29. listopadu 2019

Bleskové poznatky z italské porodnice

U nás nás staniční pořád „buzerovala“, aby všechny ordinace byly správně, neustále jsme musely chodit za lékaři a nutit je věci opravovat. Třeba když napsali Ibuprofen a my měli jen Ibumax, museli to přepsat na ten Ibumax. Tady si s tím hlavu nedělají a většinou píšou účinnou látku a pak je fuk, co se podá. A když něco není předepsané lékařem, tak se to přece předepíše tužkou a lékař to pak dopíše. 
Porod se vyvolává nejdřív tělískem s pomalým uvolňováním prostaglandinů 24 hodin a pak se zavede prepidil gel. Tuhé tabletky nepoužívají.
Rány po císařském řezu nechávají zalepené xx dní a každý druhý den se dělá převaz. Já si nepamatuju přesně, jak to bylo v ČR, ale myslím, že jsme to ženám sundávaly snad hned druhý den a pak si chodily třikrát denně na dezinfekci. To stejně jakože jsme v ČR ženy po císaři postavovaly na nohy, vytahovaly močový katetr a hnaly do sprchy docela brzy. Tady šest hodin po operaci jim omyjí spodek na posteli, pak rádoby postaví a přesunou na židli, kde ta žena hodinku sedí a tím je zmobilizovaná. Některé p.as. s nimi ovšem jdou na bidet (o těch ty první p.as. říkají, že to jsou hazardérky). Katetr nechávají zavedený 24 hodin.
Viděla jsem hospitalizaci tří žen po domácím násilí. Jedna s popáleninami od cigaret na břiše...To jsem v ČR nezažila.
Kanyly se nikam nepíšou.
Progesteron dávají jako u nás ve vaginálních tabletkách (i když vůbec ne tak často jako u nás), ale taky v injekci jednou za tři dny.
Epiziotomii dělají jen u operačních porodů. Jinak ženy nechávají se „potrhat“ přirozeně. A teda ty bez poranění se skoro nevidí.
Tokolytikum první volby je tractocile/atosiban. U nás to je podávané jako „dáme vám extra drahej zázračnej lék“..kterej se stejně většinou dá ženám s asyntomatickou inkompetencí hrdla.. Gynipral vůbec nepoužívají.
Poprvé jsem použila komputerizované CTG, tj. Monitor, který vám po jisté době napíše analýzu záznamu.
Zdá se mi, že do všech po porodu perou paralen nebo ibalgin. To se mi osobně moc nelíbí.
Nepoužívaj skoro vůbec magnesium. Ani v tabletkách. Jen jako neuroprotekci pro novorozence. 
Některé porodní asistentky dělají vyšetření při propuštění, zatímco lékař píše propouštěcí zprávu. Když se některé ženy nevyčůraly po porodu, byla to porodní asistentka, kdo ultrazvukem kontroloval reziduum v močovém měchýři a samy podle protokolu cévkují a zavádějí permanentní močový katetr. Nebo kontrolojí polohu plodu. Prostě, hodně věcí dělají autonomně.
I když je to fajn, někdy jsem z toho taková... nevím, jak to popsat. Jsem ráda, že mi věří, ale pořád to je neplacené a dobrovolné. Takže „Běž vyšetřit tu ženu, my si zatím předáme službu a pak mi řekneš.“ Nevím, jsem z toho nervozní....pak taky tím, jak tu jsou ženy i po porodu, s tím já mám zkušenost naposled z univerzity...a spoustu věcí jsem nikdy nedělala..a pak se ocitnu dělat propuštění s lékařkou, protože ta řekla: „Mám trochu času, jdu dělat propuštění a půjde se mnou..Gertruda!“ (nemusela jsem ovšem vyšetřovat), sama, dvě hodiny (mezitím mi uniknou zajímavé věci na oddělení) a některé věci prostě neznám a lékařka pak nervní, že chybuju a nevím a já si musim vyslechnout všechny možné uražené „Ta pinzeta měla být větší...“...a držím poprvé v životě ultrazvukovou sondu na břichu a podávám nástroje....a....já tam jsem zadarmo a dělám dost práce a pak něco spletu a dívají se na mě, jakože jsem to měla vědět a všechno italštině....a abych zvedala telefony a když jim zvoní alarm, řeknou mně, abych se šla podívat, co se děje...no, dává mi to dost zabrat :(. 
A skoro všichni tam mají nalakované nehty a prsteny..a skoro nikdo si nedezinfikuje ruce tak často jako já. 

U nás naprosto nepřípustné, tady certifikovaná pracovní obuv... milujuuu, voní po citronech :)
 A před nemocnicí mi ukradli už dvě kola...
Epidurální katetr tu vytahuje jedině anesteziolog.
Dost často používají Bakriho katetr a jsou tu atonie a tak. Ale všechno to jde tak nějak nárazově. Že je třeba týden atonií, pak týden žen, co se po porodu nevyčůrají a zavádí se katetr, atd....ale i když je tahle nemocnice menší než ta, kde jsem pracovala a taky perinatologické centrum třetí úrovně, tak všechny možné věci, co nechcete, aby se u porodu staly, se tu stávají mnohem víc. Nemluvě o jednom případu, co se stal nedávno... ve zkratce – 28 týden, hlava vstouplá velkým oddílem do pánve, decelerace, panika, císařský řez naživo s anestezií, která ještě nezačala působit, hlava vstouplá, tudíž snaha vaginálně rukou tu hlavu vytlačit nahoru..... doteď mě mrazí.
A tímto bych to krásně uzavřela.


3. října 2019

První dva dny v italské porodnici

Tři měsíce v „konzultoriu“ uběhly neuvěřitelně rychle. Měla jsem možnost polehoučku pomaloučku vklouznout do italského zdravotnictví. Opravdu polehoučku, protože jak jsem psala, práce tu nebylo úplně hodně. A když, tak i tak mělo přednost jejich vybavování se. Ale ještě že tak, pocvičila jsem se právě v tomhle vykecávání, což není moje silná stránka a měla čas všechno postupně poznat. Nevím, jestli jsem od posledního článku došla k nějakému významnému zjištění, nicméně mi bylo umožněno jít na doškolovací kurz pro porodní asistentky „Management nízkorizikového těhotenství porodní asistentkou“. Protože v Trevisu a pár dalších místech odstartoval pilotní projekt, kdy nízkorizikovou ženu sleduje jen porodní asistentka, která může předepisovat rutinní vyšetření a tak žena nemusí za celé těhotenství doktora ani vidět. Předposlední den mé praxe jsme byli s P. na večeři u Marty a její rodiny, bylo to moc fajn. Vůbec celá ta praxe takhle z hlediska vztahů, sekretářka skoro brečela, když jsem se s nimi poslední den loučila. No trochu se mi stýská, to se přiznám. 

 
A včera, po noci, kdy se o mě celou dobu pokoušel infarkt, do porodnice. Perinatologické centrum třetí úrovně, asi 3000 porodů za rok. Lůžkové porodnické oddělení, s 43 lůžky, kde jsou pokoje pro šestinedělky, rizikové těhotné a „hekárna“ všechny dohromady. 
Se staniční/vrchní jsem měla schůzku v 7:30, přišla v osm, mezitím jsem se málem nervozitou pozvracela.. a taky se mi přišla představit jedna porodní asistentka, která se vracela ten den z mateřské (rekord, byla doma celých 9 měsíců! Tady se porodu většinou zůstává jen tři měsíce.. ale když máte rizikovou práci jako číšnice, prodavačka nebo tak, tak pokud vám nenajdou pozici vhodnější, nechají vás doma hned od zjištění těhotenství a pracovat prostě jít nemůžete), kamarádka Marty. Staniční mě pak poslala s tou por.as. jít si vyzvednout uniformu, což bylo fajn, páč bych se cestou asi tak desetkrát ztratila (vyzvednutí uniformy všechno automatizované, pohyblivý věšák, který vám ji vyplivne). 
Pak mě staniční všem představila, všichni byli hrozně milí (a mladí! Všem je tak kolem třiceti, žádné porodní asistentky skoro v důchodu o.O) a jak už jsem se mnohokrát přesvědčila...mám jiná měřítka pro posuzování toho, jací jsou ostatní. Tady o někom někdo řekne, že je to hrozný člověk, tak si vybavím nějakého českého hrozného člověka, hezky se vyděsím, pak poznám dotyčného a zjistím, že je moc milý. Všichni mi chválili italštinu a jak jsem dobrá, že mám uznaný diplom a jsem zapsaná do komory atd. Pak mě staniční/vrchní provedla po porodnici, pár tváří už jsem znala z toho doškolovacího kurzu a všichni byli fajn a evidentně jim staniční napsala email, protože už věděli, o koho se jedná. (Když teď budu popisovat různé zkušenosti, platí to jen pro tuto nemocnici... když jsem se bavila s ostatními, které jsou z jiných regionů, popisovaly jiné zkušenosti). Tady je v přízemí porodnická pohotovost a všechny ambulance, v prvním patře porodní sál a ve druhém toto lůžkové oddělení, které má uvnitř novorozenecké oddělení. Porodní asistentky mají rozepsané služby na všech třech (něco, čeho jsem se děsila, že by se mohlo stát, kde jsem pracovala. Anebo když jsem slyšela o kolečku porodních asistentek v Brně), co jsem zatím viděla, tak nikdo neohrnuje nos, když z porodního sálu chtějí přeložit ženu na oddělení a naopak s tím, že tamty tam jsou líné a nechce se jim pracovat. A ženy si překládají podle vlastního uvážení. Lékaře jsem viděla hodně málo. 
Ráno briefing lékař+porodní asistentka (každá por.as. má na starosti jednu chodbu s cca 20 lůžky, slouží ve dvou plus staniční plus porodní asistentka-laktační poradkyně a dva zdravotničtí asistenti/sanitáří), kdy lékař předepíše ordinace a pak si udělá rychlou vizitu. Velice neformální. Velké vizity tu nejsou. A pak už jsem lékaře viděla jen při kontrolách při propuštění. I když výsledky a monitory musí podepisovat, jako u nás...jen tu není časový limit. 
A teď zas jako vždycky poznatky, jak mě napadnou.
První den jsem jen koukala, druhý jsem se přilepila na jednu porodní asistentku, která se mě ptala, jestli můžu něco dělat. Tak jsem říkala, že teoreticky by to mělo být jen observační. Pak jsme dělaly „vizitu“ porodní asistentky a přišla za náma staniční a říká: „Aaa vidím, že už jste se poznaly, Gertruda tu má observační praxi...ale..nooo...mmmm...když změří tlak nebo tak, tak se nic nestane....taky jinak by to asi pro ní nebylo moc přínosný...“ Takže po tomto jsem mohla naředit a podat antibiotika, ošetřit rány po císařském řezu, dát intramuskulárku a poslechnout všem těhotným ozvy :D Ale přišla jsem si jak studentka, ptám se na každou blbost....achjo. 
Por.as. ve službě jsou dvě, jak už jsem říkala. Jedna jede dvanáctky a druhá evropské služby – ranní 7-14, odpolední 13:30-21:00 a noční 21-7. Trochu mi přijde, že jak je každá zodpovědná za svou chodbu, moc neví, co má druhá, protože službu nepředávají všechny pohromadě. Co kdyby pak jedna někam odběhla a na její chodbě se přihodil výhřez pupečníku...ta druhá o jejích ženách nic neví. Ale třeba takhle rizikové ženy nechávají na porodním sále. Uvidíme.
Taky nemají centrální alarm, ale pípátko v kapse, na kterém vidí, který pokoj zvonil. Když zazvoní, tak ovšem ihned neběží zkontrolovat, co se děje.
Když zavádí kanylu, nemusí to složitě psát na tři místa. Vlastně ani nemají svoje razítko. Vlastně...jsem tam ještě nikoho neviděla použít nějaké razítko. A všechno píšou rukou. Léky jsou předepsané takhle / a když ho podáte, odškrtnete takhle X a hotovson. Na infuzi píšou jen číslo pokoje a co v ní je, léky odstřihávají z blistrů – věci u nás absolutně zakázané.
Musím se podívat, jaké perinatální výsledky má Itálie, protože oproti nám dělají mnohem míň odběrů, monitorů, poslechů ozev a všeho.
Glykémii tu měří zdravotničtí asistenti/sanitářky.
S pacientkami si většinou tykají.
Dojmů je strašně moc, ale...musím do toho víc proniknout...a vzhledem k tomu, že mám rozepsané služby na šest dní v týdnu včetně soboty, to asi nebude problém ;).

24. srpna 2019

Další poznatky z praxe v italském gynpor konzultoriu a trochu o imigrantech

Praxe vesele pokračuje, mám za sebou skoro dva měsíce (teda měsíc a půl, dva týdny jsme bohužel byli na dovolené). A nových zážitků stále přibývá (první dojmy najdete zde).
Marta odjela na dovolenou a tak jsem byla hodně s Norou. Nora mě nenechává dělat tolik věcí jako Marta (ale to jen proto, že ji to nenapadne), ale zase mi přijde, že pracuje víc a míň mluví než ona (i když míra vykecávání se je pořád hodně vysoká). A protože musela být vždycky ráno několik hodin ve frontoffice na telefonu, skoro vždycky mě poslala pomáhat doktorce R. Ta byla moc ráda, že nemusí vstávat měřit tlak a poslouchat ozvy, hodně věcí mi vysvětlovala, super. Vyšetřovaly jsme ženu ve 12. týdnu těhotenství, já už jí pomáhala vstát a R.: "A ozvy?" A já, že to je 12 týdnů, jak je poslechnu...a ona, že v pohodě a začala hledat, na chvilku je zachytila, ale pak už ne a tak: "No vidíte, teď se tu akorát ztrapním před porodní asistentkou." (Je dobrý, že tu nikdy v žádným případě nedochází k oslovování sestřička, sestři atd... jediný co, že nás oslovujou doktorko... ale vzhledem k tomu, že titul bakalářka tu je přeložen jako dottoressa, ok). 


Teď v srpnu doktorka R., s kterou jsem právě hodně spolupracovala, šla na nemocenskou, další dvě na dovolený, žádnej doktor přítomen.. tak vyvstal problém, za který tady porodní asistentky hodně bojují. Totiž že přišla žena a potřebovala žádanky na rutinní odběry a ultrazvuky, ale porodní asistentky (i když by na to měly mít nárok) nemůžou napsat žádanku a recepty. Takže jsme ty ženy musely poslat za obvodním lékařem. Je tu všeobecně známý protokol všech vyšetření, takže lékař by měl vědět, co přesně předepsat (mimochodem může předepsat i recept na antikoncepci).
Ale jinak porodní asistentky mají své kódy úkonů a po každé směně musí všechno zadat. A je jich mnohem víc než u nás - ten jeden, návštěva v šestinedělí. Jinak domácí porody jsou tu legální. Ne, že by si tuto možnost zvolilo hodně žen, ba naopak. Ale jsou legální, v několika regionech i pojištění proplatí práci porodní asistentky. Je ale s podivem, že jakmile vystudujete vejšku, můžete začít samostatnou výdělečnou činnost jako porodní asistentka, klidně i vést porody doma. Já bych si to hned po vejšce teda neriskla.

20. srpna 2019

Menstruační kalíšek - má zkušenost (jako porodní asistentky)

O tom, že menstruační kalíšek existuje vím už x let. Ale nikdy jsem se nechtěla vzdát komfortu a být super eko bio žena. Teda pro mě furt lepší než vypratelné vložky. Nikdy mi to nepřišlo nechutné, protože na krev a mnohem větší lahůdky jsem zvyklá. Ale nějak mě nikdy nic netáhlo k tomu, abych si ho pořídila. Pak se mi zmínila kamarádka, že ho používá a škoda, že ho neobjevila dřív (jak říkají skoro všechny ženy). Vzhledem k tomu, že se snažím být trochu šetrnější k životnímu prostředí a snažím se hledat alternativy k běžným produktům (né, že tady v Itálii by to šlo úplně snadno, v mnoha věcech jsou o hodně napřed oproti ČR, v mnoha zase o hodně zpět) jsem o něm začala přemýšlet - zvlášť, když jsem každý měsíc viděla, kolik odpadu vyprodukuji (tady se odpad třídí klasicky na plast, sklo, papír, zelené (tráva atd.), vlhké - zbytky jídla, lógr atd a suché - to, co nikam jinam nejde vytřídit) - suchého většinou máme jednu igelitku za měsíc - část z toho právě díky vložkám. Tampony jsem používala jen pokud to bylo fakt nezbytné - koupání, oblečení, u kterého jsem měla strach, že by mohla být vidět vložka... strašně mě vysušovaly, někdy jsem ani druhý nemohla zavést, protože jsem byla úplně suchá. Plus ta počůraná šňůrka a vědomí, že když se koupu, nasákne i tu vodu zvenčí. Vložky, lepší, ale v těch vedrech jsem se někdy i oprudila, od půlky cyklu, kdy krev teče velice zvolna a stihne se rozkládat, taky dost zapáchaly, i když jsem je měnila často. A pak samozřejmě útrata cca 1,5-3€ měsíčně. 


No jednoho dne jsem zavítala do DM a viděla tam kalíšek Alia, vyrobený v Itálii. Cena 19,90€, koupen. Nemohla jsem se dočkat cyklu, byla jsem dost sebevědomá, že jako porodní bába, která dobře zná své tělo, nebudu mít problém
Cyklus přišel, první zásun a hned dobře...nebo mi to tak aspoň přišlo. Dokonce jsem hned riskla jít s ním na praxi. Moc jsem ho necítila, ale trochu jako tampon přecejen ano. Nicméně ok. Výměna, ok. Asi nemusím psát to, co se dočtete všude... že se vždycky krev jen vylije a kalíšek se vymyje vodou. Musím říct, že v tomhle ohledu jsem fakt ráda, že máme bidet, protože to je všechno o hodně pohodlnější. Párkrát jsem ho "vyměňovala" i ve sprše. Nicméně další dny se mi už nedařilo tak dobře a rychle zavést. Buď trošku protékal a špinila jsem anebo mě tlačil, navíc jsem cítila, jako bych měla trochu odřené stydké pysky od všech těch pokusů... tak jsem to po třetím dnu vzdala
Další cyklus přišel na dovolená v kempu v Chorvatsku. Ale i přes trochu polní podmínky jsem byla odhodlaná to zase zkusit. Protože představa měnění tampónů někde na pokakaném chemickém záchodu na pláži mě teda vůbec nelákala. 
První pokus - dobrý, vůbec jsem ho necítila, celý den v poho. Výměna taky v poho, i když vzhledem k obsazenosti záchodků v malém kempu jsem ho nemohla opláchnout vodou, tak jsem ho buď vytřela toaleťákem nebo vlhčenými intimními ubrousky a při nejbližší příležitosti ho vyměnila a umyla ve sprše - kam sem musela jít při dalším ne příliš úspěšném zavedení. Nějak jsem nechápala, proč je v návodu napsané zavést ho míň hluboko než tampon a ne úplně na čípek. On je sám o sobě docela velký a dlouhý (i když jsem vzala menší velikost) a nevím jak vy, ale já teda pochvu tak dlouhou nemám (a stopku jsem hned ustřihla, páč k vyndání ji nepoužívám a akorát mě dráždila). No prostě většinou se nevytvořil podtlak a kalíšek se neroztáhl a nepřicucl dobře. A pak jsem zjistila, že mám čípek trochu víc doleva a dopředu, takže když se nerozvine, posunuju ho trochu dopředu a dozadu doleva a jakmile nasedne na čípek, tak udělá pluff a sám se rozvine (vždycky prstem okolo zkontroluju). Takže po tomhle zjištění už to bylo všechno bez problému, v kempu a u moře jsem to zvládla naprosto v pohodlí, nic se mi nikde nezapařovalo, nesmrdělo.. po návratu domů jsem ho vysterilizovala ve vařící vodě a ok. Musím říct, že mě překvapilo, jak málo je vlastně krve (nejsem teď ještě úplně schopná zhodnotit intenzitu menstruace..ale obecně mám menstruaci střední). Na vložce to vypadá mnohem víc (ale je pravda, že když jsem studovala, tak nám jedna lékařka říkala, že je těžké hodnotit krevní ztrátu při porodu, když se vsakuje do podložek a vložek...ať si představíme, pro krevní ztrátu, která už začíná zavánět nebezpečně tj. 500ml, že vylijeme celou petku vody na zem a jak velká kaluž se udělá - Hoodně velká). Takže...teď jsem spokojená. Hlavně když si představím, kolik odpadu ušetřím, peníze - to zatím není tak markantní a že se nezapařuju a nesmrdím a pro mou pochvu náchylnou k infekcím je to určitě lepší. Vůbec o něm nevím, měním 3x denně, což je méně často než vložky či tampony, můžu doma chodit naostro a tak...nechápu, proč jsem to neudělala už dřív!
Jediný co, ale to nedokážu objektivně zhodnotit jestli je jeho vliv nebo ne - jak skoro všechny holky píšou, že je menstruace bolí míň, mě teď bolí trochu víc - asi proto že jsem byla spíš zvyklá na "freebleeding" s vložkama než na tampony. Ale stačí ibalgin, žejo. A mám trochu strach, když jdu na velkou...jednou mi totiž přišlo jakoby se trochu vysunul, ale je fakt, že to bylo při prvních pokusech, kdy jsem ještě neměla najetý jeho zavedení a tak byl možná zavedený špatně. A doktorka na praxi mi říkala, že jí přišla jedna žena, která si kalíškem nechtěně vyjmula nitroděložní tělísko - takže v tomhle případě je lepší se poradit s gynekologem.
Ale rozhodně ho doporučuju všem!

9. července 2019

Nejprvnější poznatky z praxe v italském gynekologicko-porodnickém konzultoriu

Prvně, zdravotní systém tu je jako u nás, všichni mají přístup ke zdravotní péči „zadarmo“. I ti, kteří nepracují, stačí se narodit jako Ital a máte to (já to ještě furt nemám... abych to měla musím pracovat nebo být příbuzný-manželka Itala nebo být na „pracáku“ po tom, co jsem tu rok pracovala nebo žádat o azyl nebo být těhotná nebo být hodně chudá a ne z EU nebo nebo...no prostě, já se můžu zapsat dobrovolně, zaplatit 450€ na solární rok nerozdělitelných..takže přečkám do ledna s mým privátním pojištěním, které kryje prakticky jen to, když budu v ohrožení života). Tedy, jsou jisté výjimky, ale za specializovaná vyšetření, první pomoc a diagnostické testy, musíte zaplatit ticket (jestli si vzpomínáte na náš poplatek u lékaře), který je maximálně 36€. Péče, poplatky a organizace se liší napříč regiony. Díkybohu jsem ve Venetu, kde je úroveň vysoká a vše tu funguje (víceméně). Problémem jsou ovšem dlouhé čekací lhůty na vše. I když jsem slyšela, že v ČR jsou dlouhé, tady jsou delší. Možná to je taky pro to, že lékaři po své dané pracovní době mohou v ordinacích poliklinik a nemocnicí provozovat své služby privátně. 
Když jdete do privátního zařízení, většinou nečekáte, ale udělá vám to díru do peněženky. U zubaře vám pojištění nehradí nic, obvodní gynekolog tu jakoby neexistuje. Třeba teď jsem byla svědkem, že přišla jedna těhotná z Burkina Faso v 18. týdnu, takže bude potřeba udělat druhotrimestrální screening. Bohužel takhle to je docela na honem. Po dlouhém čekání na to až v objednacím centru vůbec vezmou telefon, jsme zjistili, že prostě není a nebude místo. Takže paní musí jít do privátního zařízení a bude muset zaplatit 180€. Tak si to představte, to, co my pokládáme za samozřejmost a že vám někdo řekne, že prostě není místo a ať si jdete nechat udělat ultrazvuk a jen tak mimochodem vás to bude stát asi tak 4500 Kč. Když já měla angínu, která se mi pak vrátila, za kontroly a léky jsem zaplatila cca 90€. Pokud vám není víc než 35, amniocentéza stojí 500€ a analýza fetálního DNA z krve matky 800€.

Dostaň ze sebe to nejlepší! Tvoje porodní asistentka
No nic, takže prvního července jsem konečně začala „praxi“. První den jsem strávila s Elenou, přečetla pár standardů péče a šly jsme představit mě do Consultorio Familiare, kde strávím tři měsíce. Tato zařízení vznikla na konci sedmesátých let jako podpora pro zákon 194 – zákon o umělém přerušení těhotenství, který umožňuje každé ženě přerušit během prvních 90 dní. Bezplatně! Ale právě musí jít do consultoria na pohovor. Během let se funkce trochu pozměnila. Nejen umělé přerušení těhotenství, ale i asistence a příprava na mateřství, poradenství ohledně problematické mládeže, poradenství o metodách antikoncepce a zavádění nitroděložních tělísek, problematika umělého oplodnění a sterility, adopce, prevence ženských nádorů, sledování těhotenství a příprava na porod, gynekologická ambulance, sledování po porodu, podpora kojení, péče o novorozence. V podstatě všechno, co je v kompetencích porodní asistentky. Většina služeb je zdarma, pro těhotné v podstatě všechny (Zákon o ochraně mateřství... můžete být cizinka odkudkoliv, ale jste těhotná, tak vás zapíšou k zdravotnímu pojištění a dají vám průkazku.. no, takže 90% klientek jsou cizinky). Líbí se mi, že tu jsou hodně zaměření na prevenci a tzv. „counselling“.

3. července 2019

Cesta za praxí v Itálii

Minule jsem popisovala trnitou úřední cestu za snem být porodní asistentkou a psala jsem vám, že mě čeká zkouška ze znalostí ohledně porodní asistence v Itálii. Zkouška se doopravdy konala, 25. února. Ano, musím napsat, že se konala a pokládat to za překvapivý fakt, protože tady si člověk nemůže být nikdy ničím jistý. Nebo alespoň u mě se vždycky objeví nějaký zádrhel.

Pondělí 25. února jsem se tady vydala do Mestre. Už tam byla jedna, co řídí univerzitní kurzy pro porodní asistentky v Padově, se sídlem tady ve Vicenze, budeme jí říkat třeba Elena. Daly jsme se do řeči, vyptávala se mě, co jsem dělala v ČR a jak to tam chodí, pak jsme se i domluvily, že až mě zapíšou, stavím se za ní a nějak mi zkusí zorganizovat praxi v nemocnici. Pak přišly další tři z předsednictva komory a ona: "My si tady povídáme s Gertrudou, představte si, bude tady teprve dva roky a mluví takhle dobře italsky! Je fakt šikovná, neuvěřitelné!" Nakonec z těch všech věcí, co jsem celé tři týdny studovala, se mě zeptaly na jednu... a pak na další dvě, co jsem ani nevěděla, protože se to týkalo trestního zákoníku a definice kompetence a zodpovědnosti. Nicméně na sebe tak pokykovaly a na nic víc už se ptát nechtěly. Já zkoušela nadhazovat nějaký věci, co jsem se naučila, aby viděly, že mám fakt rozhled. (Stejně je to neuvěřitelný... mluvila jsem s nima úplně v pohodě italsky. Já tomu pořád nevěřím. To, že mluvím s P., jasně, ale takhle..oficiálně...s někým cizím...více o odborných věcech... kurník, já jsem dobrá! :D). Bylo toho hrozně moc, o čem jsme mluvily, hlavně je zajímalo, jak to chodí u nás a co všechno porodní asistentky dělají a nedělají. Když se dozvěděly, že jsem už dva roky a půl pracovala, tak se strašně divily, že jsem přece mladičká.... tady asi fakt není normální ani v 28 už pracovat...Daly mi pár poučení, nic, co bych nedělala a neznala už v ČR... byla to krásná zkušenost. A to štěstí potom!!! A hlavně, nebyla nakonec potřeba jazyková zkouška, stačil můj certifikát. 
 

22. března mi přišel email, že jsem zapsaná a pokyny k aktivování datové schránky. Takže jsem hned v ten den poslala životopisy do všech privátních zařízení. (U státních se musí čekat na veřejný konkurz). A taky jsem zavolala Eleně. Domluvily jsme na schůzce, na ní mi trochu všechno vysvětlila, jak to bude. Nejdřív ze všeho byl potřeba certifikát o zdravotní způsobilosti, který vám vystaví praktický lékař, kterého ovšem nemám. Privátní polikliniky, co jsem kontaktovala, ho nevydávají. Nakonec k tomu byl svolný lékař mamky mého přítele. Předtím jsme ale s ní zkusily zajít na Guardia medica (něco jako pohotovost, ale je to spíš ambulance, která je otevřená o víkendu a v noci pár hodin, když váš praktik není k dispozici) a byl tam doktor sympaťák, jehož sestra se odstěhovala do ČR a je tam moc spokojená, který nám certifikát bez poplatku! vystavil (jinak by to stálo 21€ a ještě by ho ani vydávat neměli). 
Pak schůzka s „vrchní“ porodnice (jestli můžu chodit na praxi, i když tam jsou studentky) a vedoucí lékařkou consultorio familiare – to je něco jako... ani nevím, jak to popsat. Hlavní náplní jsou konzultace a také gynekologická ambulance. Když chcete umělé přerušení těhotenství (které tu je zadarmo), musíte tam povinně na konzultaci. Poskytuje poradenství také ohledně umělého oplodnění, antikoncepce, problémové mládeže, sexuální výchovy, prevence v gynekologii, předporodní kurzy, adopce atd. Řekla bych, že takové zařízení u nás chybí. Všichni to schválili, Elena mi sehnala podpisy všech těhle vedoucích a odboru pro nelékařská povolání a mateřsko-dětského úseku a nevím jakých dalších polobohů. Pak jsem onemocněla skoro na tři týdny, takže se vše zastavilo (měla jsem začít v květnu). 
Ke konci května všechny podpisy hotovy, tak zbývalo jen pořídit si pojištění proti neštěstím (nebo jak to přeložit, vím, že u nás všichni říkají pojištění na blbost). Tak jsem pro něj ihned vyrazila, 103€ na celý rok, plus proti hepatitidě B a HIV a to proti neštěstí platí 24/24, takže aspoň něco. Jen pro informaci, i zaměstnanci státního zdravotnického zařízení musí mít sjednané pojištění. A soukromé porodní asistentky, ty platí fakt hodně. Pár dní na to to teda všechno ukázat Eleně, ale ještě to muselo projít dalším schvalovacím procesem, který trval týden. Mezitím Elena odjela na dovolenou že. Ale došla jsem si mezitím aspoň pro bílý plášť, což bylo dobrodrůžo. Nemocnice obří, nikde žádná cedulka, která by ukazovala servis guardarób, v instrukcích, které mi přišly, bylo napsáno jen „lotto 3“ - což je moc fajn, kdyby na mapce nemocnice nebylo jen „area A – F“, na wiki stará a nová nemocnice...sice by nová nemocnice měla obsahovat monoblok s lotty 3 – 5, ale cedulka žádná. Inu zeptala jsem se na informacích - „To půjdete rovně, doleva, dlouhá chodba, doprava, dolů, vlevo, dlouhá chodba, dolů“...zkusila jsem to dvakrát, i se dvakrát zeptat a prostě to nenašla. Tak jsem si řekla, že pojedu domů a další den znovu a možná tam bude jiná recepční. Skoro před domovem mi to ale nedalo, otočila jsem se, pomodlila se a zas se vydala do těch hlubin. Zabloudila jsem až kamsi, kde se mě jeden sanitář zeptal, co potřebuju. Tak jsem mu to řekla a byla jsem jen schodiště od cíle! Sejdu dolů a bludiště podzemních chodeb. Naštěstí nějaký číňan, co tam rozvážel prádlo mě nasměroval. Paní tam nevěděla, jakou garderóbu mi dát. Přišla další, taky nevěděla. Třetí taky ne. Až nakonec teda mi daly jeden bílý plášť (bez jakéhokoliv podpisu, zvláštní) a že si mám zjistit, co mám vlastně mít :D. 
Další den jsem se šla vyfotit na průkazku. Čekala jsem tam ve frontě asi hodinu a půl, pak na řadě pán všechno sepsal, připravil, vytisknul ji a já si všimla, že spletl mý jméno. Otočím se a jemu se rozbila ta tiskárna na průkazky! Takže jsem čekala další půlhodinu. Ale mám ji.

Další týden se Elena vrátila z dovolené, tak jí volám a ona, že je moc vytížená a kde si cosi, ale že můžeme začít 24.června (měla jsem začít na začátku června). A to jsme bohužel jeli na celý týden do ČR. Takže tedy prvního července. A představte si, dnes je třetího a já na té praxi doopravdy byla!

Nutno smutně podotknout, že praxe je jen observační, nemůžu nic dělat. Tři měsíce na consultoriu, tři měsíce na porodnici, tři měsíce porodnická první pomoc/ambulance a tři měsíce na porodním sále. Jediná smůla je, že praxe začala defacto běžet od doby, kdy jsem podala žádost, což bylo třetího června. Takže jsem o měsíc přišla a k dispozici mám jen 12 měsíců. Ale zase můžu jak chci a kdy chci, takže klidně každý den, pokud jim moc nepolezu na nervy.







4. února 2019

Budu někdy porodní asistentkou v Itálii?

Jak víte, v dubnu to budou dva roky, co žiju v Itálii. Přineslo a sebralo to opravdu hodně. Ostatně navštivte můj blog o životě v Itálii..
Bohužel jsem si před odjezdem nezjistila nic moc o vykonávání profese porodní asistentky tady (víc věcí jsem si nezjistila a nezařídila... avšak, pozdě plakat nad rozlitým mlékem). Říkala jsem si: „Jsme v Evropské unii, direktivy jsou stejné, vzdělání harmonizované, můj diplom tu bude platit, easy peasy. Ten, do kterého jsem byla zamilovaná (a možná byl taky důvod proč jsem se přestěhovala) říkal, že jim tu chybí porodní asistentky, tak to bude taky hračka, kdyby náhodou...A stejně nevím, jestli chci být porodní asistentka, najdu si nějakou jinou práci, všechno se uvidí.“ 


Moje aupair zkušenost nebyla zrovna ideální, víc mi to vzalo než dalo. Avšak po dvou měsících v Itálii, když jsem byla rozhodnutá, že se vrátím do ČR žít svůj nudný, ale nekomplikovaný život, jsem potkala svou pravou lásku. Začli jsme se bavit o společném žití, v září 2017 (pět měsíců mého pobytu v Itálii) jsem začala posílat životopisy na jakoukoliv pozici prodavačky, sekretářky, recepční... protože jsem zjistila, že ač v rámci EU je dohoda o uznávání diplomů, musíte stejně předložit spoustu dokumentace a pak bude diplom automaticky uznán (bez porovnání náplní studijních oborů, ano, v tomto ohledu je EU harmonizovaná). A že všechno zařídit stojí pěknou sumu. A že to je skoro nemožné. (Mimochodem doteď jsem byla třech pohovorech a dostala dvě odpovědi, že mě nechtějí. Životopisů jsem poslala okolo 200. Nezaměstnanost tu je 25-30%). Moc jsem nechápala, co některé dokumenty znamenají a kde je získat
Co bylo potřeba? Autentizovaná kopie diplomu (naštěstí v rámci EU stačí čestné prohlášení, že kopie je pravá, žádné apostily) ovšem přeložená úředním! překladatelem. Psala jsem i na ambasádu, tam mi řekli, že je potřeba dichiarazione di valore diplomu (nostrifikace titulu), s vyšším ověřením od ministerstva zahraničí a školství. Nicméně nikde na stránkách italského ministerstva jsem o tom nenašla zmínku, tak jsem se rozhodla to risknout bez této dichiarazione. Pak kopie občanky (ok), kopie registrace k výkonu povolání, attestato di conformitá 2005/369/ES – osvědčení potvrzující rovnocennost dosažené kvalifikace por.as. s výše uvedenou směrnicí, osvědčení o trestní bezúhonnosti (která ovšem neznamená výpis z trestního rejstříku, toto musí být vydáno Ministerstvem zdravotnictví ČR), osvědčení o vykonané praxi, dva formuláře a kolek 16€. Samozřejmě Všechno úředně přeložené. Potvrzené razítkem od italské ambasády, že odpovídá originálu. Zdálo se to nenaplnitelné. Kde ty dokumenty sehnat? Nikdo nikde nepsal o své zkušenosti, neměla jsem peníze, jak to jen zařídit, když do ČR nemůžu? A pak, trochu spása, měla mi přijít vratka daní za tři měsíce práce v roce 2017, která by měla pokrýt výdaje za všechny dokumenty. Nakonec, ani nevím jak, jsem na stránkách Ministerstva zdravotnictví zjistila, že vydávají attestato di conformitá, osvědčení o bezúhonnosti a osvědčení o vykonané praxi. Takže poslat na ministerstvo ověřenou kopii diplomu, výpis z trestního rejstříku, registraci, kolek v hodnotě 400Kč? Už si to ani nepamatuji a možná jsem i na něco zapomněla... to všechno na dálku přes mojí mamku a sestru. I když měly moji plnou moc, výpis z trestního rejstříku jim vydali až na třetím úřadě, který zkusily. Tady by bylo vhodné zmínit, že jsme se vším začali nějak ke konci ledna. Kontaktovala jsem jednu překladatelku, která se mi zdála schopná, na všem jsme se domluvili. Měla naštěstí i spolupracovnici, která pak jde se všemi dokumenty na ambasádu pro razítko (každý dokument 600Kč), a že mi také dokumenty pošle do Itálie. Všechny dokumenty se podařilo zkompletovat a přeložit na začátku května. Stálo mě to nervy a cca 10 tisíc korun. Pak poslat vše do Říma a čekat cca dva měsíce na verdikt. 



Teď by se hodilo zmínit, že tady v Itálii mají taky velký nedostatek personálu. Nicméně nemají peníze na to ho platit, takže nepřijímají jen tak jako u nás. Čas od času (třeba jednou za rok) pořádají veřejné konkurzy na vybraná místa. Na jedno místo se hlásí i několik tisíc uchazečů. Pracovat ve státní sféře je totiž velká výhra. Konkurz se skládá z náročné písemné, ústní a praktické zkoušky plus body za profesionální curriculum a vzdělání. Na místo v privátní oblasti se konkurzy nepořádají, ale místa taky nejsou. Prostě vysoká nezaměstnanost. Ani nechci myslet na (a zmiňovat) vyprávění kamarádů jak jedna jejich známá zdravotní sestra našla práci v oboru po šesti letech a podobně. Momentálně jsem z oboru pryč rok a deset měsíců a přijde mi, že už si nic nepamatuju a nezvládnu ani odebrat krev. Každopádně to, že mi je odepřena možnost dělat porodní asistentku, mi pomohlo uvědomit si, že to je to, co chci dělat. Každou druhou noc se mi zdá, že jsem se vrátila do ČR, do nemocnice... že jsem šťastná, že můžu dělat co chci, mít peníze (říkat si přítelovi o peníze na nákup potravin a..třeba vložek...je hrozný. Sama pro sebe jsem si nic nekoupila přes rok)...ale taky smutná, že jsem opustila svou lásku. Doteď se nedokážu smířit s tím, že budu tady. Že budu žít v podmínkách jaké tu jsou, že nebudu mít nikdy život nekomplikovaný jako je v ČR. Že mi tu nikdo nic nedá na stříbrným talíři jako tam... No takhle bych mohla pokračovat další tři odstavce. Vraťme se k úředničinám.
Někdy v červnu mi přišla pošta od Ministerstva zdravotnictví Itálie. Poskočilo mi srdce, otevřu obálku a tam dopis, že jsem nedoložila jeden nezbytný dokument a pokud ho nedoložím do 30 dnů, celou mou žádost skartují. Šlo o osvědčení o trestní bezúhonnosti. S mým přítelem jsme prošli skeny všech dokumentů, přemýšleli... To osvědčení jsem jasně poslala. Nemohla jsem ho přece ztratit. A nikde jsem nenašla žádný jiný typ osvědčení, jen prostý výpis z trestního rejstříku. Zkusili jsme tedy poslat email na Ministerstvo (dvakrát mi odtamtud odpověděli na dotaz... ačkoliv ta odpověď byla víceméně k ničemu, protože mi neřekli přesně, co jsem chtěla). Napsali jsme, že jsem osvědčení poslala, přiložili i sken dokumentu. Po dvou dnech přišla odpověď: „Promiňte, přečetla jsem špatně překlad. Přistoupíme ihned k vydání dekretu.“ Tak si domyslete, jak to tady v Itálii vypadá, když na ministerstvu jsou takoví lidé.
Za dva týdny mi přišel dekret uznávající můj titul a opravňující mě k výkonu porodní asistentky v Itálii! Radost obrovská! Až na drobnou větičku na konci – po zapsání do komory porodních asistentek. Bez zápisu je vykonávání profese trestným činnem. (Ok, myslím že je dobře, že je tu profese kontrolovaná a že tu jsou komory, které zaštitují své porodní asistentky na rozdíl od ČR, kde je situace v tomto ohledu smutná). Inu, napsala jsem email do komory porodních asistentek mé provincie. Týden žádná odpověď. Odhodlala jsem se zavolat. Nic. Další telefonát, nic. Opakovaně, nic. Zkusila jsem druhý email, který jsem našla kdesi na internetu. První, jak jsem zjistila, byl pouze pro certifikovanou elektronickou poštu. Nic. Napsala jsem do skupiny na facebooku porodní asistentky a konkurzy, jestli někdo ví, co se děje s tou danou komorou a po nějaké době mi na messengeru odpověděla jedna, co momentálně dělala záskok sekretářky – že mají problém se sekretářkou, že tam není pořád, že četla nějaký email od cizinky, že to musí předložit předsednictvu komory a že mi dají vědět. Za nějaký čas mi napsali email a za nějaký čas od toho emailu mi zavolala jedna z předsednictva. Kdy to bylo..zhruba někdy v červenci. Vzhledem k tomu, že jsem cizinka, musí prověřit mé jazykové znalosti. Zkouška bude stát 150-200€. A pak taky musí prověřit mé znalosti ohledně porodní asistence v Itálii. Ne odborné věci, ale profesionální profil, etický kodex, zákony a normativy týkající se výkonu povolání. Vyvstala možnost, že by mohl stačit můj certifikát z italštiny, protože oni vyžadují úroveň B2, z které ten certifikát mám, nicméně doteď nevím, jak to bude. A pak další bomba. V Itálii jsem v té době neměla trvalé bydliště. Protože jsem nenašla práci, nesplňovala jsem podmínky, abych se k němu zapsala. Šlo by to udělat, kdybych předložila dostatek finančních zdrojů a soukromé zdravotní pojištění...nebo být vdaná s mým Italem (protože bez trvalého bydliště se nemůžu zapsat k veřejnému...teda to bez práce a bez manželství nemůžu doteď), nicméně to jsme také nevěděli jak zařídit a navíc jsme čekali, až můj koupí byt, aby mi formuláře mohl vyplnit on a ne ten, u koho byl v nájmu.. navíc ani Můj milý neměl trvalé bydliště ve Vicenze. Finanční zdroje bylo potřeba doložit italským bankovním účtem, který vám neotevřou bez trvalého bydliště. Takže... komora porodních asistentek: „Ozvěte se, až budete mít trvalé bydliště, bez toho to bohužel nepůjde.“ 


V listopadu jsme dokázali další neuskutečnitelné. Jsem oficiálně rezidentem v Itálii. Vím, že bych z těchto pokroků měla být šťastná, ale je to vyčerpávající. Pořád čekat, pořád narážet na překážky... nic nejde snadno. Takže jsem hned poslala komoře osvědčení o mém trvalém bydlišti a.. žádná odpověď. V půlce prosince tedy další email, zda ten předchozí dostali. Odpověď: „Drahá, obdrželi jsme vaši zprávu, s celým procesem zápisu počkáme na nový rok, abyste nemusela platit roční zápisné dvakrát.“
A tak jsem Opět trpělivě čekala. Druhý týden v lednu (vidíte, uplynul celý rok od počátku zařizování dokumentů až sem) mi volali, že mi dají do dvou dnů vědět ohledně jazykové zkoušky. Dva dny se staly týdnem, týden dvěma. Pak mi volala máma mého milého, jestli už jsem jim zavolala a že musím dát o sobě vědět... (Můj drahý: „A představ si, že v tomhle já vyrůstal celou dobu!! Já jí říkal, ať tě nechá bejt, že tě to akorát rozruší!“ Ó, jakou měl pravdu...). A tak jsem napsala opět email, bylo mi blbé volat jí na její číslo. A pak mám strach z telefonování. A ještě větší z telefonování v italštině. A zavolala mi hned. S tím, že profesorka z jazykové školy už zkoušky nedělá (a oni cizinku naposled zapisovali snad před pěti lety) a tak hledají někoho jiného, samozřejmě s tím, aby to stálo co nejmíň a že ještě musí rozhodnout, jestli třeba nebude stačit ten můj certifikát. A že za týden budou mít poradu a dají mi vědět. A ano, dali mi vědět! Na konci února mě čeká pohovor/setkání/zkouška ze znalostí ohledně porodní asistence, jak jsem psala, takže šprtám jak divá. Naštěstí mám krásnou obsáhlou knížečku o osmistech stránkách :D A povím vám, že učit se něco takhle ve formálním italském jazyce, uff. Ale aspoň konečně něco konkrétního, něco, co mě snad posune. Jazyková zkouška nevím, ale aspoň tohle. Aspoň je potkám, prostě konečně něco. 



Tak mi držte palce! Doufám, že jednou na tomto blogu budu moct psát o porodní asistenci v Itálii!



27. října 2017

PR Tisk, reklama

Tisk i výroba reklamních systémů a prospektů pro každou příležitost
Prezentujte svou značku a její výrobky kvalitními reklamními systémy a prospekty z dílny společnosti Print Promotion! Chystáte-li se na veletrh nebo chcete-li například ve své prodejně natrvalo zvýraznit své produkty, budete potřebovat spolehlivé prezentační materiály, které vám zajistí propagaci na té nejvyšší úrovni a navíc za bezkonkurenční ceny.


V nabídce společnosti Print Promotion naleznete reklamní systémy, jakou jsou roll up bannerybowflagypromo stěnypropagační stolky, ale rovněž tištěné prospekty a předměty jako plakátyletáky nebo fotoobrazy. To vše vždy na speciálním dedikovaném webu s nabídkou různých typů i velikostí, jednoduchou online objednávkou, rychlým dodáním už do druhého dne po celé České republice a v případě prezentačních systémů s možností objednání i bez tisku!
Co vše v naší nabídce naleznete?
Tisk rollupů online na nej-rollup.cz.
Tisk muších křídel online na bowflag.cz.
Tisk prezentačních stěn na prezentacnisteny.cz.
Výroba prezentačních stolků na prezentacnistolky.cz.
Tisk fotoobrazů online na printfoto.cz.
Tisk plakátů online na tisknemeplakaty.cz.
Online tisk letáků na tisknemeletaky.cz.
V případě, že jste ze Slovenska nebo vás na něm čeká akce a potřebujete kvalitní reklamu s rychlým dodáním, můžete využít služeb našich dvou slovenských webů, které se specializují na roll up bannery a promo steny. Výrobce, kvalita i služby zůstávají stejné!
Naše nabídka na Slovensku:
Tlač rollupov online na naj-rollup.sk.
Tlač prezentačných stien na prezentacne-steny.sk.


A když by vám tato nabídka nestačila a potřebovali byste ještě více ohledně tisku a výroby reklamy, podívejte se přímo na náš mateřský web www.printpromotion.cz, kde najdete ještě širší portfolio.

31. ledna 2017

4.narozeniny blogu..a zase změna života

It's dangerous business, going out your door. You step onto the road, and if you don't keep your feet, there's no knowing where you might  be swept off to. 
16.1.2013 jsem založila tento blog. V té době ještě frčelo psát recenze na kosmetiku, myslela jsem si, kdovíjakou taky neudělám díru do světa. Nope. Takže tedy o porodní asistenci. Taky nic moc, ale hodně mě to bavilo (a štve mě zachovávání mlčenlivosti, takovejch příběhů, co bych mohla napovídat!) a třeba to i něco přineslo vám. Prožili jste se mnou studium a strach, hledání práce a strach, nástup do práce a strach, práci a strach...já se pořád bojím. Možná proto jsem si vybrala tenhle obor. Věděla jsem, že to nebude snadné a že se rozhodně nebudu cítit jako ryba ve vodě. Že budu pořád nucená vystupovat ze své komfortní zóny. Asi se budu hodně opakovat, ale ty dva roky a půl, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi daly strašně moc. Hodně jsem vyrostla, získala nějaké to sebevědomí, spoustu věcí se naučila a hlavně se naučila být víc asertivní, víc "od rány" a nestát pořád jen v rohu. Taky se trochu víc zamýšlet nad sebou a nad tím co v životě chci a snažit se plnit své sny...viz moje rekapitulace roku a snahy stát se ATC. A cestovat. Hodně cestovat po mé milované Itálii. A naučit se italštinu a udělat si z ní certifikát. Viz můj druhý blog. 
Moje práce mě hodně baví, ale vždycky jsem říkala, že mi něco chybí, že to není úplně ono a nejde to od srdce (a za ty prachy, hahaha) a pořád jsem doufala, že se objeví Něco a já to půjdu dělat a bude to Ono. Nicméně mi to něco pořád unikalo a to, že mi unikali veškeří muži, kteří se nějak zapletli do mého života, tomu vůbec nepřidávalo, takže můj život se v podstatě skládal jen z odpočítávání dnů a hodin, kdy zas pojedu do Itálie a budu se zase opět cítit šťastně (minulý rok pětkrát, hah!), což se tak nějak víceméně uspokojivě dařilo vyplňovat alkoholu...začala jsem si malovat krásnou budoucnost...já čtyřicetiletá, svobodná, v té stejné práci, kterou tou dobou budu nenávidět, na stejné pozici, negativistická stěžující si alkoholička, stále na ubytovně...
Pak jsem v září poznala někoho a něco se tak trošku ve mně zlomilo. Začala jsem věřit komplimentům a řekla si: "Jo, dyť sem chytrá a schopná a hezká a vtipná a vůbec....a jo, mam italskej naturel!" To bylo v Itálii, takže euforie jako...nicméně jsem se vrátila a ta litrová flaška Amara del Capo se u mě v pokoji ani nestihla ohřát. A pak zase přemejšlení, vymejšlení, fňukání a nicnedělání. V listopadu jsem před zkouškou z italštiny jela do Milána na týdenní jazykový kurz. Sice Miláno moc ráda nemám, ale ono..prostě stačí být kdekoliv v Itálii za jakýmkoliv účelem a najednou se cítím úplně jinak. Přijela jsem, samozřejmě pak zase nechyběla flaška a už jsem na sebe začala být strašně naštvaná a zase fňukala, jak chci v Itálii být. 
V tu chvíli se mi matně vybavilo, jak jsem jednomu Argentinci na Liparech slíbila, že se do mých 28 přestěhuju do Itálie. A ségřiny slova: "Tak něco dělej ne? Nebo si už přestaň stěžovat!" A moje "výhružky" v práci, jak si udělám certifikát z italštiny a tady se na to můžu vykašlat...to, jak jsem si pro rok 2016 napsala předsevzetí "Žít v Itálii a udělat pro to všechno"... a pak prostě takový to, že nemůžu sedět na zadku a čekat, že mě potká něco krásnýho. Že přijede princ a vysvobodí mě...

 Princezna byla unavená čekáním na prince, který by ji zachránil. Sebrala všechnu svou odvahu, meč a vydala se porazit draka anebo požadovat, aby ji propustil..."Už se tě nebojím!" křičela, ale uvnitř se třásla. "Madam, není potřeba násilí. Já jsem nikdy neřekl, že musíte zůstat, i když jsem přemýšlel, proč jste to tak dlouho dělala." "Ah, dobře tedy," řekla princezna nechápavě. Jak odcházela z dračího doupěte, uvědomila si pár věcí. Věci, které ji doopravdy věznily, byly její falešné strachy a čekání, že jí někdo vysvobodí, když se celou dobu mohla zachránit sama. 

Dala jsem si inzerát na stránku pro aupair. Buď anebo. Jestli to má být, bude to a půjde to. Několik dní nic. Pak se ozvala rodina, která vypadala sympaticky s nenáročnými požadavky. V tu chvíli jsem začala vyšilovat. Už jsem to totiž zkoušela asi dvakrát v uplynulých dvou rocích, ale nikdy jsem nakonec nikomu neodpověděla. Teď mě zase ochromil strach. Přišla jsem si připravená, že to udělám, že fakt jo. Ale v tu chvíli, když na mě dolehlo, že by to doopravdy přišlo, opustit placenou práci, opustit svoji svobodu, rutinu, jistotu, opustit známé a kamarády....vyděsilo mě to. Ale řekla jsem si, že uvidím, až si s paní budu telefonovat. Že mi nemusí být sympatická a tak. Byla mi sympatická hodně. Takže panika ještě větší. Dobře, pojedu se s nima seznámit a pokud mi jen jediná maličkost nebude příjemná, tak do toho nejdu. Takže jsem letěla na víkend k jezeru Garda

"Guarda...responsabilita, fiducia e coraggio...cosa ne dici? Esattamente la nostra situazione..." ("Koukni...zodpovědnost, víra a odvaha...co tomu říkáš? Přesně naše situace...")



Abych to zkrátila před týdnem jsem podala výpověď. Když jsem odlétala z Itálie, zase jsem v letadle brečela. Tentokrát štěstím. Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to dostal. Ten pocit, jak je všechno super a jak se mi moje sny plní pod rukama...nemusím přeskakovat žádné překážky a jen se vezu. Teda, nebylo to lehký, udělat celý tohle rozhodnutí a vím, že to nejhorší mě ještě čeká...ale konečně je všechno tak, jak má být. A vím, že to je správně a že mě čeká něco úžasného. (A jestli ne, tak si při současným stavu zdravotnictví práci najdu tak do tří dnů). A snad i chlap je. A je to něco jiného konečně. Někdo, díky komu si sebe vážím a jsem lepší člověk. Nedovedu vyjádřit všechno, co cítím, zahrnuje to všechny takový ty duševní principy, který se mi konečně podařilo nějak dodržovat...ale předtím jsem musela jít až na dno a podívat se na všechny ty hnusy, co jsem schovávala v temných zákoutích mý duše. Vykašlat se na všechny moje přesvědčení utvořený ze špatných minulých zkušeností...otevřít srdce a nestavět zdi...věřit. Věřit, že o mě bude postaráno v každém okamžiku života. Sebrat odvahu. Zavřít oči. Skočit. 


Ještě bude potřeba hodně vnitřní práce, ale jsem na správný cestě. A teď bude líp a líp (a doteď bylo v podstatě senzačně, takže...:)) A kdyby nebylo..aspoň jsem to zkusila a nebudu si vyčítat, že jsem to nikdy neudělala. Zase jdu do něčeho, z čeho mám strach a co je totálně mimo moji komfortní zónu...a to je potřeba. Nikdy nebudeš mít něco nového, dokud neuděláš něco jinak...
Tak mi držte palce! Pokud se vrátím k porodní asistenci, ať už zde či tam, budu tutaj pokračovat. Jinak nevím, zda tu budou nějaké články přibývat. Rozhodně ovšem budou přibývat od dubna na mém druhém blogu o Itálii...budu ráda za každou návštěvu. 

A chci vám všem moc poděkovat za komentáře, za emaily, za milá slova...prostě jsem moc ráda, že pár lidí můj blog zaujal, že pár lidem třeba pomohl se rozhodnout, co jít studovat anebo aspoň nahlédnout do zákulisí porodnictví. Děkuju vám všem za všechno, nesmírně si toho vážím! Ale jsem prostě větroplach, stát na jednom místě pro mě není :)

29. prosince 2016

Dva roky na riziku, co ještě víc říct?

To bylo v říjnu...tenhle článek je rozepsaný už dlouho...

Jsem si myslela, že to tak dlouho nevydržím! Ale znáte takovej ten "syndrom uvařenej žáby"? Totiž, když hodíte žábu do vařící vody, tak vyskočí. Ale když ji dáte do hrnce se studenou a postupně zvyšujete teplotu až do bodu varu, tak ta žába si to neuvědomí, neuteče a uvaří se. A to je to, co my si tak krásně zažíváme každej den. Furt si říkáme, že by ještě mohlo být hůř. A pak přijde průser, kterej přijde, to je čistá statistika (navíc všichni víme, jak to je personálně teď v celém zdravotnictví) a už neutečeme. Ale tak, pokud jste četli mé články o vyhoření a povzdechy a nevím co jsem to tu na vás ještě "blila"...tak asi nemá cenu to zas všechno opakovat. Kdo nezažije, stejně nepochopí :)
A co se tedy za ty dva roky událo?
Měla jsem pracovní úraz a prožila si tři měsíce ve stresu, že je tu možnost, že jsem se nakazila nevyléčitelnou chorobou. Prostě tisíckrát někomu berete krev, nic, a pak jak naschvál je jedna pacientka, u který si dáváte sakra bacha a pích do prstu.
Už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit gynekologům-porodníkům-lékařům.
Když zvládnu pracovat v této nemocnici, tak už zvládnu pracovat kdekoliv v ČR.
Už si nepřijdu jako studentka na praxi. Naopak si studentky na praxi můžu pěkně vychutnat! :D Né, jsem hodná, ono je vždycky tak uklidní, když jim řeknu, že doteď mám strach z píchání kanyl. Naopak ale cítím, že třeba zrovna to píchání kanyl nedovedu pořádně vysvětlit, takže když u nás jsou, spoustu věcí si udělám sama, protože spěchám a nemám na to čas :/ Já vím, že to je špatně. Ale slibuju, že až budou ve druháku/třeťáku, pořádně je zaměstnám. Na druhou stranu, jak jsem psala, jako studentka jsem si myslela, že nás PA neřeší. No, teď vidím, že to muselo být jinak. 
Moje parťačka je to nejlepší, co mě potkalo. Jistota, systém...když já nedokážu být rázná, nastoupí ona (hodnej a zlej policajt prostě :)). Perfektně se doplňujeme a jsme velice efektivní. A když mi říká, že jí tam držím jen já, jinak by šla do důchodu, tak to je prostě....ach :) Však si ji tam pořádně hýčkám!
Díky někomu, komu už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit, se ve mně zase trochu rozdmýchal ten plamínek zájmu o porodní asistenci. A jedna kolegyně mi říkala, že na Upol otevírají obor Intenzivní péče v porodní asistenci. Nepatrně o tom začínám uvažovat. Ona ta kolegyně je taky taková rázná a hnedka mi naordinovala, že musím studovat a že pojedeme na nějaký kongres a tak :) Sice jsem teda víc nakloněná gyndě, když už, ale už úplně nezavrhuji myšlenku jít v budoucnu do nějaké menší porodnice na porodní sál. Ono..jakmile jednou člověk čuchne k porodnictví, tak se to fakt těžce opouští. A všichni vám potvrdí, že ač to tam nesnáší, že z naší kliniky i přes všechny mínusy, se prostě chtě nechtě stane srdeční záležitost. Takže nevím, co se mnou bude. Ale něco snad bude :)
A zase mě to tak nějak baví. Cítím se víc jistá, že zvládnu to, co směna přinese. Dělám fakt poctivě a rychle. I když je plat k pláči. I když mě to sere. I když tohle a tamto....teď jsem pracovně tak nějak naprosto zkompenzovaná :)
A kolegyně....to, co mi pořád tak nějak trošku chybělo od rodiny jsem tady poznala v plný palbě. Hlavně během posledních pár dní. Je něco neskutečnýho, když vás něco zklame a postaví se za vás tolik superhrdinek v bílým! Ochotný vás pomstít :D Co vás vytáhnou ven, obejmou, setřou slzy, uklidněj a zanadávaj, že takhle teda ne! Ani nedovedu slovy vyjádřit, jak jsem vděčná, protože tohle jsem zažila poprvé v životě. A když se rozbrečíte a kolegyni na vás tak záleží, že se rozbrečí taky...Prostě..k tomu totálně nemám slov a strašně mě to teď celou dobu hřeje na srdci. Holt...furt chci nějakou lásku...ale ta láska nepřišla od chlapa, nýbrž od naprosto senzačních holek....(tak senzačních, že máte v pátek denní a z kliniky odcházíte domů o půlnoci, protože jste tam s nima prostě byli a tak jste se nasmály, až jste padali z židlí :D...já teda sice pracuju skoro každej den teďkonc, ale i tak ty dny, kdy nesloužím, se na klinice stejně vyskytnu :D).
Rekord pět kanyl za den! 
Vyhřezlý pupečník...
Překotný předčasný porod...
Stres a strach jako nikdy v životě. Takový to, jak máte pocit, že všechno kolem vás je ve zpomaleným záběru a každá vteřina trvá desítky minut. A fakt slyšíte svůj dech, takový to přesně jako z filmů. A taky slyšíte, jak na ostatní křičíte, co je potřeba. Ten hlas nepoznáváte, něco naprosto jinýho, jinej stav vědomí, kdy se všechno děje automaticky. A pak se rozklepete, rozbrečíte, do toho se smějete...prostě síla. 
Myslím, že už můžu s klidem říct, že jsem zkušená porodní bába. 

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...