(Zázrakem) ještě žiju

 Připravte se na extra dlouhý článek. Měla jsem připravený článek o 5. a 6. měsíci v Cittadele, ale únor se jaksi stal velice kritickým (což bylo vidět na mojí neaktivitě a rozloučení na instagramu). 

V práci, co si ještě pamatuju, mě zavolali v noci na porodní sál, abych asistovala ženě ve vypuzovací době. Jen jsem se modlila, aby neporodila, protože bych fakt nevěděla, co dělat. Nebo tak nějak zhruba. Naštěstí mě přišla vystřídat PA dřív. Sama jsem musela dělat těhotenskou poradnu, což byl obrovskej záhul a skoro jsem se začala hroutit, že to nedávám. Málo času na to sepsat celou dokumentaci...a navíc já a ultrazvuk. Nedokázala jsem nikdy pořádně najít max vertikální kapsu plodové vody, natož abych udělala AFI. 

Pak jsme jeden den přijali ženu s kontrakcema, převzala jsem ji na střídání služby s tím, že: "Má tramautickou zkušenost z prvního porodu, byla na psychoterapii, vůbec to nedává, stěr na covid jsem jí udělala na třetí pokus, žílu se mi nepodařilo napíchnout..." Dík no. Takže samozřejmě jsem žílu napíchla až na třetí pokus, zatímco se paní hroutila. Kdykoliv jsem chtěla odejít (protože jsem měla na starosti celé oddělení, paní mě chytila za ruku a neopouštěj mě..) Jenže chudák nevěděla, že já si nikdy nevím rady se ženami, co mají kontrakce. Co jim mám říkat a co mám dělat. Tak jsem tam byla, když jí to vyhovovalo, masírovala jsem jí záda, když ne, jen jsem tam stála. Pak jsem zaslechla něco jakože ji tlačí na velkou. Nevyšetříla jsem ji, protože jsem si říkala, že by to snad ani nešlo. Volám na porodní sál, že ji přivedu, že už moc nevím, co dělat. Naštěstí holky v pohodě. Dovedu ji tam a zašlo. Kdo by to byl řekl. Nakonec to bohužel celé skončilo císařským řezem po pokusu o vex, protože byla celá zaťatá. Dva dny na to ji propustili, moje služba. Byla neskutečně šťastná, že mě vidí. Trochu jsem nechápala, já nic neudělala. Ona, že jsem tam celou dobu byla s ní, podporovala ji, že jí to úplně změnilo pohled na porod a že i když měla císařský řez, tak jí to pomohlo vymazat všechny negativní zkušenosti. 

Pak bylo nějaké zvláštní období, že jsme na oddělní měly jen dvě ženy. Což se podle kolegyně zdravotní sestry za posledních 12 let nikdy nestalo. A jedna paní mi vsunula 20 euro do kapsy, protože jsem prý byla hrozně hodná. 

Taky pár týdnů přišla vypomoct doktorka z jiné nemocnice. Nemluvím o tom, že jednu ženu přesvědčovala, aby nešla na potrat....ale když přišla jedna po druhém potratu a já, doktorka a paní jsme se musely chytit za ruce a pomodlit se, aby už další těhotenství vyšlo...no úžasné lékařské řešení, to zas jo. 

Taky se mi povedlo promluvit si konečně se staniční. Řikala jsem, že cítím velkou úzkost a že mě děsí, že by mě mohli zavolat z porodního sálu, abych jim šla pomoct a že to neumím a že jsem nikdy neinstrumentovala a ani se neumím umýt k operaci...a ona v podstatě že jen stačí, abych věděla, kde je jaká věc a uměla jim to podat. Že když nemám trénink na porodní sál, nikdo po mě nebude chtít něco extra, že tam jsou přece ostatní dvě PA. A že nemusím umět instrumentovat... ale že až bude víc naprogramovaných císařských řezů, ať se jdu (ve svém volném čase) dívat. 

No stalo se toho určitě hodně... Jenže jsem byla psychicky hodně na dně, takže jsem prostě nedokázala být internetově aktivní. V mezičase, na konci února, jsem měla ústní zkoušku v rámci konkurzu. Vytáhla jsem si asi jedinou otázku, kterou jsem se nikdy pořádně nenaučila, i když jsem ji studovala milionkrát právě proto, že se ji nedokážu naučit. 3 faktory porodu. Kanál, síla a těleso. Faktory? Nebo fenomény? Mechanické, dynamické, mechanicko=dynamické? Vidíte, ani teď si to nepamatuju. Každopádně to vše začalo tedy tím, že jsem měla popsat porodní kanál. Tak jsem řekla tvrdý a měkký a když jsem měla popsat tvrdý - kosti - úplně jsem se zablokovala. Já jsem většinou u zkoušek dobrá, tohle se mi nikdy v životě nestalo... prostě blok a konec. Když jsem řekla nějaké slovo, jen jsem se zamotala ani mě ty správný (italský) slova nenapadaly. Takže po pár minutách blekotání - děkuju, je mi líto, že jsem marnila váš čas, fakt to nedám... "Tak to zkus...pomalu....v pohodě" "Ne, jsem úplně zablokovaná" "No musíš ale uznat, že tohle je základ porodní asistence a když nejde tohle..." "Já vím, strašně mě to mrzí...děkuju za váš čas.." "No tak to nemá asi cenu, abychom tě zkoušely z angličtiny a informatiky..." "To ne, já vím, nashledanou..." "Příště to půjde líp..." Z Padovy až do Vicenzy, na nádraží, ve vlaku, jsem neskutečně brečela. Takovejhle záchvat jsem snad nikdy neměla. Ale zas na druhou stranu... konec. Už nemusím pochybovat jestli dělat tuhle práci. Jen teda ještě nějakej čas zůstanu uvězněná v Cittadele...ale až vyprší smlouva, konec. Nebudu dělat konkurzy někde daleko od domova. Jasný znamení, že porodní asistence není pro mě. Doma jsem zmačkala všech tisíc stránek výpisků. Po celým bytě poházený učebnice. Naštvaná, zklamaná. Pak mi píše kolegyně, jak to šlo. Napsala jsem, že jsem to vzdala. Ona, že jí to je líto..a za pár minut mi píše..."Ale vždyť jsi to dala...minimum bodů pro postup, ale dala...".... Takže mě nechali projít. Nechápu, jak to je možný, podle mě to je strašně nefér (ale to je, jak to tady v Itálii funguje..vždycky nefér). Ani jsem neodpověděla na angličtinu a informatiku..a prošla jsem. Sice jsem v pořadníku skončila třetí od konce, ale byla jsem tam. A pak ten pořadník ani nebyl extra dlouhý. Bylo nás tam jen 25. Takže... dřív nebo později, možná i dřív, na mě přijde řada ve Vicenze. Super věc ale byla a je, že po x letech se můžu flákat a nemusím si už říkat: "Měla bych se učit....".

V mezičase jsem hodně začala pochybovat, jestli je normální se pořád cítit, jak se cítím. Ptala jsem se kamaráda psychiatra, jak někdo pozná, kdy vyhledat odbornou pomoct. Podle něj ta otázka byla pradoxní a když se někdo takhle ptá, tak ji asi potřebuje a že v tom není žádný tabu a tak... Každopádně jsem se rozhodla ještě čekat. Že možná až odejdu z Cittadely, tak se to změní. Ale zároveň strach, že to bude ještě horší. Přecejen Vicenzu trochu znám z dob praxe a někteří lékaři... uff. V Cittadelle byli aspoň všichni mladí a večeřeli s námi, někdy jsme šli společně i na cígo... Porodní asistentky ze sálu chodily za námi na oddělení... 

Jednu noc nám začala na gynekologii fibrilovat jedna babička. To mi tak chybělo. Dělám si svoje a v tu chvíli slyším. "Babeeeeet, pomoooooc, volej anesteziologa...volej doktorku....přivez mi pohotovostní vozík...." Bože. Jaký číslo, že má anesteziolog? Doktorku.. Ne, doktorka má pokoj hned vedle, uslyší hluk. Anesteziologa.. co mu řeknu? Anesteziolog nechápal...ale položil telefon, tak se snad dal do běhu. Doktorka přiběhla, vzala jsem vozík vážící asi tunu.... Tuhle infuzi, tamtu infuzi...další kanylu.... tlak, saturaci...EKG.... achjo. 

A pak... prvního dubna, email s místem na dobu neurčitou ve Vicenze. Teda, ve hře byly ještě další dvě porodnice provincie, které by byly dál než Cittadella. Jenže nikdo nebyl schopen mi říct, kam budu přiřazená.. a bylo potřeba dát co nejdřív výpověď, protože předpokládaný nástup během 30 dní. Moje výpovědní lhůta byla 12 dní, výpověď se v Itálii může podat jen první nebo šestnáctý den v měsíci. Nástup ve Vicenze 2.května. Takže trochu složité počty. Ve výpovědní lhůtě si nemůžete vzít dovolenou, takže vzhledem k tomu, že jsem si ji nikdy nevzala, jsem přišla asi o 20 dní volna. Když jsem se informovala ohledně všech termínů, v Cittadelle mi paní z personálního řekla: "Aaaa nech mě hádat, vyhrála jsi konkurz. A nechceš se nechat stabilizovat tady?" (Když vyhrajete konkurz na dobu neurčitou a jinde jste na dobu určitou většinou v rámci regionu, pokud obě dvě nemocnice svolí, vám v té původní změní kontrakt na dobu neurčitou). Musím říct, že jsem začala docela pochybovat. Cittadella mi naháněla hrozný strach...pohotovosti a porodní sál. Ale lidi byli úžasní. Domácí prostředí. Už jsem se konečně víceméně naučila, jak to tam funguje. Vrhnout se zas do něčeho nového, achjo. A když to bude horší? Když to bude největší chyba? Ale zase velká nemocnice...třeba mě víc vyškolí, víc personálu, třeba tam budou pořád dostupné instrumentářky a víc personálu...mohla bych být víc v pohodě. Šla jsem na pohovor do Vicenzy (jen formalita, místo bylo moje tak či tak). Ptala se mě na zkušenosti, kde se vidím za pět let a všechno možné... měla jsem zaškrnout moje vlastnosti a schopnosti. Zaškrtala jsem vše, co napovídalo, že jsem vhodná do ambulance nebo na oddělení. Rozhodně ne chladná hlava, pracovat sama, čelit akutním situacím atd. 

Pak se stala věc díky které jsem už neměla zda jít do Vicenzy nebo ne. Předposlední noční. Dokončila jsem svoje kolečko po pacientkách, píšu dokumentaci a telefon, lékař z porodního sálu: "Babeeeeet, přijď, pohotovooooost." Rozlil se mi po těle studený pot. To, čeho jsem se vždy bála. Musí to být sranda, nemůže to být pravda. Vždyť tam měli jen jednu, co snad už měla porodit, jednu ve vypuzovací době a pak jen jednu, které nic moc nebylo. Přiběhnu tam, nějak jsem nechápala, co se děje, tak jsem šla nejdřív na box, neběžela na operační sál. Na boxu šlo všechno dobře. Jen mě řekli, ať přivedu partnera. Přivedla jsem ho a pak se zjevil doktor: "Dělej Babet, pohotovost, co se loudáš.." Běžím za ním na operační sál, kde připravují k sekci tu ženu, které nic moc nebylo. Zlý sen. Nechala jsem si třikrát vysvětlit, co dělat a kde jsou věci, ale vůbec jsem nevěděla. Ok. Zapnula jsem jim odsávačku, zapnula jsem elektroskalpel, nalila dezinfekci... Největší štěstí mého života - ještě tam byly dvě kolegyně z odpolední směny. Kolegyně z noční směny byly u porodů. Super, jojo, staniční měla pravdu, když říkala, že po mě nikdo nebude chtít instrumentovat, když to neumím. Co tahle stiuace? Kdyby tam nebyly odpolední kolegyně, dopadne všechno hodně, ale hodně špatně. Stáli při mě opravdu všichni svatí. Takže jedna z odpoledních kolegyň byla umytá a připravovala si stolek s nástroji a druhá byla umytá a... dělala druhého operatéra! Taky štěstí, že si anesteziolog přivedl svoji sestru, protože to se taky často nestává a porodní asistentka mu musí asistovat. Nevěděla bych ani Ň! Pak po mě chtěli připevnit "držák" na paži... neměla jsem absolutně tušení, jak se to dělá. Nevěděla jsem, kde jsou věci, co chtějí. Byl to ošklivej císařskej řez. Částečná ruptura dělohy, dítě vůbec nešlo vybavit a na poslední chvíli se přetočilo na konec pánevní. Už si chystali VEX. Porodní asistentka-druhý operatér vypadala dost zoufale. Naštěstí se narodilo. Pak mi dali placentu a běž udělat náběry na pH. Hm jo. Tak jsem je udělala. Jenže mi nikdo neřekl, jak se používá analyzátor pH. A pokud to nějak zmršíte, tak vám to samozřejmě vyjde blbě žejo. A aby toho nebylo málo, tak jsem v tom stresu zapomněla odebrat krev na krevní skupinu. Když konečně přišel tým operačního sálu a lékař na pohotovosti, naznala jsem, že se můžu vrátit na oddělení. Objala jsem zdravotní sestru, co tam byla se mnou a strašně se rozbrečela, že tohle fakt není pro mě. Říkala mi, že i pro ně to bylo děsný, když tam kdysi musely pomáhat. A že je občas volají i teď. A že dřív nebo později budu muset udělat rozhodnutí, jinak se to podepíše ošklivě na mém zdraví. Uklidňovala mě. Strašně sexy kočka, občas se mi po ní stýská. Pak přišel lékař a se zklamaným výrazem: "Hmmmm Babet...takhle to nejde.... musíš být víc pohotová, rychlá... nevím nevím, jak se jim budeš ve Vicenze líbit...tam si dělají všechno porodní asistentky...." Cítila jsem se děsně a jen děkovala všem svatým. Celou noc jsem pak měla srdeční frekvenci 130.

Poslední služba, 29.dubna byla smutná. Ale cítila jsem úlevu, dokonce jsem se i přes tu pohotovost od toho, co jsem podala výpověď cítila psychicky mnohem líp. Plná naděje, že by to mohlo být lepší. V mezičase závodní lékař a všechny papíry, někdy mi přijde až neuvěřitelné, jak rychle tady věci jdou. Ale doteď se mi stýská po kolegyních a velice nostalgicky na Cittadellu vzpomínám jako by tam bylo všechno lepší. Ale jsou to růžové brýle. Vím, jak jsem se cítila paralyzovaná a odpoledne před noční ve sprše brečela. Pozitivní ale je, že jsem se znovu naučila řídit. A to v Itálii!

A pak první den ve Vicenze. Šla jsem podepsat smlouvu, vyzvednout uniformu, představit se staniční, která si mě pamatovala z dob praxe. Nepřipouštěla jsem si porodní sál nebo nedejbože pohotovost, protože v dotazníku jsem dala vše, co naznačuje, že se hodím na oddělení. Plus dva a půl roku v Praze na oddělení a v Cittadelle půl roku oddělení. Přijdeme s další novou kolegyní za staniční a: "Víte už vaše služby?" "Hmmm ne...?!" "Ah ok ok, dám vám hned kopie.... Martina oddělení a Babet pohotovost!" Propadla jsem se někam.... málem jsem tam omdlela. Proč? Proč?! Proč mi všechno jde snadno a pak se to neskutečně zvrtne? To, co bylo můj cíl pět let, pracovat jako porodní asistentka ve Vicenze, se najednou zdálo tak strašně stupidní. Já vím, nikdy nejsem spokojená. Měla bych být vděčná. Vím. Jediný štěstí, že jsem na praxi dva a půl měsíce na pohotovosti byla, tak aspoň něco vím. Ale sakra. Proč?! Zvažovala jsem, že řeknu, ať anulují můj podpis na pracovní smlouvě. A hned potom, šup pracovat. Hezky až do 19:30. Nějak jsem s tím nepočítala, ani lahev s vodou jsem si nepřinesla. 

Když se dívám na zprávy, co jsem od prvního dne každou službu psala svému příteli... "Nenávidím to. Nenávidím to tady. Nenávidím tuhle úzkost. Nenávidím tuhle práci. Nechápu, proč jsem si ji kdy vybrala... Může přijet cokoliv. Porod. Krvácení. Nějaká co porodí na parkovišti..." Zkušební lhůta 6 měsíců, první tři měsíce výpovědní lhůta měsíc, další tři žádná. Zaučení? Devět dvanáctek. Ok, je tu PA covid, která má na starosti jen covid pacientky a když tu žádná není, pomáhá na pohotovosti. Ale to se stává jen tak 25% času.  Při poslední službě v zácviku jsem potkala staniční - "Tak co, jak to jde?" "Mmmm mám trochu úzkost...nešly by ještě nějaké služby v zácviku?" "Podívám se, jestli někoho najdu...musím vědět, že tu jsi autonomní...." Pak mi volá - nikoho jsem nenašla, sílu a odvahu...

Takže týden po nástupu sem jsem si sjednala sezení u psychologa. Vím, že možná stačilo počkat, nová práce, stres, nápor... jenže ono to vše trvalo už od nástupu do Cittadelly a sledovala jsem spíš zhoršování. Nebyla jsem ve volném čase schopná myslet na nic jiného. Před každou noční jsem strachem brečela. Za sedm měsíců jsem zhubla pět kilo, i když jsem jedla tak nějak pořád stejně. Začaly se opakovat jak já jim říkám "divný myšlenky"... Protože není, jak to vyřešit. Práci potřebuju, abych měla průkazku pojištěnce a mohla se mé "rodině" tady podívat do očí..a jinou práci neseženu. A pak... Pracovat ve veřejný sféře, na dobu neurčitou je sen všech Italů.

Takže jsem šla k psycholožce, cítila jsem se poněkud divně. Jakože si vymýšlím a spousta lidí je na tom hůř než já. Né, že by první schůzka měla nějaký efekt, ale aspoň jsem se vypovídala. O dva týdny později další a ona: "Víte, musím k vám být upřímná... Je nás tu víc a naše vedoucí nám rozděluje klienty podle jejich problémů. A když jste si domlouvala schůzku kvůli problémům v práci, samozřejmě nás nenapadlo, jakou práci děláte. A já jsem těhotná... Tak bych nechtěla, abyste se cítila, že něco nemůžete říct. Už jsme ale vytipovaly kolegyni, co by se vám mohla věnovat. Musíte se rozhodnout vy a dát mi vědět, jestli chcete pokračovat se mnou nebo přejít ke kolegyni." Další zvuk skla, co se tříští. Jednou se rozhodnu něco řešit a ne. Bylo mi líto ji změnit, když už jsem se otevřela a pořád někomu od začátku vyprávět celý příběh. Ale nakonec jsem usoudila, že jí nechci ničit zážitek těhotenství a pocit z por.asistentek... kdyby pak v nemocnici měla najít někoho jako jsem já.... No našla ho. Mě. Asi o dva týdny později. Nevím, jestli mě poznala, nedala nic znát. Já do ambulance vhodila studentku a šla dělat něco jiného. Přišlo mi to dost divné. Nová psycholožka mnohem lepší, nakonec jsem ráda, že jsem ji změnila. 

Jedna z prvních služeb o samotě. S doktorkou, která je poněkud bipolární na lécích. A hned sexuální násilí (který se asi ani nestalo). Nicméně celá procedura je asi na dvě hodiny. Shromáždit všechny vzorky, odběry, stěry, všechno sepsat.... A já to nikdy nedělala. Zavolala jsem si jednu kolegyni na pomoc..ale pořád někam obíhala. Plus další ženy, které přicházely... já možná ještě víc labilní než ta doktorka, sevřená v jedný velký křeči. Několikrát mi řekla, že jsem něco spletla, posílala mě dělat věci, ale při tom vyžadovala moji přítomnost v ambulanci... Tak jsem se v jistým bodě před kolegyní rozbrečela. Bylo toho moc. Říkala, ať si jdu promluvit se staniční... Jo no, kdyby mi i tohle nezpůsobovalo úzkost. Později toho dne se mi doktorka omluvila... Že si neuvědomila, že jsem měla těžký moment.

A jak vypadá můj běžný den? Denní služba, 7-19:30 (30 minut pauza, ale musí někdo přijít vás zastoupit). Od pondělí do soboty od 8h CTG ženám po 40.týdnu těhotenství (každé tři dny). Je tam vyhrazená porodní asistentka, která dělá CTG a přitom se snaží sepsat co nejvíc "složek" - anamnéza ženy, ultrazvuky, výsledky krevních vyšetření (všechny ženy u nás musí mít odběry na hepatidu C, B, HIV, cytomegalovirus, sifilis, zarděnky, toxoplazmozu - pokud je nemají, při příjmu nabíráme spolu s krevním obrazem, koagulací, biochemií - pokud mají nějaké systémové onemocnění a krevní skupinou...dokud nemáme výsledky sérologie, musí být v odděleném pokoji) a všechny možné souhlasy. Já musím asistovat u vyšetření žen v 40.týdnu a 41+2, tj. vaginálně vyšetřit (podle mě absolutně zbytečná věc, ale dobře no) a lékař pak udělá AFI. Plus samozřejmě do toho ženy, které přijdou na pohotovost. Všechny musím zaregistrovat do počítače, udělat triage (rychlá anamnéza problému a přiřazení barevného kódu - červený - musí být vyšetřena hned, žlutý - do 15 minut, zelený - víceméně do hodiny, bílý - problémy, s kterými by mohla jít k praktikovi, po všech ostatních). Nejvíc často jsou to asi lehká krvácení a bolesti v 4-10.týdnu těhotenství. Pak různé gynekologické problémy (s kterými by velmi často mohly jít ke svému gynekologovi nebo praktickému lékaři, ale lékařů je málo a gynekologové tu jsou jen soukromí... veřejní jsou v consultorio familiare, ale tam vás stejně s gynekologickým problémem většinou nevyšetří... miluju svrbění vulvy v 5 ráno), zamlklé potraty, kterým musíme sepsat zdravotnickou dokumentaci, udělat odběry a stěr na covid a pak je v dalších dnech zavolají z gynekologie k výkonu (co jsem tak viděla, tak narozdíl od Cittadelly se v naší nemocnici dělá jen kyretáž :(..). Pak těhotné ženy s nejrůznějšími problémy... krvácení, necítí pohyby, kontrakce, bolesti... takže natočit monitor, odběry, vyšetřit, ultrazvuk... A taky od 7-9h přes nás prochází plánované porodnické příjmy - k indukci nebo SC. SC dělám stěr na covid, složku už většinou mají a náběry dělají až na PS, pokud je SC pro konec pánevní, musím ultrazvukem ověřit polohu, indukce stěr na covid, náběry a pokud mají na PS chaos tak i dokumentaci, náběry a monitor. Pak vám taky obecná pohotovost posílá ženy na konzilium (prakticky jakákoliv těhotná, která přijde k nim, tak ji pošlou k nám na vyšetření, i kdyby měla zlomenou ruku...a pak dost často ženy se zánětem močového měchýře - to že je močové ústrojí blízko vagíny ale fakt neznamená, že bychom to měli léčit my..anebo ženy, co mají úplně jasně zánět slepého střeva, ale na CT viděli cystu na vaječníku - paní zrovna ovulovala... když už ty ženy posílají, tak stejně u většiny potenciálních gynekologických problémů ani nenaberou bhCG, které my děláme všem, které ještě menstruují, protože člověk nikdy neví... ale naopak se mi stalo, že poslali ženu v 36.týdnu s odběrem na hCG..dík no!). Někdy nevím, kam dřív skočit. Rekord mám zatím 28 přístupů + 3 konzulence + 4 plánované příjmy...a z těch přístupů pak pár výustili v příjem. Jsem tam jen já, sanitářka a lékař. V noci - 19:15-7:15 mám jen úzkost, co přijde. Jsem tam sama se sanitářkou a lékaře volám, když se někdo objeví. Pokud teda nemám smůlu na službu se třemi hlavními ******, kterým se moc nechce vstávat. Když přijde těhotná, co má problém nebo něco gynekologického, jo..až když jsou k dispozici výsledky odběrů a natočený monitor...pokud přijde žena s kontrakcemi v termínu...nechtějí být voláni. Jako..já bych s tím asi neměla problém, kdyby to bylo jako v Cittadelle - s mým účtem můžu dělat příjmy. Ale tady dělám všechno s účtem medika, mám jeho heslo.. nelíbí se mi to. Když musím ještě všechno sepisovat do PC - anamnézu, vyšetření...někdz nestíhám. Plus pak ženy posílám na PS nebo oddělení bez záznamu CTG a zprávy z pohotovosti, protože lékař to podepíše až ráno. Super třeba u ženy s odteklou vodou a pozitivním GBS... dát antibiotika bez předepsání. No takže když takhle přijde žena, vyšetřím, udělám ultrazvuk (srdeční akce, poloha, uložení placenty, max vertikální kapsa plodové vody a pulzaci v pupeční arterii). Pak ctg, kanyla + odběry, stěr na covid, udělat zdravotickou složku (20-30min času) a zapsat teda všechno do PC. Minulou noc mi přišly během dvou hodin tři s odteklou plodovkou... moc jsem nestíhala. Díky bohu neměly kontrakce. 

Hodin by mělo být měsíčně 160, většinou dělám 180-190. Výplata 1800-1900€.

Nedovedete si představit, v jaké úzkosti jsem žila. Obzvlášť před noční. Jakmile jsem viděla ženu s břichem, měla jsem srdce až v krku. Co když porodí, nevím, co dělat, jsem tady sama, jsem na všechno sama. Co když přijede s hlavou na hrázi? Co když přijede s vyhřezlým pupečníkem? Co když přijede s abrupcí placenty? Neumím, nevím, zpanikařím. A jsem tam sama. První služby, co jsem měla o samotě a věci se hromadily a možná přijelo něco lehce akutního, skoro jsem se zablokovala a nebyla schopná pokračovat. Jenže řešení nevidím, nemůžu dát výpověď, když nemám žádný plán. Když nevím, co bych chtěla dělat, když nic jiného neumím a práce tu moc není. Úzkost se jen projít po porodním sále, úzkost, když se někdo baví o porodu nebo věcech z porodního sálu, komplikacích. Přítel mi pořád opakoval, že kdysi jsem se smála...a teď přijde domů a najde mě v slzách modlit se před magnetkama svatých, co tu mám. 

U psycholožky dobrý, ale z dotazníků, co mi dala, vyšlo najevo, že mám silnou úzkostně-depresivní symptomatologii. Navrhla vyšetření u psychiatra. Že její metody jsou na dýl a možná s tak silnými symptomy neúspěšné. Chtěla, abych se dívala na různé možnosti, co mám - být přeřazena v rámci nemocnice (nepravděpodobné), co jsem čekala, že bude hrozné a pak to tak hrozné nebylo, hezké věci, co jsem zažila. Říkala, že jsem se sebou hrozně přísná, moc dobře vidím svoje chyby, ale vůbec nedokážu ocenit to, co jsem udělala dobře - impostor syndrome. Že mě jen děsí nepředvídatelnost vzhledem k tomu, že pracuju systematickým způsobem a jsem perfekcionista. A že bych si rozhodně měla promluvit se staniční. Takže mi začalo vyvolávat úzkost i to. Že jsem pod tlakem, že bych stejně nevěděla, co jí říct, že si bude myslet, že jsem nevděčná... 

Nejhorší služba - 12 hodin s lékařem, který je šovinista, rasista, zlý.... měl přijít v 8, přišel až v 11... mezitím se nahromadily ženy, kterým bylo potřeba udělat AFI, pohotovostní přístupy, příjmy...on, co rozhodl ještě další tři ženy přijmout... já, co nevěděla, jak se dělají některé věci... sama, hrozně moc žen...on, co mě tak napůl ignoroval a ve zbytku času poučoval ve výslovnosti.... diktoval mi, co psát do pc zatímco dělal ultrazvuk.. neslyšela jsem, co říkal: "priva di...?" "priva znamená bez..." Díky fakt. Por.asistentka covid měla práci na oddělení, nemohla mi přijít pomoct. Do toho přišla covid pozitivní žena na ctg. Nakonec jí ho přišla natočit naše staniční. Po tom se zdržela na pohotovosti, já co jsem se snažila zadat do pc hromadu žen, co v mezičase přišly...říká: "Babet, co je potřeba? Řekni mi, já to udělám a ty můžeš jít dělat to, co je potřeba..." "Je potřeba zadat tuhle ženu, 24 týdnů a...a...." A totálně jsem se rozbrečela. "Ok, běž se do kuchyně uklidnit...." Tak jsem šla a uklidnit jsem se fakt nedokázala. Brečela jsem a brečela a brečela. Staniční pak zavolala PA z PS, aby mi pomohla. Cítila jsem se jak hrozná zátěž... probrečela jsem zbytek dne. Vážně jsem přemýšlela, jaký postih by mě čekal, kdybych se sbalila a odešla. V tuhle dobu jsem už brala Xanax (anxiolytikum)....jenže mi vždycky okolo poledne přišlo, že účinek mizí. Plus mi ho předepsali spíš v homeopatický dávce, abych mohla normálně fungovat v práci. 

Taky tu mám jednou dvakrát do měsíce covid pohotovost. Tj. 19-7 být na telefonu, kdyby na pohotovost přišla covid pozitivní žena. Zatím mě volali jen jednou. Ale hezky hned v 19:10. Byly tam pozitivní hned dvě. Jedna, co si doma naměřila vysoký tlak, který pak ale byl samozřejmě bezchybný a jedna, co necítila pohyby. Protože měla covid a teplotu, strávila jsem tam hodinu a půl a snažila se natočit decentní CTG. Celkem tři hodiny v obleku... já vím, že spousta jiných lidí v něm tráví celou službu...ale bylo to v místnosti bez klimatizace, začala mě děsně bolet hlava, o tom, že jsem po pěti minutách byla úplně mokrá ani nemluvím. Hnus, hnus. A proto si pořád všude nasazuji roušku. Nechci covid, nechci aby lidi byli pozitivní. Jinou službu přišla covid pozitivní marokánka, protože jí bolela hlava. Super. Vyšetřili jsme ji, z naší strany nic, poslali jí na všeobecnou pohotovost. Ale podle jejích slov byla tak slabá, že těch 50 metrů nemohla dojít. Neměla jsem nikoho, kdo by ji mohl doprovodit na sedačce. Zorganizovat se nám trvalo asi hodinu a půl. Mezitím tři telefonáty od jejího manžela, že jí týráme, že jí je špatně a je těhotná, ať se pohneme (Pane, já tu mám všechny ženy těhotné a je jim špatně). Vůbec nechápal, že sehnat někoho, kdo se obleče a odvede ji není otázka okamžiku. Nakonec mi tedy sdělil, že jde volat karabiníky a podat na mě žalobu. Prosím, jak chcete. Nakonec jsme ji odvedlz. A když jsem špehovala přístupy na všeobecnou pohotovost, nechali ji čekat tři hodiny a pak ji daly tabletku paracetamolu a poslali domů. Doufám, že jim taky vyhrožovali žalobou. 

Když dobře pozorujete, všimnete si velkého zpocení. 

Na začátku července jsem šla k jinému psychiatrovi a dal mi antidepresivum. SSRI, escitalopram. Takže čekat 2-4 týdny na účinky. Psycholožka mě pořád přesvědčovala a přesvědčuje, že si je jistá, že mám obrovské schopnosti a znalosti a že mi jen chybí důvěra v samu sebe. Musela jsem jí slíbit, že i kdybych měla sebetěžší službu, nedám hodinovou výpověď...ať jí místo toho zavolám. Že i když říkám, že ne, podle ní vášeň pro obor mám z toho, jak mluvím o službách...jak jsem psala články na blog. 

Poté služba s **** č.3.... Naštěstí jsem měla chvilkama PA covid. Dva příjmy, rodící, samozřejmě jsem si všechno musela udělat sama. ***** č.3 totiž den poté odjížděl na dovolenou, tak se potřeboval vyspat. Třetí žena sice byla druhorodička, ale neměla kontrakce. Dokonce jsem počkala dvě hodiny, abych ji znovu vyšetřila, jestli se něco změnilo. Nezměnilo. Podle mě byla k propuštění z pohotovosti. Jenže to musí udělat lékař, protože na zprávě musí být digitální podpis. Volám mu. Nechtěl přijít. Byl dost odměřený a nenechal si vymluvit, abych ji přijmula. Tak jsem to udělala. Plýtvání peněz veřejného zdravotnictví. Postěžovala jsem si potom PA covid.... že jsem se cítila strašně nejistá, jak jsem tam byla celou dobu sama a hlavně, že ta žena nebyla k příjmu, ale on nechtěl vstát. Ona se dost vyhicovala a šla si promluvit se staniční. Potměšila jsem se zasmála a myslela si, že tím to konči. Ono to nebylo poprvé, co si někdo stěžoval. Můj kolega neuměl v pc udělat lékařský příjem a jednou přivedl na porodní sál ženu na 8cm bez příjmu....hned ho seřvali, ale taky doktora, že nepřišel. A co osud nechtěl, nový primář nám dal k vyplnění formulář s kritikami a náměty. Většina, co děláme pohotovost, jsme napsali, že někteří lékaři nevstávají...já to formulovala tak, že bych si přála, aby PA měly v pc povolení přijímat rodící ženy bez lékaře, protože v některých případech to stejně musí dělat. 

Mezitím se asi dostavil účinek antidepresiv. Jednu sobotu jsme byli s kamarády na obědě...bylo to příjemné odpoledne. A najednou jsem viděla barvy (protože jsem viděla krásné přirovnání, které naprosto vystihoval můj život - Deprese je jako říkat barvoslepému, že svět je plný barev)....jakoby byla nějaká naděje. A pak se stala věc, které jsem se nejvíc obávala, ale která mi paradoxně pomohla. Porod.

Jednu noční jsme se konečně trochu natáhly. A k ránu z venku slyším obrovský křik. Modlím se, ať to není pro nás. Jdu ke dveřím a těhotná, co řve. Otevřeme dveře, dochází mi, že budu muset mít obrovské štěstí, abych ji stihla dovést na porodní sál. Teď aspoň na lůžko, abych ji mohla vyšetřit. Uděláme dva kroky a ona: "Cítím hlavičku, cítím hlavičku..." Sundávám jí kalhoty a vidím, jak hlava posunuje dolů kalhotky. Ok. Ani nevím jak, ale položila se na zem, stáhly jsme kalhotky a hlava venku a vesele si brečí. Koukám, jestli má pupečník okolo krku, naštěstí ne. "Máš teď kontrakci?" "Ne, teď ne..." "Dobře počkáme...až přijde další, klidně zatlač..." "Po dvou minutách chytám miminko, trochu se zamotalo do kalhotek, vymotávám a dávám ho matce na holou hruď. Přibíhají z porodního sálu pomoct mi... Dávám intramuskulárku oxytocinu a ženu odváží porodit placentu na porodní sál. Pak jsem musela jít sepsat porod, ani nevím, jak jsem to v italštině dala, ale bylo to celkem stručné... "Přichází na pohotovost a asistuji ke spontánnímu vypuzení hlavy. Žena se položí na zem a s další kontrakcí asistuji vypuzení těla, novorozenec mužského pohlaví ihned pláče. Apgar: 10-10. Žena je doprovedena na porodní sál k porodu placenty." To, čeho jsem se nejvíc bála se stalo. Všichni, že jsem dobrá, ještě pár dní vtipkovali, ať všechny ženy nechám porodit na pohotovosti. Neuvěřitelně mi to pomohlo. Ok, měla jsem štěstí, tyhle překotné porody (voda jí odtekla v 5:00, neměla kontrakce a vyrazili do porodnice, v 5:35 porodila) jdou většinou samy. Absurdní věc byla, že psycholožka mi pár dní předtím dala jako úkol před každou službou sepsat prakticky moje nejhorší představy - předpověď - nebezpečná situace - výsledek a pak alternativy? - situace? - výsledek? a pak jak to doopravdy bylo. Před touhle službou jsem napsala: Předpověď - Dnešní noc bude hrozná, hodně žen, akutní stavy, překotný porod. Nebezpečná situace - Zpanikařím, nebudu vědět, co dělat, budu pomalá, nedokážu zavést kanylu, budu muset asistovat u porodu a nebudu vědět, co dělat. Výsledek - Udělám spoustu chyb, někdo umře, všichni mi vynadají. Alternativy? - Možná budu mít štěstí a bude málo žen a žádný akutní stav. Situace? - Pokud bude překotný porod, většinou jde všechno samo. Možná zvládnu zavolat doktora nebo někoho z PS, kdo mi přijde pomoct. Možná ji zvládneme dovést na PS. Když bude nějaký akutní stav, zavolám aby mi z PS přišel někdo pomoct. Můj jediný úkol je zavést kanylu a možná to dokážu. DOkazuji to hodně často. Výsledek? - V nejhorším mě vyhodí, což by mi jen pomohlo. Dovezeme ženu na PS. Nikomu se nic nestane. Možná mi vynadají, ale aspoň se ponaučím pro příště. Reálný výsledek - Asistovala jsem u překotného porodu. Hlava vyšla sama, počkala jsem na další kontrakci a vybavila tělo. Matka i dítě byli v pořádku. Přišli z PS a smáli se. Bylo málo žen, ale vždy jsem dokázala udělat to, co bylo potřeba. Neměla jsem čas přemýšlet, že něco neumím. 

Po tomhle mi šlo všechno líp. Dokonce jsem přestala mít úzkost z nočních, cítila jsem spíš otrávenost, že musím jít něco dělat. Začalo to být znát i na kvalitě mé práce. Konečně jsem si začala užívat volný čas... Je mi jen líto, že to tak nebylo dřív... při každém našem výletu k moři. 

Dokonce jsem i ustála noc s Dr. ****** č.2, který mi vždy diktuje ultrazvuk a onu noc ve čtyři ráno přišly čtyři ženy s problémy a on přišel až v 7... po tom, co jsem musela sama udělat všechny náběry, EKG, CTG a všechno. Přežila jsem i noc, kdy přišlo deset žen a 6 z nich jsme přijmuly. Teda, skoro přežila.... asi ve tři ráno jsem si šla zakouřit a nevím... diagnostikovala jsem si panickou ataku... už se mi párkrát v životě stalo... před několika dny a před několika lety... na WC mi bylo hrozně teplo, na zvracení a cítila jsem jak jdu dolů...dobelhala jsem se do ambulance, kde byla PA covid, která mi pomohla na postel... hrozně jsem se jí omlouvala a říkala, že to asi bude vedlejší účinek antidepresiv. Cítila jsem se doopravdy trapně. Byla to noční s **** č.1. Který mě prakticky ignoroval a vůbec nedůvěřoval mým vyšetřením žen. 

Po tomhle všem si mě jednoho zavolala staniční. Že mluvila s PA covid (ta před kterou jsem skoro omdlela) a že všichni vidí, že jsem hodně nervozní a napnutá a že si neuvědomila, že pohotovost by pro mě nemusela být vhodná a že teď dává dohromady služby a jestli bych nechtěla třeba zkusit oddělení... říkala jsem, že to pro mě je hodně náročné, že jsem každý den přemýšlela o výpovědi, že vím od dob studií, že akutní stavy a porodní sál prostě nejsou pro mě. A že jsem hodně trpěla...ale vyhledala jsem odbornou pomoc a cítím účinky antidepresiv (plus jsem tak trochu začala vidět dobré stránky pohotovosti - žádná žena vám tam nezůstane dlouho, i když je nějaký akutní stav, tak ji co nejdřív odvelíte pryč, děláte si věci, jak chcete a nikdo vám do toho moc nekecá a jste ušetřený dramat a klepů) a že bych to asi ještě zkusila.... ale že je pro mě důležité vědět, že když se nebudu cítit, můžu jí to říct a přeřadí mě. 

Zvládla jsem po tom i službu, kde jsme měly asi dvacet přístupů, spoustu příjmů..takovou, z které bych se byla dřív rozbrečela. A pak zas stačila jedna věc, která mě shodila dolů. Ten doktor, co odjel na prázdniny, byl staniční zavolán, dal si dvě a dvě dohromady a všechno moje vina. Měla jsem s ním noční a začal desetiminutový monolog, který si pro mě šetřil celou dobu. Že ví, že jsem to byla já a že všem lékařům hned po tom přišel od primáře email, že musí vstávat ke všemu a příjem je lékařský úkon a pokud se to někomu nelíbí, nebude dělat pohotovost, protože to vypadá, že se tam až moc spí. No a milý lékař, že mezi PA a lékaři byla vždy dohoda, že pokud se jedná o rodící ženu, PA všechno udělá sama. A že to fungovalo, dokud jsem nepřišla já. A že pokud chci, aby byl jako ***** č.1 můžu pokračovat takhle. A že si nemůžu dovolit házet sr**** na práci někoho jiného a že pokud by se ještě něco takového opakovalo, bude bestie a že poslední, co tam přišla si nemůže dovolit a blablabla. Zmohla jsem se jen na to, že jsem mu řekla, že já jsem nemluvila se staniční a že jsem procházela těžkým obdobím a cítila se nejistá a že možná jsem jen trochu ventilovala před kolegou a že spíš než o to, že nevstává, mi šlo o to, že jedna žena byla k propuštění a on ji místo toho přijal. On na to, že nemůžu ventilovat s kolegy, protože každý si pak přisadí svoje, už nikdy nikoho nekritizovat před kolegy, že když se cítím nejistá, že teda spolu můžeme celou noc hrát karty, ale on, že musí odpočívat, protože může nastat akutní císařský řez nebo hemoperitoneum a on, že nebude ve formě a jestli si to chci vzít na triko, tak ať ho volám ke každé s**čce a takhle...a že ke mě byl vždycky velmi ohleduplný a vysvětloval mi věci a že mu nepřijde, že by si ode mě něco takového zasloužil....no mobbing jako vyšitý. Před staniční ovšem říkal, jak jsem šikovná a že mi slepě věří...hm. Kolega mi jen potvrdila, že to je mobbing a citové vydírání a měla bych to oznámit... ale já nechci ještě větši peklo. Po tom všem mi podal ruku a: "Kamarádi?".... pak jsem celou noc měla strach ho volat. 

Další noc, co jsem s ním měla jsem byla vystrašená k smrti. On nasraný na primáře, nemá v září žádnou službu na pohtoovosti, ale z ničeho mě neobviňoval, byl velice milý. Přijala jsem v noci tři ženy, aniž bych ho volala, i když mi to bylo proti srsti... dokonce mi pak ráno poděkoval. 

Lístek od úžasné studentky, co jsem měla dvě služby a co mi hrozně pomohla. Hnedka první věc, co jsem jí chudince řekla, byla, že mám hroznou úzkost, nikdy nevím co dělat, beru léky a když se jí nepodaří zavést kanyla, že nebudu schopná to opravit... a ona pak tohle: Drahá Babet, záleželo mi na tom ti poděkovat za to, jaká jsi. Cítila jsem se s tebou opravdu dobře a cítila jsem se doceněná. Jseš silná, víš. Obdivuji tě, jak umíš zvládat všechny tlaky (i když říkáš, že jsi hrozná) a hodněkrát jsi mě rozesmála. Znova děkuji, nesu tě v srdci. 

Obecně teď všechno zvládám líp. S mladými lékařkami se i hodně nasmějeme. Tak uvidíme, jak to půjde dál. Trošku si přijdu, že antidepresivy cheatuju život, ale co. Radši se budu cejtit takhle. Je to strašná úleva po třičtvrtě roce úzkosti a depresí. 

Vzácný úsměv po xx měsících...

A tak to nějak ve zkratce máte. Zkusím psát víc...uvidím, na co si ještě vzpomenu.