Lepší (když už, protože já si povětšinou nic nevyčitám) si vyčítat, co člověk udělal, než to, co neudělal - vždyť už další šance třeba nebude. Kamikaze přístup!

Přírodu prostě nepřečůráš, ona si to vždycky nějak vybere. (Toto myslím ve vztahu k mé profesi.)

A bohužel si pořád myslím, že když se napiju alkoholu, tak to nějak magicky ovlivní realitu a stane se něco naprosto úžasného! A rána jsou pak velice smutná.

A život je hra a dycky je možnost ESC. To mě uklidňuje.

Když už něco posrat, tak to posrat tak moc, aby to nešlo dát zpátky a věděla jsem, že tím pádem už to nemá cenu řešit.

Za co se nejvíc vyplatí utrácet je cestování.

Když nejde o život, tak nejde o nic.

A totálně věřím tomu, že všechno fakt funguje tak, jak to je v V hlavě (Inside out).

Je důležitý se snažit dostávat se mimo svoji komfortní zónu. Vybičovávat se. Proto jsem vlastně šla na porodní asistentku. Zdravotnictví není to, kde bych byla jako ryba ve vodě, z hodně věcí se ještě pořád stresuju, ale...člověka to tak nějak pořád posouvá.

Nesledovat zprávy, televizi. Je mi jedno, že nevím, co se děje, ale nehodlám si do života pouštět tolik negativity. 

Důležitý je slušně zdravit, poprosit a poděkovat. 

Přání se plněj, fakt. Dost často, když už je nechcete. (Jop, to patří k pozitivnímu myšlení a andělským silám. Aby se něco mohlo splnit, tak to musíte propustit, což dost lidí neumí, ani já. A až když už to fakt nechcete, tak tomu dáte svododu.) Je rozumný, každý přání předem trošku zvážit. Jestli to nechce jen ego a jestli vám to skutečně pomůže k nějakýmu rozvoji. Mě se splnilo něco hoooodně nereálnýho a tyjo...asi jsem to měla líp promyslet. Anebo když už jsem se rozhodla, že to nechci, tak to fakt nechat bejt. Teďka mám sice boží zážitek, ale takový prázdno nějaký. Co teď...a taková nástavba toho přání, která tutově vim, že se nesplní. Je to zvláštní. Tkze bacha na přání!

Realita je...jako...zajíc v klobouku, Schrödingerova kočka...dokud sami nevidíte výsledek, tak nevíte, jak to dopadne, protože je možné všechno, prostě je! 

A všechno, co nás potká si přitahujeme svýma myšlenkama. Takže pozitivně!

Nikdo jiný váš štastnými neudělá. Nejdřív najít způsob, jak se cítit šťastný jen tak sám a ostatní přijde potom.

A důležitý je každej den děkovat za ty dobrý věci, co se staly a být vděční. 





Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...