22. června 2015

Paola a dom

Zašla jsem na snídani do baru pod B&B, croissant e capucco (a zrovna sem byla tak rozmazlená hotelem...a capuccino bylo teda nejlepší v Římě). A protože počásko nic moc, vydala jsem se do Santuario di San Francesco. Kostel s klášterem a jeskyní, ve které San Fracesco poustevničil. Velice zajímavé místo, takové..tranquillo..vodopád, staré s novým. Zanechalo to na mně velice zvláštní meditativní dojem.




21. června 2015

Maratea e Paola, 7.-9.den

Další den zase parádní snídaně a na vlak do Maratey. V Maratee parádní štreka do kopce po x schodech, pěkně ze mě lilo. Ale aspoň že se počásko trochu umoudřilo, aspoň se odpoledne vykoupu, jsem si naivně myslela. Konečně jsem dorazila do Centro storico, parádní zapomenuté městečko s úžasnými výhledy. Maratea je Citta di 44 Chiese, celkem tu mají 44 kostelů. Nad Marateou se týčí socha Ježíše, druhá nebo třetí nejvyšší po tom, co je v Riu. Chtěla jsem se tam vydat, ale serpentinová rychlostní silnice, tak jsem to pak po chvilce radši vzdala. Jestli se sem do tohohle kraje ještě někdy vypravím, tak jedině s autem, není to tu moc pěší-friendly. V centru jsem si koupila prosciutto, mojí milovanou lemonsodu a limoncello, aby sestřička neřekla :) Zastavila jsem se ještě na zmrzku (pistáciová je tak totálně odlišná od tý naší..teda, ona tady každá zmrzka...).







6. června 2015

Marina di Maratea, 6.den

Další den bohužel zima a déšť. Snídaně byla výborná, několik musli na výběr, chleba, toasty, různé minicroissanty a buchty, sýry, šunky, marmelády....Dala jsem si kozí sýr, sušenou šunku, kousek nějaký buchty se sladkým ovocným želé, dva croissanty a toast s citronovou marmeládou (sice sladký jak cumel, ale mňam!) a cappucino. Pak jsem se vydala okouknout nádraží, jestli tam je automat na lístky, protože jsem potřebovala do Paoly a non c'é. To, co jsem si myslela, že je na lístky byl na cigarety. Což je fajn, ale neměli klikací :D A pak taky nefungoval...Vedle byl taky minimarket, ale vypadalo to, že tam nic nemají a bála jsem se jít dovnitř. 

 

No nic, tak jsem se povalovala na pokoji a pak šla na pláž. Jen tak koukat na moře a relaxovat. I když se moc nedaří, dala jsem si za cíl si na dovče zase vše srovnat, páč nevim jakou kariéru zvolit, co je moje vášeň a vztahy..no, asi se nespokojím s vidět se jednou za dva týdny, za měsíc. Já nechci vážný vztah, ale nechci booty calls už, chci pravou lásku..a spíš vyvstalo víc otázek než odpovědí (Edit po dovče: Crash boom bang...s tím krásným chlapcem jsme se po třech měsících něco-jako-rozešli..chybí mi ta idea lásky a zamilovanosti :() Po siestě (čím jižněji, tím víc dodržují, že od 13 do 17 hod je zavřeno a večeří až po 20.) jsem se vydala znovu do marketu, nicméně zavřeno, tak jsem si řekla, že těch 6 km do Maratey i s děsivým puchýřem na noze dám. Po jisté době chůze po obdobě rychlostní silnice, když na mě čtvrtý auto zatroubilo jsem usoudila, že ne a vrátila se zpět. Market už otevřel a přišel vrchol mé konverzace. Já: É aperto? Paní: Sí sí. Vejdu dovnitř, xx prázdných regálů. Pryč myšlenky na prodotti typici našich dovolených v Kalábrii. Beru olivy, brambůrky a vino bianco, v podstatě vše, co tam měli. "Duedeci". Dávam dvacku. "Hai due?" "Non so...aah sí..." "Grazie" "Prego, arrivederci". Italský majstrštyk! Díky bohu, že na pokoji byla vývrtka. Toccacielo si musím zapamatovat a najednou koukám na moře a je mi fajn. 



2. června 2015

Arrivo a Marina di Maratea, 5.den

Ráno jsem se probudila, nějak dobře jsem viděla - já blbka si zapomněla sundat čočky! Na to abych někam razila jsem už neměla sílu - i když bylo v plánu slavná pizza Di Michele's (kocovina), tkze jsem oplendovala u recepce a pak se vydala na Napoli Centrale. 

FrecciaBianca...vlaky já holt taky můžu :)
 Vlak jel překvapivě opět na čas (další notoricky známá věc o Itálii - že tu vlaky nejezdí včas nebo nejedou vůbec..."Aspoň za Mussoliniho jezdily vlaky včas" :D), zvládla jsem přestup v Sapri na redžonále a už jsem vystupovala v Marina di Maratea. Na hotel to byla trošku štreka, páč jsem to vzala z blbýho směru. Sice jsem na booking měla pokoj s výhledem do zahrady, ale dostala jsem výhled na moře! Tak nádhernej pohled už asi nezažiju, obzvlášt západ slunce byl luxusní. Recepční mi anglicky byla schopná jen říct, v kolik je snídaně a v kolik otvírá restaurace přidružená k hotelu. Byla jsem z toho docela vyděšená a pořád si opakovala, že se mě bojí víc než já jí. Hotel je tříhvězdičkovej, ale fakt luxus, ideální na to, jen sedět na balkoně a koukat na moře. V zahradě citroníky, všechno krásně voní, paráda. Poprvý jsem i zažila minimýdla, minigely, ručníky a tak :) V minibaru teda jen voda, ale možná dobře tomu tak :D Asi se dala na pokoj objednat spousta věcí, kdyby tu aspoň měli leták se všema informacema anglicky. Byli tam samí němečtí starší turisté, tak jsem poněkud nezapadala, ale co. 

1. června 2015

Napoli e Procida, 4.den

Další den začal snídaní v ceně (toasty, různě natierky a musli), chick chat s dalšími cestovateli a metrem na to Molo. Tam mi to z nějakýho důvodu prostě nechtělo vzít mince, tak jsem vyšla ven, že teda zase ta štreka pěšky. Všiml si mě stařík ve stánku něco pokřikoval a pak mi ukazoval lístky. Bůh mu žehnej. Ve stánku stál jeden euro a v automatu 1,5€, tkze asi lepší si je koupit ve stánku. (A pak jsem zažila revizory). Dojela jsem na Molo, lodě odtud jezdí na Procidu, Ischiu a Capri, provozované hlavně společnostmi Caremar a Snav. Buď aliscafi (menší) nebo trajekty, ceny obou společností jsou podobné, lístky se dají rezervovat na internetu, ale myslím, že je jednodušší dojít k přepážkám, kouknout na jejich rozvrhy (orario) a koupit tam (zpáteční na Procidu cca 30€). Prodavači celkem rozumí anglicky. Měla jsem ještě hodinu a půl čas, tak jsem se jen poflakovala na promenádě. Pak už začlo nalodění, ani jsem neměla mořskou nemoc. Na Procidu to trvalo cca 50 minut. Je to ostrov, kde se zastavil čas a ještě jí nezasáhl turismus. Je taková...picturesque (nenapadá mě český slovo). 


Na netu píšou, že je sice celý ostrov docházková vzdálenost, ale že je lepší nasednout na bus, který jezdí často a zastávky jsou po celém ostrově. Ale já nejsem žádnej obézní amík, tak jsem se z přístavu vydala pěšky do Marina di Chiaoilella, kde je taky pláž. Zastavila jsem se na jídlo v La Conchiglia, restaurace s výhledem na moře a Coricellu. Dala jsem si mé nejoblíbenější přímořské jídlo špagety s plody moře (s vodou a copertem 16€). Ale mňam! Pak jsem se vyvalila na pláž. Skoro prázdná, obklopená skaliskama, drobný kamínky vulkanického původu a minimušličky. Moře bylo nádherně čistý, tak jsem se tam chvilku vycákala.  




Když už jsem uschnula zamířila jsem ještě na Coricellu, to je to, co google nabídne v obrázcích jako první, když zadáte Procida. A pomalu zpátky k přístavu. Ještě jsen vyšla k nějakému kostelu v historickém centru - na to, abych došla na Terra Murrata (historické opevnění a klášter) jsem už bohužel neměla sílu. Dala jsem si zmrzku a čekala na loď. 
V Neapoli jsem zas nějak zabloudila a na metro nasedla až na Toledu. Na baru v hostelu jsem si dala vodku s colou a chvilku kecala s barmankou Sini. Ta si pak ke mě přisedla a pokračovaly jsme. Dokonce mě pak pozvala na panáka, jakože welcome drink v ceně :D Přidal se k nám Lucas (který po mně předchozí den házel očko :D), pak přišli ještě dva italové Genaro a nevímkdo a najednou nás tam sedělo hodně, kecali jsme, se Sini se učily italsky, oni se zas učili česky. Jak mi to najednou italsky šlo! Naučila jsem se to jejich "Ecco!" a legendu o San Genarovi, ale tu už vám teď doopravdy neřeknu :D Byl to takový kouzelný večer, co člověk zažije jen jednou...kissing in the heat of Naples....a ten zvláštní pocit, že se už nikdy neuvidíte.




Zase ztracenáá v Neapoli


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...