29. prosince 2016

Dva roky na riziku, co ještě víc říct?

To bylo v říjnu...tenhle článek je rozepsaný už dlouho...

Jsem si myslela, že to tak dlouho nevydržím! Ale znáte takovej ten "syndrom uvařenej žáby"? Totiž, když hodíte žábu do vařící vody, tak vyskočí. Ale když ji dáte do hrnce se studenou a postupně zvyšujete teplotu až do bodu varu, tak ta žába si to neuvědomí, neuteče a uvaří se. A to je to, co my si tak krásně zažíváme každej den. Furt si říkáme, že by ještě mohlo být hůř. A pak přijde průser, kterej přijde, to je čistá statistika (navíc všichni víme, jak to je personálně teď v celém zdravotnictví) a už neutečeme. Ale tak, pokud jste četli mé články o vyhoření a povzdechy a nevím co jsem to tu na vás ještě "blila"...tak asi nemá cenu to zas všechno opakovat. Kdo nezažije, stejně nepochopí :)
A co se tedy za ty dva roky událo?
Měla jsem pracovní úraz a prožila si tři měsíce ve stresu, že je tu možnost, že jsem se nakazila nevyléčitelnou chorobou. Prostě tisíckrát někomu berete krev, nic, a pak jak naschvál je jedna pacientka, u který si dáváte sakra bacha a pích do prstu.
Už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit gynekologům-porodníkům-lékařům.
Když zvládnu pracovat v této nemocnici, tak už zvládnu pracovat kdekoliv v ČR.
Už si nepřijdu jako studentka na praxi. Naopak si studentky na praxi můžu pěkně vychutnat! :D Né, jsem hodná, ono je vždycky tak uklidní, když jim řeknu, že doteď mám strach z píchání kanyl. Naopak ale cítím, že třeba zrovna to píchání kanyl nedovedu pořádně vysvětlit, takže když u nás jsou, spoustu věcí si udělám sama, protože spěchám a nemám na to čas :/ Já vím, že to je špatně. Ale slibuju, že až budou ve druháku/třeťáku, pořádně je zaměstnám. Na druhou stranu, jak jsem psala, jako studentka jsem si myslela, že nás PA neřeší. No, teď vidím, že to muselo být jinak. 
Moje parťačka je to nejlepší, co mě potkalo. Jistota, systém...když já nedokážu být rázná, nastoupí ona (hodnej a zlej policajt prostě :)). Perfektně se doplňujeme a jsme velice efektivní. A když mi říká, že jí tam držím jen já, jinak by šla do důchodu, tak to je prostě....ach :) Však si ji tam pořádně hýčkám!
Díky někomu, komu už nikdy nikdy nikdy nebudu věřit, se ve mně zase trochu rozdmýchal ten plamínek zájmu o porodní asistenci. A jedna kolegyně mi říkala, že na Upol otevírají obor Intenzivní péče v porodní asistenci. Nepatrně o tom začínám uvažovat. Ona ta kolegyně je taky taková rázná a hnedka mi naordinovala, že musím studovat a že pojedeme na nějaký kongres a tak :) Sice jsem teda víc nakloněná gyndě, když už, ale už úplně nezavrhuji myšlenku jít v budoucnu do nějaké menší porodnice na porodní sál. Ono..jakmile jednou člověk čuchne k porodnictví, tak se to fakt těžce opouští. A všichni vám potvrdí, že ač to tam nesnáší, že z naší kliniky i přes všechny mínusy, se prostě chtě nechtě stane srdeční záležitost. Takže nevím, co se mnou bude. Ale něco snad bude :)
A zase mě to tak nějak baví. Cítím se víc jistá, že zvládnu to, co směna přinese. Dělám fakt poctivě a rychle. I když je plat k pláči. I když mě to sere. I když tohle a tamto....teď jsem pracovně tak nějak naprosto zkompenzovaná :)
A kolegyně....to, co mi pořád tak nějak trošku chybělo od rodiny jsem tady poznala v plný palbě. Hlavně během posledních pár dní. Je něco neskutečnýho, když vás něco zklame a postaví se za vás tolik superhrdinek v bílým! Ochotný vás pomstít :D Co vás vytáhnou ven, obejmou, setřou slzy, uklidněj a zanadávaj, že takhle teda ne! Ani nedovedu slovy vyjádřit, jak jsem vděčná, protože tohle jsem zažila poprvé v životě. A když se rozbrečíte a kolegyni na vás tak záleží, že se rozbrečí taky...Prostě..k tomu totálně nemám slov a strašně mě to teď celou dobu hřeje na srdci. Holt...furt chci nějakou lásku...ale ta láska nepřišla od chlapa, nýbrž od naprosto senzačních holek....(tak senzačních, že máte v pátek denní a z kliniky odcházíte domů o půlnoci, protože jste tam s nima prostě byli a tak jste se nasmály, až jste padali z židlí :D...já teda sice pracuju skoro každej den teďkonc, ale i tak ty dny, kdy nesloužím, se na klinice stejně vyskytnu :D).
Rekord pět kanyl za den! 
Vyhřezlý pupečník...
Překotný předčasný porod...
Stres a strach jako nikdy v životě. Takový to, jak máte pocit, že všechno kolem vás je ve zpomaleným záběru a každá vteřina trvá desítky minut. A fakt slyšíte svůj dech, takový to přesně jako z filmů. A taky slyšíte, jak na ostatní křičíte, co je potřeba. Ten hlas nepoznáváte, něco naprosto jinýho, jinej stav vědomí, kdy se všechno děje automaticky. A pak se rozklepete, rozbrečíte, do toho se smějete...prostě síla. 
Myslím, že už můžu s klidem říct, že jsem zkušená porodní bába. 

2 komentáře :

  1. Milá Gertrudo Mimózová,

    díky, díky ti za to, že sdílíš všechny tyhle pocity a poznatky takhle veřejně. Je to trochu risk, protože nikdy nevíš, kdo si to může přečíst a něčeho se domáknout a třeba pak použít blog proti tobě. Jenže na druhou stranu tím, že si takhle veřejně ulevuješ, zároveň pomáhaš spoustě jiných. Ne, nejsem z tvýho oboru. Vlastně jediné, čím jsem se tvého oboru dotkla, byl porod mých dvou holčiček. Ten druhý mne vlastně přivedl k tvému blogu, protože byl pro mne natolik intenzivním zážitkem (je zvláštní, že mnohem silnější než ten první), že jsem si začala dohledávat nějaké informace ohledně konkrétních detailů a podobně. Ale jsem aspoň bioložka, celý život se velice aktivně věnuji chovu všeho živého, nač si člověk může vzpomenout. Cílem každého chovatele je zvířatům umožnit přirozené chování, včetně přirozeného odchování mláďat. Nu a profesně se v tématu reprodukce také topím, respektive topila jsem se, než jsem nastoupila na "kariéru" maminky. :) Porodní "báby" a jejich praxe mně vždycky fascinovaly. Nikterak si tu práci neidealizuji, naopak smekám hluboce před rozhodností a schopností pracovat s lidmi, kterou nutně ke své práci potřebujete. A nejraději mám ty, které jsou jako ty. Tedy takové, které svou práci přijímají energicky. I za cenu rizika vyhoření. Jenže, to riziko platí ve všech prostředích. V těhotenství jsem si prošla asi měsíčním naprosto otřesným obodbím také. Stejně tak ve své vysněné práci na fakultě. Moc dobře tedy vím, jak se cítíš! A moc ti držím pěsti, protože není nad to, když jako zmatená, stydící se, ustrašená (jo, podruhé jsem se fakt bála) rodící žena natrefí na opravdu šikovnou a MILOU pomocnici. Bohužel jsem při tom druhém porodu to štěstí až tak neměla m. j. kvůli zvýšenému náporu rodících v daný den na daném místě a jsem tudíž nesmírně vděčná za přítomnost mého muže, se kterou jsem vlastně původně ani nepočítala.
    V šestinedělí se mnou cloumají hormony, a tak mám v hlavě asi milion myšlenek a nějak je nedokážu uspořádat do smysluplného komentáře. Omlouvám se za to. Cílem tohohle elaborátu měla být podpora. Vaše práce je nesmírně důležitá, vaše dobrá nálada jakbysmet! A i když ty ženy vážně asi málokdy vyjádří spokojenost, pokud spokojeny skutečně byly, tak věř ty i tvé kolegyně, že je jich jistě většina. Stačí strašně, strašné málo. Třeba jen úsměv, prohození pár slov navíc (pokud je aspoň trochu čas). A za to je většina z nás moc vděčných. Syndrom vyhoření je mrcha hnusná. A čeká tu na každého z nás, kdo si ji neohlídá. I na lidi, kteří si defakto plní svůj sen. Stejně jako na lidi, kterým se sen plnit nedaří. Držím pěsti a blog si, s dovolením, ukládám do oblíbených.

    Ještě jednou se omlouvám za šílený výlev i zmatenost. Psala jsem to, jak mi to v prsty vlezlo, abych to stihla dopsat, než se děti probudí z poledního spánku.

    Efulin

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc a za nic se neomlouvej, mně třeba moje články taky přijdou jako výlev zmatenosti :D (a často je furt dokolečka přepisuju a přepisuju...tkze si je možná zkus za rok přečíst znova :D....právě proto, že se trochu bojím, že by to někdo použil proti mně..přecejen, nejsem úplně anonymní...ale pořád doufám, když na to tak házím očko, že snad nepíšu nic, co by normální člověk někde nemohl zjistit a lékařská tajemství neporušuju...doufám!..a ono při té personální krizi..by mě snad nevyhodili :D)
      A jak na to teď koukám, to období zhruba před rokem a na jaře bylo fakt špatný...teďka právě kvuli dost krizovejm a náročnejm obdobím a "akcím" v práci jsem nějak získala zase nadšení a myslím, že už tak snadno nesklouznu do toho v čem jsem byla. Jasně, někdy se mi nechce a tohle tamto, ale ačkoliv dělám pro ty ženy maximum, tak já osobně nezabředávám do negativity a stresu ostatních tam..skoro mi je líto, že dost pravděpodobně budu odcházet...ale dokud jsem mladá, je potřeba aspoň na rok zkusit to, co chce srdce a pak si můžu bdít po nocích a lítat v zakrvenejch kalhotech po klinikách s ženama na lehátkách ještě dalších čtyřicet let :D
      A vidíš to, to bych neřekla, že se člověk podruhé bojí a tak...ale jestli ten první porod nebyl vončo...tak se nedivím...
      No a děkuju moc za podporu, strašně si toho vážím!!! Teď mě po kolegyních nechala pozdravovat po čtyřech měsících nějaká paní, kterou si bohužel už nedokážu vybavit..prý "pozdravujte hlavně tu skvělou sestřičku s modrýma vlasama...že ji moc děkuju...nezapomeňte jí to vyřídit..." tak mě ti to taky tak strašně hřeje....ale abych nebyla zas moc sluníčková - tohle mi složenky nezaplatí!!!!! :D

      Vymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...