29. listopadu 2015

Bez internetu, deník přeživšího

Day Zero

V práci se mi rozbíjí tablet s mobilním internetem. Užívám si poslední chvilky internetu...Reklamovat budu v místě bydliště. Za několik dní. Oprava pravděpodobně potrvá měsíc.

Přicházím z práce domů.

15 minut poté – nudím se. 20 minut poté – šílím. 30 minut poté – vydávám se koupit USB modem. 

Nemají ho, prý v T-mobile. Uvědomuji si, že by to na Ubuntu asi stejně nefungovalo.

Dávám se opět na cestu s cílem koupit si smartphone. Nerozumím tomu, nemůžu si vyhledat recenze. Mezitím všechny obchody zavírají. Zrovna je Black Friday a nemůžu si nic objednat na Alze. A stejně bych si nepřečetla email, že si můžu to něco vyzvednout. Nehledě na to, že nevím, jestli každý smartphone umí udělat wifi hotspot. A až/jestli mi opraví tablet, co s tím smartphonem budu dělat, simka je jen jedna. 

Začínám brečet.

Ok, přála sem si, aby mi vesmír pomohl některým lidem nepsat, ale musí být tohle ta cesta? Přání se doopravdy plní, jen často né tím způsobem, který bychom si přáli.

Píšu si tohle do mobilu a zas začínám brečet, že to nemůžu sdílet na facebooku.

Začínám se těšit do práce. Uvědomuji si, že tam zažívám jediný sociální kontakt. Ačkoliv jsem si jistá, že na fb nikomu nechybím, bojím se, že přicházím o něco úžasného.

Vracím se na ubytovnu. Marně doufám, že se mezitím objevilo nějaké free wifi. Nikoliv.

Chybí mi farmerama, zrovna tam probíhá akce. Stejně tak mi uniká akce v Simpsons Tapped out.

Poprvé v životě na mě dopadá tíha být opravdu sama se svými myšlenkami.

Opět brečím, že to nemůžu postnout na facebook. Nechci umřít sama.

Nemůžu si objednat jídlo.

Zase mě popadá panická ataka.

Vím, o x věcech, co bych mohla dělat/co jsem chtěla dělat místo vysedávání na internetu. Nedělám nic z toho.

Čistě ze zvyku klikám na ikonu Mozillu. Nic.

Zkouším zapínat tablet. Nic.

Zjišťuju, že jsem chodila kouřit, protože jsem si myslela, že když z toho cíga přijdu, tak přibude nějaká notifikace na fb...nebo mi někdo napíše. Tudíž nechodím kouřit.

Zase brečím.

Opět se koukám, jestli není v mé blízkosti nějaké free wifi. Není.

Chodím s notebookem po pokoji. Nic.

Zase se snažím zapnout tablet. Nic.

Říkám si, jak lidé mohli bez internetu být. Asi bych si měla číst. Nechce se mi.

Nedostatek internetu pravděpodobně řeší i moje problémy s alkoholem. Když nemůžu nikomu psát a omlouvat si to sama sobě tím, že jsem opilá, nemám potřebu pít.

V pátek večer většinou závidím lidem, co něco podnikají a mají sex. Teď závidím těm, co sedí doma a mají internet.

Den nula jsem přežila, uplakala jsem se k spánku. Cold turkey.

Day One

Zjistila jsem, že nevím, jak začít den. Můj ranní rituál je sklidit a zasadit na farmě, kouknout na views na youtube a na blogu, kliknout na vypečené kredity na dámejídlo, zkouknout upozornění na fb, zkontrolovat maily, ostalkovat pár lidí, zahrát si každodenní event v Plants vs Zombies, „sklidit“ Simpsons Tapped out, projet na 50xp italštinu v Duolingo.

Přemýšlím, jak se asi daří BžvS10. Zrovna se to všechno začalo krásně rozjíždět.

Fakt bych si chtěla objednat nějaké jídlo.

Uznávám, že nemít internet je asi největší heartbreak, který jsem v životě zažila. Takový prázdno.

Proklínám Ubuntu. 

Proklínám sebe, že jsem si nikdy nekoupila smartphone.

Proklínám internetovou radu starších sídlící v Big Benu.

Proklínám Marka Zuckenberga.

Musím uznat, že to doopravdy je závislost. 

Zase jsem začala brečet. Nechci umřít sama.

Zkouším zapínat tablet, třeba si přes noc odpočinul. Třeba to byla jen nějaká jednodenní erupce na slunci. Tak ne no.

Na jednu stranu jsem zvědavá, kdy mi totálně rupne v bedně. Ale ještě se mi nechce utrácet těžce vydřený prachy za nějaký další zařízení, s kterým bych, až mi opraví tablet, nevěděla, co dělat.

Jsem divná.

Nemám v notebooku moji nejvíc nabíjející písničku. Let it go, let it go, can't hold it back anymoooore.

Jsem odsouzená k tomu sledovat dokola jen Pána prstenů, Hobita, Lego příběh a Počátek.

Konečně jsem se dostala k tomu, že si dělám jakýs takýs Travel Journal. Lepím vstupenky a tak. Bohužel nejvíc podrobností o mých cestách jsem napsala, dokud jsem je měla v živé paměti na blog, a teď už si to moc nepamatuju.

Říkám si, že vlastně skoro nikdo nezná moje telefonní číslo.

Ani já si ho nepamatuju.

Bavím se tou tragikomickou myšlenkou očekávání, že se v práci přihlásím na fb a budu tam mít xx zpráv a realita bude taková, že tam bude jen jedna.

Hádám hesla na dostupné wifi. Neúspěšně.

Abych byla upřímná, cítím velkou hanbu, že někde lidi nemají co jíst a já řeším tohle. Abych byla ještě upřímnější, tak necítím.

A přichází typické single myšlenky. Všiml by si vůbec někdo, když bych umřela?

Jupí, jdu do práce. Přežila jsem další den.



Tento článek byl sepsán v práci a publikován automaticky ;) :D

19. listopadu 2015

Krátký povzdech zdravotníka

Moje práce mě baví. Baví mě ten zvláštní mix rutiny a adrenalinu. Baví mě vidět to, o čem jsem četla jen v učebnicích. Baví mě rizikový. Nechtěla bych jinam. Ale čím dal častěji cítím takovou nějakou frustraci. A myslím, že to je možná jeden z důležitých bodů, proč dnešní porodnictví/zdravotnictví vypadá tak, jak vypadá. Stále víc a víc práce, míň a míň personálu, horší a horší pracovní podmínky. 
Proč bych se měla snažit, proč o službách padat na hubu, proč nemít čas se jít vyčůrat, napít, najíst. Když to nikdo neocení. Okej, to, když mi paní řekne, že jsem hrozně hodná anebo mi onehdá tatínek potřásl rukou a že hrozně děkujou za všechno, to je fajn...ale složenky mi to nezaplatí a nenajím se z toho. (K vedení se tyto pochvaly většinou nedonesou. Rozhodně né tím stylem, že by třeba dali nějaké...něco...) Z toho mi je pak do breku. Většina mých známých mají třebas..osmihodinovou pracovní dobu, volné víkendy, volné Vánoce, Silvestra, nemají rozhozený životní rytmus nočníma směnama, nepřijdou domů, neupadnou na postel a neprobudí se až druhý den ráno a vydělávají třeba dvakrát víc než já. Já vezu paní akutně na sál, kalhoty zmáchaný od krve...na posteli ruku v pochvě držíc hlavičku, aby nezmáčkla vyhřezlý pupečník...jedna chyba, jedno šlápnutí vedle a v nejlepším případě skončím akorát tak bez práce. V tom horším...platit nějaký odškodnění, vězení a tak. 
Blabla, že je to poslání. Možná by bylo, kdybych měla čas a podmínky na to, to dělat správně. Povídat si s těma ženama víc. Věnovat se jim víc. Ne, nejlíp se rozčtvrtit či rozšestit, protože někdy už se to nedá zvládat. 
A pak fatální argument, že to byla moje volba, že jsem si mohla jít válet šunky a dělat nějaký...PR nebo něco. Nebo bych mohla odejít do zahraničí. Jo, mohla. Ale všude se pořád říká, že by člověk měl dělat to, co ho baví. A mě to tak baví! Přesně teď, přesně tady. Ale prostě...pff, cítím fakt takovej tlak, že bych to prostě měla zabalit, jinak mě to časem zničí. Viz moje kolegyně. Které už tak nějak nedávají a postupně odcházejí. 
Achjo. Jsem z toho taková rozpačitá. Jako teď oukej, nemám rodinu, mám strašně levnej nájem...Ale představa, že bych rodinu měla, tak ten chlap bude muset vydělávat sakra hodně a já vlastně do tý práce budu chodit jen, aby se neřeklo, protože ty směšný částky...
Nechci se bavit o porodech a tom, jak to v porodnicích chodí (ptze to je teď díky dokumentu Pět zrození velice ožehavé téma). Ale kdybych pracovala, aby to odpovídalo výši mého platu, projevovalo by se to velmi vyhořelým přístupem k pacientkám. Teď se nějak naivně ještě pořád snažím a dělám pro ně první poslední. No...a tím jsem vlastně chtěla říct, ač to není omluva, že se někdy vůbec nedivím tomu, jak se zdravotníci chovají a jednají. A je mi jasný, že se celej tenhle článek dá pranýřovat, není to žádná výmluva, omluva nebo zastávání se věcí, co by se neměly dít. Je to jen takový můj krátký povzdech a naivní víra, že se mi tím nějak uleví a něco se změní. Nebo že zázračně vymyslím, co dělat dál. 

18. listopadu 2015

Bleskově - moje životní filozofie

Žijeme jen jednou...tak ať je na co vzpomínat! Lepší (když už, protože já si povětšinou nic nevyčitám) si vyčítat, co člověk udělal, než to, co neudělal - vždyť už další šance třeba nebude. Kamikaze přístup!

Přírodu prostě nepřečůráš, ona si to vždycky nějak vybere. (Toto myslím ve vztahu k mé profesi.)

A bohužel si pořád myslím, že když se napiju alkoholu, tak to nějak magicky ovlivní realitu a stane se něco naprosto úžasného! A rána jsou pak velice smutná.

A život je hra a dycky je možnost ESC. To mě uklidňuje.

Když už něco posrat, tak to posrat tak moc, aby to nešlo dát zpátky a věděla jsem, že tím pádem už to nemá cenu řešit.

Za co se nejvíc vyplatí utrácet je cestování.

Když nejde o život, tak nejde o nic.

A totálně věřím tomu, že všechno fakt funguje tak, jak to je v V hlavě (Inside out).

Je důležitý se snažit dostávat se mimo svoji komfortní zónu. Vybičovávat se. Proto jsem vlastně šla na porodní asistentku. Zdravotnictví není to, kde bych byla jako ryba ve vodě, z hodně věcí se ještě pořád stresuju, ale...člověka to tak nějak pořád posouvá.

Nesledovat zprávy, televizi. Je mi jedno, že nevím, co se děje, ale nehodlám si do života pouštět tolik negativity. 

Důležitý je slušně zdravit, poprosit a poděkovat. 

Přání se plněj, fakt. Dost často, když už je nechcete. (Jop, to patří k pozitivnímu myšlení a andělským silám. Aby se něco mohlo splnit, tak to musíte propustit, což dost lidí neumí, ani já. A až když už to fakt nechcete, tak tomu dáte svododu.) Je rozumný, každý přání předem trošku zvážit. Jestli to nechce jen ego a jestli vám to skutečně pomůže k nějakýmu rozvoji. Mě se splnilo něco hoooodně nereálnýho a tyjo...asi jsem to měla líp promyslet. Anebo když už jsem se rozhodla, že to nechci, tak to fakt nechat bejt. Teďka mám sice boží zážitek, ale takový prázdno nějaký. Co teď...a taková nástavba toho přání, která tutově vim, že se nesplní. Je to zvláštní. Tkze bacha na přání!

Realita je...jako...zajíc v klobouku, Schrödingerova kočka...dokud sami nevidíte výsledek, tak nevíte, jak to dopadne, protože je možné všechno, prostě je! 

A všechno, co nás potká si přitahujeme svýma myšlenkama. Takže pozitivně!

Nikdo jiný váš štastnými neudělá. Nejdřív najít způsob, jak se cítit šťastný jen tak sám a ostatní přijde potom.

A důležitý je každej den děkovat za ty dobrý věci, co se staly a být vděční. 





21. října 2015

Jak se učím italsky

Italsky jsem se začala z nudy učit loni v létě. Ani nevím proč. Každopádně...che lingua bella! Hlavně bohužel jak dělám na směny, tak prostě nemám šanci chodit na nějaký kurz :(.


Knihy

To je klasika pro začátek, mám tři. Italštinu pro samouky od Ledy, Italštinu pro samouky a Učebnici současné italštiny. Přičemž když to přečtete obráceně, tak máte pořadí mých osobních preferencí. U té učebnice současné italštiny gramatice rozumím tak nějak nejvíc, je to hezky vysvětlený a dialogy jsou takový...co se asi celkem běžně používaj, u těch druhých dvou, resp. u italštiny pro samouky je to takový no...ta učebnice mě fakt nebaví!



Aplikace

Jediná, kterou používám, je Duolingo. Je to úplně super a zadarmo! (Dostupné i na webu, synchronizované s app ;)) duolingo.com) Není tam žádný vysvětlení gramatiky, nic, ale postupně si to od úplných základů tak nějak vžijete. Máte k dispozici několik lekcí, kde každá lekce má několik ? částí s určitýma slovíčkama, přičemž se vám naplňuje progress bar u každé lekce...co je na Duolingu boží, že to jakoby postupem času zase klesá, tkze se musíte vracet k těm starším lekcím, abyste pořád měli všechno naplno a tím pádem utužujete a utužujete neuronální spojení a lépe si to všechno zapamatujete :) Pak se vám postupně otevírají další a další lekce. Já si tuhle aplikaci teda nemůžu vynachválit a fakt hodně jsem se z toho naučila. A jak jsem psala o těch neuronálních spojeních, nějak od léta jsem to nezapnula až teď, tkze toho mám hooodně co dohánět, ale! je fakt, že se mi všechno okamžitě vybavilo, ty slovíčka nějak naskakovaly uplně samy.

14. září 2015

Postinor, stojí za to? Aneb ups, stalo se.

Ano, stává se i porodním asistentkám. Které si pak rvou vlasy. Podrobnosti nebudu popisovat, nicméně jsem pěkná -varování-před-expresivním-výrazem- piča! Jak víte, neberu hormonální antikoncepci, kvůli Leidenovi a vlastně taky kvůli tomu, že mi prostě není sympatická. A ani sex tak často nemám, aby se mi to vůbec vyplatilo. (A teď trochu váhám. Tady chci dávat morální poučení a propagovat zdravej rozum atd, ale tohle ode mě prostě vůbec není správný. Prevence, prevence, prevence! Asi lepší žrát prášky...a nebejt piča jako já. Ale zase lepší Postinor než umělé přerušení těhotenství...nebo nechtěné těhotenství.)


No nic, 25 hodin po aktu (který se stal při pravděpodobné ovulaci) jsem tedy razila do lékárny. Postinor se už nějakej čas prodává OTC, čili over the counter, bez receptu. Co jsem si předtím studovala internet, prý se má ukazovat občanka a vyplnit nějakej dotazníček, kolik postinorů jsem už měla, jaký mám cyklus a já nevím co. To se nekonalo a nesla jsem si domů ty dvě úžasně spásné pilulky za 650Kč. Čím dřív se vezme, tím jistější účinek, po 24 hodinách to pak celkem klesá a max do 72 hodin, pak už to nemá cenu (a i při brzkém užití je účinnost "jen" 79%). Ve zkratce pro ty, co nechtějí googlit - zabraňuje uvolnění vajíčka z vaječníku, zabraňuje spermiím oplodnit za pomocí hormonu levonorgestrelu, který se normálně užívá v gestagenové antikoncepci. Tahle antikoncepce se sama o sobě dá použít jako první pomoc po aktu, ale nechce se mi to googlit, ani hledat v učebnici, jen vím, že to zahrnuje sežrání celýho plata nebo co (doma nezkoušejte!). Taky jako pomoc po může být zavedení nitroděložního tělíska, ale to asi taky nebudete praktikovat.

30. srpna 2015

Debilní kecy porodních asistentek

Jak často máte kontrakce?
Jsou pravidelné?
Jak jsou silné?
Kdy ta voda odtekla?
Pokolikátý rodíte?
No, to není nález k porodu, jeďte ještě domů.
To jste vy s tím porodním plánem? Si všichni plánujou a pak jsou rádi, když pomůžeme.
Natočíme monitor, abysme se koukli, jak se daří miminku.
Natočíme monitor, abysme se koukli, jaké jsou ty kontrakce.
Miminko spí. Trochu zatřesu s bříškem, abysme ho vzbudili.
No, monitor žádné kontrakce neukazuje.
To je jen dráždivá děloha.
Miminko pořád spí.
Pojďte na bok.
Teď ten monitor nemůžu odpojit.
Ještě pět minut.
Fakt už jen pět minut.
Tak já ho odpojím, ale stejně ho budeme muset zopakovat.
Hezky si to prodýchněte.
Soustřeďte se na to dýchání, ne na brečení/křičení.
Pošlete tomu miminku kyslík.
Jenom malinko střihnu.
Musím vám zavést cévku, maličko to štipkne.
To nemůže tolik bolet.
Nevyvádějte tak.
Zvládly to všechny ženský před váma.
Vždyť máte epidurál, to nemůže bolet.
Povolte se, jste strašná zaťatá.
Tak co, mamčo/maminko?
Pojďte zadečkem blíž ke mně a povolte se.
Si vyšetřím.
Vždyť to je jen jeden prstík, musí tam projít celý miminko.
Hm, to se ani nehnulo. Pořád stejný.
Tam ani nedošáhnu.
Vím, že teď jsem protivná, ale vydržte se mnou.
No, jste teprve na začátku.
To vám neřeknu, jak dlouho to bude ještě trvat.
To vám nikdo neřekl, že porod bolí?
Když pustíme vodu, tak to budete mít spíš za sebou.
Když dáme kapat tuhle infuzku, tak to budete mít spíš za sebou.
Velký nádech, bradu na prsa, přitáhnout kolínka a tlačím.
Ještě tlačte, ještě, ještě, pět vteřin.
Ještě je kontrakce? No tak tlačte!
Ty kontrakce jsou moc za dlouho, dáme oxytocin.
Nedávejte ty nohy k sobě.
Taťko, dejte ji tu hlavu na prsa.
Taťko, držte jí ten kyslík.
Jako byste byla na velký.
Vy vůbec netlačíte, to máte všechno v hlavě.
Já vám takhle trošku pomůžu s tlačením, jo?
Mimču se tam už nelíbí, tak teď fakt už musíte zabrat.
To tak někdy je, že to skončí císařem, no. Aspoň si pospíte.
Tak tady ho máte.
Tak já si ho vezmu na ošetření, taťka může fotit.
Samopřisátí? Miminko je teďka unavený.
Teďka miminko odvezeme, abyste si mohla odpočinout.
Tatínku, běžte zaplatit poplatek za přítomnost otce u porodu. 
Dám injekci, aby to šití nebolelo.
Jen se kouknu v zrcátkách, nic bolestivýho.
Uvolněte ten zadek, jinak to nikdy nedošiju!




Vím, že to bývá horší, ale na to jsem neměla "štěstí". A určo sem bohužel něco z toho taky použila. 

17. července 2015

Zase Itálie?! Benátky!

Počásko zas pod mrakem, tak jsem se vydala na autobusák, jestli tam jakože trefím a okouknout, jak by se eventuelně dalo dostat do Benátek (kupodivu se mi to nějak nechtělo googlit). Zjistila jsem, že zpáteční jízdenka stojí 20€, dojede se atvo autobusem na Punta Sabbioni a odtud lodí do Benátek přímo na San Marco, ani nevím, jak dlouho to trvalo, asi hodinku a něco, každopádně loď i bus na sebe hezky navazovaly...paráda. Akorát teda, když jsem si tu jízdenku kupovala, tak jsem koupila dvě a uvědomila si to až pak v buse - nejdřív jsem myslela, že jedna je na cestu tam a druhá na cestu zpátky, ale ne. Nechápu, rozhodně jsem neřekla two ani due a ten pán prodavač taky neřekl due nebo two. Měla by platit ještě rok, tkze pokud někdo potřebujete Lido di Jesolo - Benátky, ozvěte se mi, daruji.







11. července 2015

Zase do Itálie?!

Sice jsem přispívala velice pomalu, ač jsem vše měla sepsané už během mého cestování, ale do ČR jsem se vrátila 28.5. O pár dní později jsem šla do práce a zjistila, že od 16. června mám týden volno. No, tak se tak nějak stalo, že jsem najednou měla zabookované letenky do Benátek :D Využít přeci ten Wizzair Discount Club :D A za 1200 tam a zpátky? Nekup to! Sbalila jsem si batůžek a hurá za dalším dobrodružstvím, i když teda, tohle byla spíš klasická letovisková válečka - cíl Lido di Jesolo :) Musím říct, že jsem asi blbka. Měřila jsem pečlivě batoh, ale do rozměrů malého kabinového zavazadla se mi nevešel, tak jsem si zaplatila velké. V Praze přeměřovali jen kufříky a to ještě ne všechny. Batohy vůbec, automaticky to brali jako malé zavazadlo. Takže pro příště to za malé pokládám taky.
Let byl krátký, ke konci pět minut turbulencí, kdy to s náma parádně házelo. Zase jsem si v hlavě projížděla epizody Leteckých katastrof, ale došla jsem k závěru, že čistě při turbulencích se snad nikdy nic nestalo. A najednou přistání a Venice Treviso. Za půl hodinky jel bus, který mě dovezl přímo do Lido di Jesolo. Musím říct, že zase slyšet italštinu bylo jako balzám na duši (i když tady na severu nebyla zdaleka moc potřeba) :). V Lidu jsem se klasicky ztratila, ale pak mě navigace dovedla na hlavní x km dlouhou třídu plnou obchodů, restaurací, zmrzlinářství. Lido di Jesolo je uměle vystavěný turistický resort, takže ne taková Itálie, slyšíte spíš němčinu, ruštinu, angličtinu a sem tam i češtinu. Menu samozřejmě několikajazyčné, nikdo na vás ani nezkouší mluvit italsky. Jako by jih a sever Itálie byly úplně rozdílné světy. Vypadá to tam úplně jinak. Kilometry krásné pláže s bílou vlajkou a hlavě, konečně poprvý v životě jsem zažila, že na pláži byly mušle! 


22. června 2015

Paola a dom

Zašla jsem na snídani do baru pod B&B, croissant e capucco (a zrovna sem byla tak rozmazlená hotelem...a capuccino bylo teda nejlepší v Římě). A protože počásko nic moc, vydala jsem se do Santuario di San Francesco. Kostel s klášterem a jeskyní, ve které San Fracesco poustevničil. Velice zajímavé místo, takové..tranquillo..vodopád, staré s novým. Zanechalo to na mně velice zvláštní meditativní dojem.




21. června 2015

Maratea e Paola, 7.-9.den

Další den zase parádní snídaně a na vlak do Maratey. V Maratee parádní štreka do kopce po x schodech, pěkně ze mě lilo. Ale aspoň že se počásko trochu umoudřilo, aspoň se odpoledne vykoupu, jsem si naivně myslela. Konečně jsem dorazila do Centro storico, parádní zapomenuté městečko s úžasnými výhledy. Maratea je Citta di 44 Chiese, celkem tu mají 44 kostelů. Nad Marateou se týčí socha Ježíše, druhá nebo třetí nejvyšší po tom, co je v Riu. Chtěla jsem se tam vydat, ale serpentinová rychlostní silnice, tak jsem to pak po chvilce radši vzdala. Jestli se sem do tohohle kraje ještě někdy vypravím, tak jedině s autem, není to tu moc pěší-friendly. V centru jsem si koupila prosciutto, mojí milovanou lemonsodu a limoncello, aby sestřička neřekla :) Zastavila jsem se ještě na zmrzku (pistáciová je tak totálně odlišná od tý naší..teda, ona tady každá zmrzka...).







6. června 2015

Marina di Maratea, 6.den

Další den bohužel zima a déšť. Snídaně byla výborná, několik musli na výběr, chleba, toasty, různé minicroissanty a buchty, sýry, šunky, marmelády....Dala jsem si kozí sýr, sušenou šunku, kousek nějaký buchty se sladkým ovocným želé, dva croissanty a toast s citronovou marmeládou (sice sladký jak cumel, ale mňam!) a cappucino. Pak jsem se vydala okouknout nádraží, jestli tam je automat na lístky, protože jsem potřebovala do Paoly a non c'é. To, co jsem si myslela, že je na lístky byl na cigarety. Což je fajn, ale neměli klikací :D A pak taky nefungoval...Vedle byl taky minimarket, ale vypadalo to, že tam nic nemají a bála jsem se jít dovnitř. 

 

No nic, tak jsem se povalovala na pokoji a pak šla na pláž. Jen tak koukat na moře a relaxovat. I když se moc nedaří, dala jsem si za cíl si na dovče zase vše srovnat, páč nevim jakou kariéru zvolit, co je moje vášeň a vztahy..no, asi se nespokojím s vidět se jednou za dva týdny, za měsíc. Já nechci vážný vztah, ale nechci booty calls už, chci pravou lásku..a spíš vyvstalo víc otázek než odpovědí (Edit po dovče: Crash boom bang...s tím krásným chlapcem jsme se po třech měsících něco-jako-rozešli..chybí mi ta idea lásky a zamilovanosti :() Po siestě (čím jižněji, tím víc dodržují, že od 13 do 17 hod je zavřeno a večeří až po 20.) jsem se vydala znovu do marketu, nicméně zavřeno, tak jsem si řekla, že těch 6 km do Maratey i s děsivým puchýřem na noze dám. Po jisté době chůze po obdobě rychlostní silnice, když na mě čtvrtý auto zatroubilo jsem usoudila, že ne a vrátila se zpět. Market už otevřel a přišel vrchol mé konverzace. Já: É aperto? Paní: Sí sí. Vejdu dovnitř, xx prázdných regálů. Pryč myšlenky na prodotti typici našich dovolených v Kalábrii. Beru olivy, brambůrky a vino bianco, v podstatě vše, co tam měli. "Duedeci". Dávam dvacku. "Hai due?" "Non so...aah sí..." "Grazie" "Prego, arrivederci". Italský majstrštyk! Díky bohu, že na pokoji byla vývrtka. Toccacielo si musím zapamatovat a najednou koukám na moře a je mi fajn. 



2. června 2015

Arrivo a Marina di Maratea, 5.den

Ráno jsem se probudila, nějak dobře jsem viděla - já blbka si zapomněla sundat čočky! Na to abych někam razila jsem už neměla sílu - i když bylo v plánu slavná pizza Di Michele's (kocovina), tkze jsem oplendovala u recepce a pak se vydala na Napoli Centrale. 

FrecciaBianca...vlaky já holt taky můžu :)
 Vlak jel překvapivě opět na čas (další notoricky známá věc o Itálii - že tu vlaky nejezdí včas nebo nejedou vůbec..."Aspoň za Mussoliniho jezdily vlaky včas" :D), zvládla jsem přestup v Sapri na redžonále a už jsem vystupovala v Marina di Maratea. Na hotel to byla trošku štreka, páč jsem to vzala z blbýho směru. Sice jsem na booking měla pokoj s výhledem do zahrady, ale dostala jsem výhled na moře! Tak nádhernej pohled už asi nezažiju, obzvlášt západ slunce byl luxusní. Recepční mi anglicky byla schopná jen říct, v kolik je snídaně a v kolik otvírá restaurace přidružená k hotelu. Byla jsem z toho docela vyděšená a pořád si opakovala, že se mě bojí víc než já jí. Hotel je tříhvězdičkovej, ale fakt luxus, ideální na to, jen sedět na balkoně a koukat na moře. V zahradě citroníky, všechno krásně voní, paráda. Poprvý jsem i zažila minimýdla, minigely, ručníky a tak :) V minibaru teda jen voda, ale možná dobře tomu tak :D Asi se dala na pokoj objednat spousta věcí, kdyby tu aspoň měli leták se všema informacema anglicky. Byli tam samí němečtí starší turisté, tak jsem poněkud nezapadala, ale co. 

1. června 2015

Napoli e Procida, 4.den

Další den začal snídaní v ceně (toasty, různě natierky a musli), chick chat s dalšími cestovateli a metrem na to Molo. Tam mi to z nějakýho důvodu prostě nechtělo vzít mince, tak jsem vyšla ven, že teda zase ta štreka pěšky. Všiml si mě stařík ve stánku něco pokřikoval a pak mi ukazoval lístky. Bůh mu žehnej. Ve stánku stál jeden euro a v automatu 1,5€, tkze asi lepší si je koupit ve stánku. (A pak jsem zažila revizory). Dojela jsem na Molo, lodě odtud jezdí na Procidu, Ischiu a Capri, provozované hlavně společnostmi Caremar a Snav. Buď aliscafi (menší) nebo trajekty, ceny obou společností jsou podobné, lístky se dají rezervovat na internetu, ale myslím, že je jednodušší dojít k přepážkám, kouknout na jejich rozvrhy (orario) a koupit tam (zpáteční na Procidu cca 30€). Prodavači celkem rozumí anglicky. Měla jsem ještě hodinu a půl čas, tak jsem se jen poflakovala na promenádě. Pak už začlo nalodění, ani jsem neměla mořskou nemoc. Na Procidu to trvalo cca 50 minut. Je to ostrov, kde se zastavil čas a ještě jí nezasáhl turismus. Je taková...picturesque (nenapadá mě český slovo). 


Na netu píšou, že je sice celý ostrov docházková vzdálenost, ale že je lepší nasednout na bus, který jezdí často a zastávky jsou po celém ostrově. Ale já nejsem žádnej obézní amík, tak jsem se z přístavu vydala pěšky do Marina di Chiaoilella, kde je taky pláž. Zastavila jsem se na jídlo v La Conchiglia, restaurace s výhledem na moře a Coricellu. Dala jsem si mé nejoblíbenější přímořské jídlo špagety s plody moře (s vodou a copertem 16€). Ale mňam! Pak jsem se vyvalila na pláž. Skoro prázdná, obklopená skaliskama, drobný kamínky vulkanického původu a minimušličky. Moře bylo nádherně čistý, tak jsem se tam chvilku vycákala.  




Když už jsem uschnula zamířila jsem ještě na Coricellu, to je to, co google nabídne v obrázcích jako první, když zadáte Procida. A pomalu zpátky k přístavu. Ještě jsen vyšla k nějakému kostelu v historickém centru - na to, abych došla na Terra Murrata (historické opevnění a klášter) jsem už bohužel neměla sílu. Dala jsem si zmrzku a čekala na loď. 
V Neapoli jsem zas nějak zabloudila a na metro nasedla až na Toledu. Na baru v hostelu jsem si dala vodku s colou a chvilku kecala s barmankou Sini. Ta si pak ke mě přisedla a pokračovaly jsme. Dokonce mě pak pozvala na panáka, jakože welcome drink v ceně :D Přidal se k nám Lucas (který po mně předchozí den házel očko :D), pak přišli ještě dva italové Genaro a nevímkdo a najednou nás tam sedělo hodně, kecali jsme, se Sini se učily italsky, oni se zas učili česky. Jak mi to najednou italsky šlo! Naučila jsem se to jejich "Ecco!" a legendu o San Genarovi, ale tu už vám teď doopravdy neřeknu :D Byl to takový kouzelný večer, co člověk zažije jen jednou...kissing in the heat of Naples....a ten zvláštní pocit, že se už nikdy neuvidíte.




Zase ztracenáá v Neapoli


31. května 2015

Arrivederci Roma, buonasera Napoli, 3.den

V pondělí jsem ještě měla čas, tak jsem nechala kufr na hostelu a vydala se do čtvrti Trastevere, která je proslulá svojí "původností". Přes ostrůvek Isola Tiberina. Trastevere je fakt nádherný, úžasný se tu ztratit a jen tak bloumat křivolakýma uličkama. Zpátky jsem šla přes Campo di Fiori a pak zas tak nějak ztraceně k hostelu pro kufr a urrrá na Termini na vlak do Neapole

Isola di Tibera

Klasika :)


29. května 2015

Roma, tu sei bella, 2.den

Další den jsem začla snídaní (v ceně ubytování) v baru Cortinni, capuccino a croissant (na výběr všechny možné druhy), přičemž mi to tu dost připomínalo tu scénu z Jíst, meditovat, milovat - dostat se vůbec k objednávce, když tam na sebe všichni pokřikujou :D (ve většině těhle barů se platí předtím než si obejdnáte), a pak se vydala okouknout všechny známé pamětihodnosti, tkze znovu ke koloseu, imperiální fóra a typickými uličkami k fontáně Trevi. Pražilo slunko a bylo horko, ale co je Římě dobré, že tu mají celkem dost fontánek, ve kterých teče pitná voda (takové kovové, ne ty umělecké). Problém jsou veřejné záchodky, ty jsem objevila jen jedny u Castello Sant'Angelo. Fontana di Trevi se bohužel teď opravuje, takže kdo ví, jestli se sem ještě vrátím, když jsem tam nemohla hodit minci.
Pak jsem došla k Piazza si Spagna se španělskými schody. Na fotce mam spíš turisty než schody, Řím je prostě přecpaný. Další věcí klasickou pro Řím je "pozorovat italy na Piazza Navona", ale tady taky samí turisté. Odtud bloudění k Ponte Sant'Angelo a hradu. Chvilku jsem poseděla v aleji na nábřeží a doštrádovala si to k Bazilice sv. Petra. Zrovna tam probíhala mše, poslouchat ten chorál bylo bájo a možná jsem viděla papeže, těžko říct takhle na dálku. Pak bylo fakt horko a potřebovala jsem čůrat, čiže zpátky na hostel. Na yelpu jsem našla restauraci, kam sem došla na pozdní oběd. Sapori e Delizie - opravdu skvělá pizza, anglicky mluvící a velice přátelská obsluha a rozumné ceny.
Chtěla jsem vidět ještě Villu Borghese - cesta přes Termini, Piazza della Republicca k Ville Medici. Šla jsem kolem nějakého hotelu se zahrádkou a tři holubi tam na stole vyzobávali zbytky, skleničky padaly na zem, no komedie :D. Villa Borghese je prý taková obdoba Central parku v NY a je fakt krásný. Děti tu mají atrakce, můžete si tu pronajmout legrační vozítko, na kterém šlapete jak na kole a řídíte volantem. Taky tu je hezké jezero, kde se dá pronajmout loďka. Zpátky jsem bloudila přes San Carlo Quattro Fontane a dál do hostelu. Byla jsem tak hotová, že jsem ani neměla hlad a rovnou šla spát.

To jejich capuccino..a ty teplý croisanty...ach

Parto da Italia, mé velké dobrodružství

Já vím, že asi spousta z vás cestuje jako by se nechumelilo a všichni jezdíte na Erasmy a takovýhle věci, ale u mě se teda chumelí pořádně! Jenom jednou do Řecka s CK (sic letadlem, ale to mě ještě tak nebrala) a pak dvakrát busem do Kalábrie, taky s CK a vše s přítelem. Tím nic proti příteli, naopak, člověk má jistotu a někoho, kdo mu namaže záda :) A pak pořád jen snění o dalším cestování a vymlouvání se na to, že není s kým ject, že nemám peníze a že nemám odvahu. Nicméně! Předsevzetí se plnit musí a stále tu na mě z mé motivační nástěnky mrká: letět letadlem, naučit se italsky, jít do věcí po hlavě a být plně blížencem. Takže jednoho březnového dne jsem si zadala dovolenou okolo narozek (čiže druhá půlka května), ptze oslavit to s koktejlem na pláži, cool! Sice asi bude moře studený jak rampouch, ale mě stačí na něj koukat :). Jasnej plán jsem neměla, ale tak nějak se schylovalo k Itálii a čekala jsem na nějakou akci na letenky. A osud to chtěl, že za několik dní nabídnul Wizzair aprílovou 20% slevu.
V tom nějak vychytat, kam vůbec jet mi pomohla stránka RoutePerfect, kde si zadáte s kým jedete, kam chcete jet, jak se tam pohybovat a na posuvnících nastavíte, co hlavně chcete dělat (památky, noční život, pláže atd) a vyhodí vám to cestovní itinerář, který si pak můžete k obrazu svému. Já chtěla jižní Itálii a Route mi jako startovní místo zvolil Řím. Tkze letenky tam! Samozřejmě další destinace jsem si pak musela upravit podle možností a cen ubytování, dostupnosti vlakem atd, ale aspoň máte základní představu. Letenky tam a zpátky za cca 2000Kč, což je podle mě dost dobrý. Přikoupila jsem si ještě členství ve Wizzair klubu, ptze doufám, že tenhle rok se ještě někam podívám a mají akce, že je pak třeba Londýn za šest stovek. Bohužel teda zavazadlo k odbavení (i kdybych se rozkrájela, tak do velkýho kabinovýho zavazadla bych teda všechno nenarvala) bylo za čtyři kila.
Další cíle mé cesty krom teda Říma, kde strávím dvě noci, budou Neapol (dvě noci), Marina di Maratea (čtyři noci) a Paola (čtyři noci). Nějak se mi to zalíbilo, je to všechno na stejném břehu a hezky (snad) se dostanu všude vlakem. Ubytování jsem si zarezervovala přes booking.com, což je tak jednoduchý, úplně jsem zírala :). A pak teda ještě nakoupila lístky na vlak na stránkách Trenitalia. Což byl trochu porod, ale také ok.
Trenitalia je hlavní dopravce Itálie, něco jako ČD, páč na ni taky všichni nadávaj. Je myslím ještě minimálně jeden dopravce jsem zjistila v Římě, ale ceny budou cca podobný. Jízdenky jsem kupovala asi měsíc a půl předem - ono totiž...mezi velkými městy jezdí FrecciaRosa a FrecciaBianca, něco jako naše Pendolino a ECčka a právě tyhle vlaky mívají několik cenových kategorií, přičemž je omezený počet míst v třídě Supereconomy, která je strašně levná! (v porovnání třeba s Pendolinem, sorry, ale holt jsem ještě neměla příležitost jet Studentem nebo Leem). Takhle mě Řím-Neapol vyšlo na 9€, Neapol-Marina di Maratea 11€ a pak jsem byla blbka a nějak furt odkládala vlak z Paoly do Říma a ten už jsem nezastihla jako Supereconomy, tkze bohužel 39€ místo nějakých 20..no, moje blbost. Dobrý je, že si je vytisknete, popříp. ukážete na svém chytrém zařízení a žádný shánění nápisů biglietti a označovačů - když si koupíte lístek normálně v automatu nebo za přepážkou, musíte označit! Co se kupování týče..osvědčilo se mi (po x nepodařených pokusech) neregistrovat se, zadat jenom jméno, příjmení a email, jen povinné údaje, nic víc. Mezi Marinou a Paolou, jsem se přesunovala vlakem třídy Regionale, normální osobák. Na Regionale mi jízdenky koupit nešly, ale když už jsem byla v Marině, tak jsem to zkusila (ptze Marina je docela ghost town a biglietteria ani automat tu teda nejsou a ještě cesta v neděli, čtyři vlaky za den) a voila, najednou šlo! (Prý by mělo jít koupit hned po nástupu u průvodčího...taky mi Trenitalia jednou sežrala platbu kartou a neposlala lístek. Ze stížností mi odpověděli, že ji vrátí, tak uvidíme.)
Pak už si jen zařídit cestovní pojištění, který mě i s pojištěním kufru v rámci nějakého parnerství s mojí zdravotní pojišťovnou vyšlo jen na 60kč a taky rovnou využít vitakonto ozp na kontaktní čočky, který mi tímto byly komplet proplaceny. Kufr jsem sehnala myslim výhodně na monkeysports za 900kč (ale musela jsem asi 14? dní čekat). Pak vytisknout mapy, všechno si opsat, zapsat a čekat.

17. dubna 2015

Pracovní quickie

Tak jo, musím potvrdit, že když se mění počasí, tak odtékají vody a rodí se a točí se blbé monitory a seká se o život.
A prý štrikování vyvolává kontrakce.
A když po porodu žena leží s rukama za hlavou, tak prý víc krvácí.
A IUGRy mají tendence slouzávat do preeklampsie.
A vždycky je období, že převládá nějaká jedna "nemoc". Jednou to je plné oddělení praevií, jednou preeklampsií a jednou inkompetencí hrdla.
A hepatopatie rodí snáz.
A když hrozí nějaká embolie, tak puls nad 120 je známkou embolizování.
A Gynipral oproti placebu oddálí porod jen o dva dny. Ale ze zkušenosti víme, že to je prostě dýl, ať si výzkumy říkají cokoliv...
A nemám ráda CTG Avalon. 
A strašně se mi líbí na porodních bábách s desítky lety praxe ta "moudrost"..."Kolik tam je paní doktorko? Tak čtyři..pět?" "No, přesně tak! Jak to víte?" "Kouknu a vidím, ne?!" :)
A je totální pravda, že když se řekne, že je hroznej klid a pohoda, tak se to tak do hodiny totálně po....
A fakt mě štve: "Nemám ráda děti." "A proč jsi porodní asistentka? Není to divný?" Ne, není. Novorozenec nesplňuje moji definici dítěte. A i kdybych pracovala na sále, tak s dítětem přijdu do kontaktu na 5-10-20 minut, jinak bych musela být na novorozeneckém. Porodní asistence je i gynekologie, šestinedělí, ambulance, operativa... a ta ŽENA! A jakési vnitřní zjištění, obor mě už tolik netáhne neb odmala nechci mít děti. A teď je ten pocit mnohem silnější.
A v tomhle testu, jestli bych uměla pomoct při porodu, jsem měla jen 7 z 10 správně. A bývalé spolužačky taky. No co nás na té škole učili, sakra! :D 
A doporučuju všem papat tabletky magneska, mě to dělá moc dobře :)
A hypokouřémie je fakt vtipný slovo.
A ty mladý lékaři jsou tak hezký, achjo.
Ale stejně ma ta práca baví! :)

2. dubna 2015

Monoi Tiki Tahiti a parfém Song of India

Jak bylo období krásna a tepla (což se ve stínu posledních aprílových dní zdá jako scifi), tak jsem si chtěla ještě víc navodit pocit jara, léta, moře, dovolené a objednala jsem si olejík Monoi Tiki Tahiti, po kterém jsem už déle pokukovala. Velké balení je základní přívoň Tiaré, malé pak s kokosem. Vyrábí se ručně z květů tiaré (každá lahvička tento květ obsahuje a tak se pozná originál) a kokosového oleje. Ve složení je už pak jen parfém a vitamin E, tkze evidentně docela přírodní :). Objednávala jsem z obchodu Oleje z Tahiti, kde mají dobré ceny a velký výběr i šamponů, mýdel atd., ale trošku mě zarazilo, že to přišlo jen tak bez krabiček a bez faktury. EDIT! 12.7.15: Kontaktovala mě paní z obchodu a upřesnila mi, že tyto plastové lahvičky dodává výrobce záměrně už bez obalu. Oleje se dají koupit ještě ve skleněných obalech a u těch už krabičky jsou, ale jsou poněkud dražší a jejich objem je menší. A faktura - to mě mohlo napadnout, že - ekologie a pokud je potřeba, samozřejmě vám fakturu v papírové podobě pošlou. Tímto se omlouvám a děkuji za vysvětlení :)


 Na olej jsem byla celá natěšená, jak mě okamžitě transportuje kamsi do exotických dálav a budu krásná jak tahiťanky a voňavá a prostě že to je božská mana. (Nemluvě o skvělých retro obalech). Popravdě - když jsem si poprvé čuchla, tak jsem byla zklamaná. Takové silné zvláštní aroma...ani nevím, jestli květinové...kokos rozhodně ne. Po prvním namazání (samozřejmě na vlhkou kůži) jsem k sobě musela pořád čuchat. Pokožka po tom byla taková...hebká, ale nic moc zázrak, prostě jak po jiných olejích. A holeně docela rychle vysušené. Ale zase se docela dobře vsakuje. Každopádně pokračujte dále ve čtení, přijde zvrat!

10. března 2015

Za dva týdny půlrok v Praze

Uff, nechápu, že to tak rychle utíká. Napadlo mě napsat tenhle článek, když jsem si přečetla ten o prvním měsíci zde. Tolik se toho změnilo! 
Tak třeba teď nechápu, proč se mi chtělo brečet, když jsem poprvé došla na ubytovnu. Vždyť to je v pohodě, za málo peněz hnedka v centru, všude dojdu pěšky. Sice už mám zase novou spolubydlící, ale dost se nám daří míjet, tkze bydlení v podstatě o samotě. A když tu je, tak kecáme a pohoda. Sice nám definitivně odešel jediný spotřebič a to rychlovarná konvice, tak musíme ohřejvat vodu v hrnci, ale co, dyť to je skoro stejně rychle.
V práci si teda pořád přijdu jak studentka na praxi, ale už vím, co, kdy a jak a kdyžtak se ptám kolegyně, jestli s něčím potřebuje pomoct (aby byla vidět ta snaha že! :)) A chybama už jsem se dost naučila, bohužel. Ale je to nejlepší způsob no. V listopadu jsem měla to štěstí, že jsem si vybrala kolegyni, s kterou chci sloužit a jeli jsme spolu s menšíma změnama až do února. Jedna ze tří nejstarších tam, pohodová...hnedka jsme si udělaly svůj systém a klídek. Vždycky jsem jí ještě vypomáhala s jejíma povinnostma, mám totiž pořád pocit, že ty starší porodní báby se musí šetřit, když tam mají mě, mladou srnu brnu :D Tady to totiž chodí tak, že jedna papíruje a jedna běhá - píchá, točí monitory...To je třeba jedna z věcí, která mi přišla fakt divná. V Brně to bylo prostě na půlky. Ale tady je toho papírování fakt hafo, ale zároveň obě mají přehled, co se na oddělení děje. Ale povím vám, že já a papírování, to mi fakt nejde, bohužel (a máte z toho hlavu jako pátrací balon, ptze furt souběžně myslet na x věcí najednou, při běhání člověk má na papírku jen co má vše udělat a na nic jiného už nemusí myslet).

17. února 2015

ŘLP nebudu

Tak jsem vás pořád napínala...totiž byla jsem ve výběrovém řízení na řídícího letového provozu. Předvýběrem jsem prošla, možná zapůsobilo, že jsem do motivačního dopisu napsala, že sledovat vzlet letadla je pro mě krásnější pocit, než sledovat porod. Ze zkoušky z angličtiny jsem měla strach, po dopsání testu mi přišlo divné, že mi to přišlo tak lehké. A ústní přezkoušení - paní zkoušející byly hrozně milé, nasmály jsme se, že jsem porodní asistentka a pak jen čekat na výsledek. A ten byl čistá úroveň B2, což bylo potřeba. 


A tak už se jen zbývalo stresovat z FEAST testů. Náročné testy předpokladů pro řídící, které se dají dělat jen jednou v životě a nedá se na ně připravit. Buď to člověk v sobě má nebo nemá. Bylo důležité přijít odpočinutý, mít sebou nějaký cukr na povzbuzení :D...no samozřejmě jsem v noci nemohla spát a najednou bylo ráno a já na cestě do IATCC Jeneč. Řeknu vám, že to je fakt krásná moderní budova, jak by bylo krásné tam pracovat... První část... bohužel asi nemůžu říkat, co tam bylo, ale dá se to vygooglit. Něco jsem střílela od boku, nebyla si jistá, jestli jsem fakt pochopila instrukce... Ale když to vezmu zpětně, tak to asi tak těžké nebylo, jen prostě ten časový pres.. u jednoho cvičení bylo na odpověď 1-2 sekundy. Tak jsem si nedělala naděje a když jsme skončili, tak sem hnedka začala hledat spoje zpátky... A pak pán říká: "No dnes to teda nedopadlo moc dobře...postupuje jen pan Matlafousek... (a já "Hmm, to bylo jasný, ani se nedivim...") a slečna Mimózová." Ta euforie, takovou jsem v životě nezažila. Ze sedmi lidí, my dva. Pak začala druhá část, která už byla hodně zjednodušená simulace letového provozu. A zároveň brutální masakr, měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z těla. První část dobrý, druhá, to už se mi pár letadýlek přiblížilo a dvě srazily. Třetí, u tý se ještě poslouchala a sčítala čísla navíc k tomu řízení, to jsem si zas polepšila, i když srážka taky nastala. Po skončení jsem říkala, že by o mně mohli z fleku natočit díl leteckých katastrof. Pán říkal, že to nevadí, když se jich pár srazí. Kouknul na moje výsledky, usmál se a že mně se jich tedy srazilo víc... takže ačkoliv efektivita a multitasking nadprůměrný, tak jinak horší průměr... a o kousek to uniklo. Bohužel nikdy v životě řídící letového provozu nebudu. Proč mě teda sakra andělé nechali dojít tak daleko a neutnuli to v počátku? Nevím, co teď mít za sen, nic se mi nezdá tak dobré :/ Ale zážitek na celý život mi zůstane. Tím se asi každej druhej chlubit nemůže. A trochu zvýšené sebevědomí ohledně mé pohotovosti, inteligence a tak :D Ale mrzí mě to, ani nevíte jak :(

10. února 2015

Nákup v biooo.cz

Koncem ledna blog oslavil dva roky své existence :) Oslavím to příspěvkem na téma, s kterým začala a to trochu přírodní kosmetiky :) A asi to bude vypadat jako velká reklama na biooo.cz. Vím, že se dá pohledat na netu a spoustu věcí sehnat levněji, ale radši to mám hned a někde, kam si můžu dojít pěšky.
Bachova esence Walnut (Vlašský ořech)
Po přestěhování do Prahy a nástupu do práce, kde jsem si přišla úplně neschopná (ok, tak si často přijdu ještě teď) a každé ráno deprese, kam tohle vše vede a odpočítávání dnů, kdy pojedu domů, jsem si řekla, že si zkusím pomoct - podle mě - placebem. Tak mě napadly Bachovky a podle popisku mi nejvíc sedělo toto. Ořešák královský/Walnut (bachovy květové esence) pomáhá zvládat změny a vnější vlivy. Usnadní adaptaci na nové zaměstnání, na odchod do důchodu, změnu bydliště apod. 
Při strachu a neschopnosti vyrovnat se se změnou a novou situací.
Každé ráno jsem si dala 5-10 kapek do flašky s vodou, kterou jsem v práci celý den popíjela. Užívala jsem fakt často, když mi bylo jó smutno, tak jsem si kápla pod jazyk. A řekla bych, že mi to docela pomohlo. Ranní smutky přestaly a tak nějak jsem si krásně na Prahu zvykla. Fotku nemám, ale dyžtak google.

Masážní a tělový olej Jasmín Saloos
Protože já mám pro jasmín ooohromnou slabost! No, je jasné, že jestli tam esenciální olej z jasmínu je, tak jen minikapička, protože je hrozně drahý. Je fakt, že jasmín z toho není moc cítit. Nebo si to nepamatuju. Vůně oleje mi napoprvé nebyla moc příjemná. Každopádně (nanášíme na vlhkou kůži, aby se hezky vsáknul) jsem se po namazání cítila taková zrelaxovaná a uvolněná. Prý by měl být jasmín afrodiziákální. To nepotvrdím, ale to uvolnění duše i těla je fajn :) A několik druhů olejů pěstí pokožku ;)

Mateřídouškový odličovací olej Nobilis Tilia
Pořádně velké balení vydrží na pořádně dlouho! Nádherně voňavá mateřídouška na problémovou pleť (ptze vůni Tea Tree teda ani v zájmu krásné pleti moc nesnesu) a musím říct, že jsem víc spokojená než se saloosáckým olejem, přijde mi že nedělá "mlhu v očích" a prostě mi je tak nějak příjemnější...a dávkování je taky o kousek lepší.


18. ledna 2015

Další exkurze na Ruzyni

Já si prostě nemůžu pomoct! :) Tentokrát trasa 1 čiže i terminál, ale víc mě teda asi bavila trasa 2, páč jsme furt oplendovali u dráhy a průvodcoval bezva pán. Paní teda taky říkala zajímavosti, ale viděla jsem jen dva vzlety (ale i tak náááádhernej pocit :)) A pak na terminálu pár pilotů a letušek a letušku od Emirates, to bylo takový...já nevím, mě prostě přijdou takový...vznešený nebo jak to říct :) 
A taky jsme viděli toto nouzově přistáté letadlo. A konečně mám normál foťák, takže lepší fotky :) A na Míráku jsem potkala Jirku Mádla! :D

Embraer Legacy


Krásný Tyndallův jev :)
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...