Clefairy blog

U nás nás staniční pořád „buzerovala“ , aby všechny ordinace byly správně, neustále jsme musely chodit za lékaři a nutit je věci opravovat. Třeba když napsali Ibuprofen a my měli jen Ibumax, museli to přepsat na ten Ibumax. Tady si s tím hlavu nedělají a většinou píšou účinnou látku a pak je fuk, co se podá. A když něco není předepsané lékařem, tak se to přece předepíše tužkou a lékař to pak dopíše.  Porod se vyvolává nejdřív tělískem s pomalým uvolňováním prostaglandinů 24 hodin a pak se zavede prepidil gel. Tuhé tabletky nepoužívají. Rány po císařském řezu nechávají zalepené xx dní a každý druhý den se dělá převaz. Já si nepamatuju přesně, jak to bylo v ČR, ale myslím, že jsme to ženám sundávaly snad hned druhý den a pak si chodily třikrát denně na dezinfekci. To stejně jakože jsme v ČR ženy po císaři postavovaly na nohy, vytahovaly močový katetr a hnaly do sprchy docela brzy. Tady šest hodin po operaci jim omyjí spodek na posteli, pak rádoby postaví a přesuno

Tři měsíce v „konzultoriu“ uběhly neuvěřitelně rychle. Měla jsem možnost polehoučku pomaloučku vklouznout do italského zdravotnictví. Opravdu polehoučku, protože jak jsem psala, práce tu nebylo úplně hodně. A když, tak i tak mělo přednost jejich vybavování se. Ale ještě že tak, pocvičila jsem se právě v tomhle vykecávání, což není moje silná stránka a měla čas všechno postupně poznat. Nevím, jestli jsem od posledního článku došla k nějakému významnému zjištění, nicméně mi bylo umožněno jít na doškolovací kurz pro porodní asistentky „Management nízkorizikového těhotenství porodní asistentkou“ . Protože v Trevisu a pár dalších místech odstartoval pilotní projekt, kdy nízkorizikovou ženu sleduje jen porodní asistentka, která může předepisovat rutinní vyšetření a tak žena nemusí za celé těhotenství doktora ani vidět. Předposlední den mé praxe jsme byli s P. na večeři u Marty a její rodiny, bylo to moc fajn. Vůbec celá ta praxe takhle z hlediska vztahů, sekretářka skoro breč

Praxe vesele pokračuje, mám za sebou skoro dva měsíce (teda měsíc a půl, dva týdny jsme bohužel byli na dovolené). A nových zážitků stále přibývá ( první dojmy najdete zde ). Marta odjela na dovolenou a tak jsem byla hodně s Norou. Nora mě nenechává dělat tolik věcí jako Marta (ale to jen proto, že ji to nenapadne), ale zase mi přijde, že pracuje víc a míň mluví než ona (i když míra vykecávání se je pořád hodně vysoká). A protože musela být vždycky ráno několik hodin ve frontoffice na telefonu, skoro vždycky mě poslala pomáhat doktorce R. Ta byla moc ráda, že nemusí vstávat měřit tlak a poslouchat ozvy, hodně věcí mi vysvětlovala, super. Vyšetřovaly jsme ženu ve 12. týdnu těhotenství, já už jí pomáhala vstát a R.: "A ozvy?" A já, že to je 12 týdnů, jak je poslechnu...a ona, že v pohodě a začala hledat, na chvilku je zachytila, ale pak už ne a tak: "No vidíte, teď se tu akorát ztrapním před porodní asistentkou." (Je dobrý, že tu nikdy v žádným případě nedochází k

O tom, že menstruační kalíšek existuje vím už x let. Ale nikdy jsem se nechtěla vzdát komfortu a být super eko bio žena. Teda pro mě furt lepší než vypratelné vložky. Nikdy mi to nepřišlo nechutné, protože na krev a mnohem větší lahůdky jsem zvyklá. Ale nějak mě nikdy nic netáhlo k tomu, abych si ho pořídila. Pak se mi zmínila kamarádka, že ho používá a škoda, že ho neobjevila dřív (jak říkají skoro všechny ženy). Vzhledem k tomu, že se snažím být trochu šetrnější k životnímu prostředí a snažím se hledat alternativy k běžným produktům (né, že tady v Itálii by to šlo úplně snadno, v mnoha věcech jsou o hodně napřed oproti ČR, v mnoha zase o hodně zpět) jsem o něm začala přemýšlet - zvlášť, když jsem každý měsíc viděla, kolik odpadu vyprodukuji (tady se odpad třídí klasicky na plast, sklo, papír, zelené (tráva atd.), vlhké - zbytky jídla, lógr atd a suché - to, co nikam jinam nejde vytřídit) - suchého většinou máme jednu igelitku za měsíc - část z toho právě díky vložkám. Tampony jse

Prvně, zdravotní systém tu je jako u nás, všichni mají přístup ke zdravotní péči „zadarmo“ . I ti, kteří nepracují, stačí se narodit jako Ital a máte to (já to ještě furt nemám... abych to měla musím pracovat nebo být příbuzný-manželka Itala nebo být na „pracáku“ po tom, co jsem tu rok pracovala nebo žádat o azyl nebo být těhotná nebo být hodně chudá a ne z EU nebo nebo...no prostě, já se můžu zapsat dobrovolně, zaplatit 450€ na solární rok nerozdělitelných..takže přečkám do ledna s mým privátním pojištěním, které kryje prakticky jen to, když budu v ohrožení života) . Tedy, jsou jisté výjimky, ale za specializovaná vyšetření, první pomoc a diagnostické testy, musíte zaplatit ticket (jestli si vzpomínáte na náš poplatek u lékaře), který je maximálně 36€. Péče, poplatky a organizace se liší napříč regiony. Díkybohu jsem ve Venetu, kde je úroveň vysoká a vše tu funguje (víceméně). Problémem jsou ovšem dlouhé čekací lhůty na vše . I když jsem slyšela, že v ČR jsou dlouhé, t

Minule jsem popisovala trnitou úřední cestu za snem být porodní asistentkou a psala jsem vám, že mě čeká zkouška ze znalostí ohledně porodní asistence v Itálii. Zkouška se doopravdy konala, 25. února. Ano, musím napsat, že se konala a pokládat to za překvapivý fakt, protože tady si člověk nemůže být nikdy ničím jistý. Nebo alespoň u mě se vždycky objeví nějaký zádrhel. Pondělí 25. února jsem se tady vydala do Mestre. Už tam byla jedna, co řídí univerzitní kurzy pro porodní asistentky v Padově, se sídlem tady ve Vicenze, budeme jí říkat třeba Elena. Daly jsme se do řeči, vyptávala se mě, co jsem dělala v ČR a jak to tam chodí, pak jsme se i domluvily, že až mě zapíšou, stavím se za ní a nějak mi zkusí zorganizovat praxi v nemocnici. Pak přišly další tři z předsednictva komory a ona: "My si tady povídáme s Gertrudou, představte si, bude tady teprve dva roky a mluví takhle dobře italsky! Je fakt šikovná, neuvěřitelné!" Nakonec z těch všech věcí, co jsem celé tři týdny studoval

Jak víte, v dubnu to budou dva roky, co žiju v Itálii. Přineslo a sebralo to opravdu hodně.  Bohužel jsem si před odjezdem nezjistila nic moc o vykonávání profese porodní asistentky tady (víc věcí jsem si nezjistila a nezařídila... avšak, pozdě plakat nad rozlitým mlékem). Říkala jsem si: „Jsme v Evropské unii, direktivy jsou stejné, vzdělání harmonizované, můj diplom tu bude platit, easy peasy. Ten, do kterého jsem byla zamilovaná (a možná byl taky důvod proč jsem se přestěhovala) říkal, že jim tu chybí porodní asistentky, tak to bude taky hračka, kdyby náhodou...A stejně nevím, jestli chci být porodní asistentka, najdu si nějakou jinou práci, všechno se uvidí.“  Moje aupair zkušenost nebyla zrovna ideální, víc mi to vzalo než dalo. Avšak po dvou měsících v Itálii, když jsem byla rozhodnutá, že se vrátím do ČR žít svůj nudný, ale nekomplikovaný život, jsem potkala svou pravou lásku. Začli jsme se bavit o společném žití, v září 2017 (pět měsíců mého pobytu v