7. března 2016

Syndrom vyhoření, takový malý coming-out

Začíná velice plíživě. Ani si toho nevšimnete. A pak, v lepším případě, si to uvědomíte. A nějak nevíte, co s tím. A ani se vám s tím nic dělat nechce. Je jedno, na jakém oddělení pracujete, je jedno, jak dlouho jste v praxi...pomáhajícím profesím se nevyhýbá. 
Jak říkám, nejdřív ty kapičky nasranosti, únavy a nevimčeho přibývaly fakt nenápadně. Pak jsem byla u porodu ségry a (jasně jako outsider jsem do toho nemohla tolik vidět) i když měli fofr, tak se to i tak odehrávalo v poklidu, přátelský personál, uvolněný vztah sestra-lékař. Ono i z dob studií (haha, což je dva roky...opět, tolik jsem do toho neviděla) - nepamatuju si, že by personál byl tak buzerován audity, kontrolami a hlavně dokumentací. Nebylo potřeba tolik papírování, razítek, podpisů a taky to byla FN. Ale u nás...je jedno, jestli paní umře, hlavně, aby dokumentace byla v pořádku, protože ta buzerace za to nestojí. A i tak to není stoprocentní, ptze všichni jsme lidi a děláme chyby. O paní se postaráme v podstatě bezchybně, ale stejně je vše špatně, ptze dokumentace je špatně. Buzerace od spolupracovnic z ostatních oddělení, protože my jsme ty líné krávy, stále nemocnější a náročnější-na-péči pacientky, stále méně personálu a mnohem více práce. Nekecám, když jsem před rokem a půl nastoupila, tak to bylo jiné. 

zdroj: www.wtfmarketing.com

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...