7. března 2016

Syndrom vyhoření, takový malý coming-out

Začíná velice plíživě. Ani si toho nevšimnete. A pak, v lepším případě, si to uvědomíte. A nějak nevíte, co s tím. A ani se vám s tím nic dělat nechce. Je jedno, na jakém oddělení pracujete, je jedno, jak dlouho jste v praxi...pomáhajícím profesím se nevyhýbá. 
Jak říkám, nejdřív ty kapičky nasranosti, únavy a nevimčeho přibývaly fakt nenápadně. Pak jsem byla u porodu ségry a (jasně jako outsider jsem do toho nemohla tolik vidět) i když měli fofr, tak se to i tak odehrávalo v poklidu, přátelský personál, uvolněný vztah sestra-lékař. Ono i z dob studií (haha, což je dva roky...opět, tolik jsem do toho neviděla) - nepamatuju si, že by personál byl tak buzerován audity, kontrolami a hlavně dokumentací. Nebylo potřeba tolik papírování, razítek, podpisů a taky to byla FN. Ale u nás...je jedno, jestli paní umře, hlavně, aby dokumentace byla v pořádku, protože ta buzerace za to nestojí. A i tak to není stoprocentní, ptze všichni jsme lidi a děláme chyby. O paní se postaráme v podstatě bezchybně, ale stejně je vše špatně, ptze dokumentace je špatně. Buzerace od spolupracovnic z ostatních oddělení, protože my jsme ty líné krávy, stále nemocnější a náročnější-na-péči pacientky, stále méně personálu a mnohem více práce. Nekecám, když jsem před rokem a půl nastoupila, tak to bylo jiné. 

zdroj: www.wtfmarketing.com

Včera jsem poprvé byla odměřená na pacientku. Po x překladech a x příjmech, kdy už jsem neměla ani ponětí, která žena je která, jsem před koncem služby nechtěla už nic. Pro sprosté slovo (před kolegyní, ne pacientkami) nejdu daleko, neb už prostě nevím, co a jak dál. Nikdo neocení (dobře, pacientky sem tam přinesou třeba bonboniéru...ale já nevím, ať napíšou například poděkování na vedení, aby to to vedení vidělo... i když to vyjde prašť jak uhoď)...nikdo se za vás nepostaví. Personál jim chybí, přesto se chovají, že mají dalších tisíc, co vás mohou nahradit...je pravda, že mi je celá klinika u pr..., jen se snažím, abych nešla do vězení a aby mi každý měsíc přišla na účet výplata.

Vtipné, když se podívám na starší články a vzpomenu s jakým záměrem jsem vycházela ze školy. Divila jsem se, když přišel okamžik, že ve mně všechno vykypělo a jednu chvíli jsem staniční začla vyhrožovat hodinovou výpovědí. Já, co se za celý život s někým hádala dvakrát a která neumí být naštvaná nebo asertivní. Hodně se změnilo. Jak tenhle článek píšu, tak nevím proč začínám brečet. A co vždycky potěší jsou diskuze žen, které jsou pro absolutně přirozený porod. Protože my jsme ti strašně zlí, co chtějí všem uškodit a asi nemáme duši nebo co. V některých případech chráníme jen naši existenci. Prostě to tak je. A naše platy nejsou vůbec odpovídající náročnosti profese.


Jsem se právě včera divila, že už ani nechci přítele a že mi je tak nějak všechno jedno. Nebo něco mezi jedno a agresivním laděním, mám pocit, že bych nejradši pěkně od plic nadávala všem, co jsou v partnerství, budou se brát nebo jsou těhotné atd. Ono to bude asi to vyhoření. Jediné co, koukat doblba na seriály, objednávat si dobrá jídla a spát. Jenže nevím, co jiného za práci dělat. A nemohu se donutit do nějaké aktivity něco pro najití nové práce udělat. Jak předcházet syndromu vyhoření? Dodržovat zdravý životní styl, dostatečný odpočinek a spánek, pravidelné stravování, pohyb/sport... - jako hahaha, kdy to mám stihnout? A jak mám sportovat, když jsem furt unavená? Pravidelně se stravovat, když ve službě mnohdy nemám ani čas se pravidelně vyprazdňovat? Přátelé a rodina. Od rodiny jsem daleko a na přátele nemám chuť, když jsem buď unavená po noční anebo nervozní před denní....a v práci jsem s někým komunikovala neustále. O tom, že před denní v noci skoro nespím ani nemluvím. A o tom, že dřív jsem nebyla vůbec nemocná a teď to je pořád něco také ne.

Nebojte, já na ty ženy fakt nejsem hnusná a usmívám se a prohodím s nimi pár slov, všechny nadále říkají, že jsme na našem oddělení všechny PA zlatí andělé, jen cítím, že už to fakt není jako dřív a že se něco děje. A asi budu za toto odsouzena, ale musela jsem se z toho vypsat. Chce to hooodně dlouhou dovolenou. Non vedo l'ora. 

6 komentářů :

  1. Je mi z toho smutno, co píšeš :-( ...a naprosto Ti rozumím, ono se ani není čemu divit, ten systém dřív nebo později snad semele všechny, co tam pracují. Ani nevím, čím Tě povzbudit, je to zoufalá situace a jediné východisko je, že se změní systém porodní péče, však se o tom pořád jedná, třeba to klapne - ale hned to taky nebude....

    Já byla v říjnu jako doprovod svojí sestře, rodila třetí dítě a věděla, že kontrakce v lehu nedává, že musí stát, také vypuzovací fázi věděla, že nedá v lehu. Ve FN, kde rodila byla jediná přípustná varianta 2.dobu - ležet na zádech a mít přitom kolem břicha pásy. Nic jiného neexistovalo. Ani bez pásů, ani v kleku, prostě nepřipadalo v úvahu. Tak jsme to provedly tak, že jsme nechaly porod zajít tak daleko až lezla hlavička, sestra stála vedle postele a podpírala se o ni, až v tu dobu jsem zazvonila, ať někdo přijde. PA jak viděla, že rodí ve stoje, tak úplně šílela "zastavte to, musíme dát pásy a lehnout na postel", jenže už to zastavit nešlo, tak porodila ve stoje a byla za to moc vděčná. Jenže PA s tím měla velký problém právě kvůli dokumentaci, místo dobrého pocitu, jak to hezky šlo, tak byla celá přešlá z toho, co teď napíše do dokumentace. A potom se o tomto případu bavily jako o tom "netypickém", prostě strašné drama a problém z toho, že nesplnila požadavky - pásy a lůžko. Je to hrůza, ony určitě ty PA vědí, že gravitace často ženám pomáhá a že kontrakce lépe zvládají ve vertikální poloze, ale ony prostě toto nemohou dovolit kvůli papírování...děs, taky by mi asi z toho hráblo, kdybych tam měla pracovat..... a přitom porody tolik miluju, zvažovala jsem studium porodní asistence ještě i teď x let po škole, ale asi zůstanu jen u kurzu pro duly...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně by změna systému porodní péče nepomohla. Jsem na rizikovém těhotenství, takže spíš sestra než porodní asistentka, jediné k čemu se dostanu jsou ženy na tzv předpokoji a indukce a protože mám plné oddělení žen vyžadujících "akutnější" péči, tak těmhle rodícím se fakt nemůžu věnovat, jak bych chtěla (nebo spíš upřímně momentálně ani nechtěla). Kdybych měla být na sále, tak by mi asi hráblo úplně. Ale i tady to dost často popírá všechno, co jsme se kdy učily (ale to myslím spíš ty odborné postupy a tak). To je prostě...všechno postavený na hlavu, málo lidí, hodně práce, velká zodpovědnost. Asi to ode mě všechno zní poněkud arogantně, ale..no...jediným východiskem asi je aspoň na chvilku ze zdravotnictví odejít, neb to bude jen a jen horší.

      Vymazat
  2. Od studia porodní asistence mě mimo jiné odradila i kamarádka, co to studovala a po druháku tím sekla, protože ji nutily dělat nástřih i v případech, kdy to nebylo potřeba...prostě to nedala a vystoupila z toho. Dnes chodí k domácím porodům a je spokojená. Ten systém fakt potřebuje reformu... a ženy potřebují osvětu, jsou z porodu hysterické, u porodu také hysterické a přitom není důvod, je to přirozený proces jako když jdou na wc na velkou...

    OdpovědětVymazat
  3. Popravdě, nemyslím si, že tohle je syndrom vyhoření. My jsme ho na peďáku brali dost podrobně (ono v téhle profesi to přichází taky dost často) a tohle mi nepřijde jako ono. Spíš hodně náročná práce. Myslím, že by Ti pomohlo zkusit změnit práci na nějakou jednodušší, a klidně i v oboru. A občas sportovat nebo zkusit kamarády. A nechtít přítele je asi OK, když se člověk přestane tak snažit a myslet na to, tak to pak kolikrát přijde samo ;)
    Posílám obejmutí a podporu. A kdyby něco, od června budu v Praze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ono to tady všechno nejde napsat úplně na plnou hubu...ale to totální zhnusení přešlo, teď panuje jen nelibost a vztek, že se snažíš vše dělat dobře a pak nabíráš krev neklidný drogově závislý s Cčkem a píchneš se o tu použitou jehlu, je to cooool práce :))) Nj, na jednodušší...jenže prachy a tak žejo. Já bych chtěla jít úplně z oboru, ale po tom, co mi nevyšlo ŘLP mě jaksi ještě nic nenapadlo...ale ono to přijde. Teď jsem opět pozitivní. A sportovat...héj, já tam nachodim třeba i 5km za den, tkze pak už nemám moc sil (a ještě navíc sport nesnáším :D)...a kamarádi, okej, tak to musíme něco podniknout, páč se sociálními interakcemi to mám taky poněkud na štíru :)

      Vymazat
    2. A teda stále spíše převládá, že přítele nechci a trvá to už déle a nic! :D

      Vymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...