29. prosince 2016

Dva roky na riziku, co ještě víc říct?

To bylo v říjnu...tenhle článek je rozepsaný už dlouho...

Jsem si myslela, že to tak dlouho nevydržím! Ale znáte takovej ten "syndrom uvařenej žáby"? Totiž, když hodíte žábu do vařící vody, tak vyskočí. Ale když ji dáte do hrnce se studenou a postupně zvyšujete teplotu až do bodu varu, tak ta žába si to neuvědomí, neuteče a uvaří se. A to je to, co my si tak krásně zažíváme každej den. Furt si říkáme, že by ještě mohlo být hůř. A pak přijde průser, kterej přijde, to je čistá statistika (navíc všichni víme, jak to je personálně teď v celém zdravotnictví) a už neutečeme. Ale tak, pokud jste četli mé články o vyhoření a povzdechy a nevím co jsem to tu na vás ještě "blila"...tak asi nemá cenu to zas všechno opakovat. Kdo nezažije, stejně nepochopí :)
A co se tedy za ty dva roky událo?
Měla jsem pracovní úraz a prožila si tři měsíce ve stresu, že je tu možnost, že jsem se nakazila nevyléčitelnou chorobou. Prostě tisíckrát někomu berete krev, nic, a pak jak naschvál je jedna pacientka, u který si dáváte sakra bacha a pích do prstu.
Už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit gynekologům-porodníkům-lékařům.
Když zvládnu pracovat v této nemocnici, tak už zvládnu pracovat kdekoliv v ČR.
Už si nepřijdu jako studentka na praxi. Naopak si studentky na praxi můžu pěkně vychutnat! :D Né, jsem hodná, ono je vždycky tak uklidní, když jim řeknu, že doteď mám strach z píchání kanyl. Naopak ale cítím, že třeba zrovna to píchání kanyl nedovedu pořádně vysvětlit, takže když u nás jsou, spoustu věcí si udělám sama, protože spěchám a nemám na to čas :/ Já vím, že to je špatně. Ale slibuju, že až budou ve druháku/třeťáku, pořádně je zaměstnám. Na druhou stranu, jak jsem psala, jako studentka jsem si myslela, že nás PA neřeší. No, teď vidím, že to muselo být jinak. 
Moje parťačka je to nejlepší, co mě potkalo. Jistota, systém...když já nedokážu být rázná, nastoupí ona (hodnej a zlej policajt prostě :)). Perfektně se doplňujeme a jsme velice efektivní. A když mi říká, že jí tam držím jen já, jinak by šla do důchodu, tak to je prostě....ach :) Však si ji tam pořádně hýčkám!
Díky někomu, komu už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit, se ve mně zase trochu rozdmýchal ten plamínek zájmu o porodní asistenci. A jedna kolegyně mi říkala, že na Upol otevírají obor Intenzivní péče v porodní asistenci. Nepatrně o tom začínám uvažovat. Ona ta kolegyně je taky taková rázná a hnedka mi naordinovala, že musím studovat a že pojedeme na nějaký kongres a tak :) Sice jsem teda víc nakloněná gyndě, když už, ale už úplně nezavrhuji myšlenku jít v budoucnu do nějaké menší porodnice na porodní sál. Ono..jakmile jednou člověk čuchne k porodnictví, tak se to fakt těžce opouští. A všichni vám potvrdí, že ač to tam nesnáší, že z naší kliniky i přes všechny mínusy, se prostě chtě nechtě stane srdeční záležitost. Takže nevím, co se mnou bude. Ale něco snad bude :)
A zase mě to tak nějak baví. Cítím se víc jistá, že zvládnu to, co směna přinese. Dělám fakt poctivě a rychle. I když je plat k pláči. I když mě to sere. I když tohle a tamto....teď jsem pracovně tak nějak naprosto zkompenzovaná :)
A kolegyně....to, co mi pořád tak nějak trošku chybělo od rodiny jsem tady poznala v plný palbě. Hlavně během posledních pár dní. Je něco neskutečnýho, když vás něco zklame a postaví se za vás tolik superhrdinek v bílým! Ochotný vás pomstít :D Co vás vytáhnou ven, obejmou, setřou slzy, uklidněj a zanadávaj, že takhle teda ne! Ani nedovedu slovy vyjádřit, jak jsem vděčná, protože tohle jsem zažila poprvé v životě. A když se rozbrečíte a kolegyni na vás tak záleží, že se rozbrečí taky...Prostě..k tomu totálně nemám slov a strašně mě to teď celou dobu hřeje na srdci. Holt...furt chci nějakou lásku...ale ta láska nepřišla od chlapa, nýbrž od naprosto senzačních holek....(tak senzačních, že máte v pátek denní a z kliniky odcházíte domů o půlnoci, protože jste tam s nima prostě byli a tak jste se nasmály, až jste padali z židlí :D...já teda sice pracuju skoro každej den teďkonc, ale i tak ty dny, kdy nesloužím, se na klinice stejně vyskytnu :D).
Rekord pět kanyl za den! 
Vyhřezlý pupečník...
Překotný předčasný porod...
Stres a strach jako nikdy v životě. Takový to, jak máte pocit, že všechno kolem vás je ve zpomaleným záběru a každá vteřina trvá desítky minut. A fakt slyšíte svůj dech, takový to přesně jako z filmů. A taky slyšíte, jak na ostatní křičíte, co je potřeba. Ten hlas nepoznáváte, něco naprosto jinýho, jinej stav vědomí, kdy se všechno děje automaticky. A pak se rozklepete, rozbrečíte, do toho se smějete...prostě síla. 
Myslím, že už můžu s klidem říct, že jsem zkušená porodní bába. 

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...