31. ledna 2017

4.narozeniny blogu..a zase změna života

It's dangerous business, going out your door. You step onto the road, and if you don't keep your feet, there's no knowing where you might  be swept off to. 
16.1.2013 jsem založila tento blog. V té době ještě frčelo psát recenze na kosmetiku, myslela jsem si, kdovíjakou taky neudělám díru do světa. Nope. Takže tedy o porodní asistenci. Taky nic moc, ale hodně mě to bavilo (a štve mě zachovávání mlčenlivosti, takovejch příběhů, co bych mohla napovídat!) a třeba to i něco přineslo vám. Prožili jste se mnou studium a strach, hledání práce a strach, nástup do práce a strach, práci a strach...já se pořád bojím. Možná proto jsem si vybrala tenhle obor. Věděla jsem, že to nebude snadné a že se rozhodně nebudu cítit jako ryba ve vodě. Že budu pořád nucená vystupovat ze své komfortní zóny. Asi se budu hodně opakovat, ale ty dva roky a půl, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi daly strašně moc. Hodně jsem vyrostla, získala nějaké to sebevědomí, spoustu věcí se naučila a hlavně se naučila být víc asertivní, víc "od rány" a nestát pořád jen v rohu. Taky se trochu víc zamýšlet nad sebou a nad tím co v životě chci a snažit se plnit své sny...viz moje rekapitulace roku a snahy stát se ATC. A cestovat. Hodně cestovat po mé milované Itálii. A naučit se italštinu a udělat si z ní certifikát. Viz můj druhý blog. 
Moje práce mě hodně baví, ale vždycky jsem říkala, že mi něco chybí, že to není úplně ono a nejde to od srdce (a za ty prachy, hahaha) a pořád jsem doufala, že se objeví Něco a já to půjdu dělat a bude to Ono. Nicméně mi to něco pořád unikalo a to, že mi unikali veškeří muži, kteří se nějak zapletli do mého života, tomu vůbec nepřidávalo, takže můj život se v podstatě skládal jen z odpočítávání dnů a hodin, kdy zas pojedu do Itálie a budu se zase opět cítit šťastně (minulý rok pětkrát, hah!), což se tak nějak víceméně uspokojivě dařilo vyplňovat alkoholu...začala jsem si malovat krásnou budoucnost...já čtyřicetiletá, svobodná, v té stejné práci, kterou tou dobou budu nenávidět, na stejné pozici, negativistická stěžující si alkoholička, stále na ubytovně...
Pak jsem v září poznala někoho a něco se tak trošku ve mně zlomilo. Začala jsem věřit komplimentům a řekla si: "Jo, dyť sem chytrá a schopná a hezká a vtipná a vůbec....a jo, mam italskej naturel!" To bylo v Itálii, takže euforie jako...nicméně jsem se vrátila a ta litrová flaška Amara del Capo se u mě v pokoji ani nestihla ohřát. A pak zase přemejšlení, vymejšlení, fňukání a nicnedělání. V listopadu jsem před zkouškou z italštiny jela do Milána na týdenní jazykový kurz. Sice Miláno moc ráda nemám, ale ono..prostě stačí být kdekoliv v Itálii za jakýmkoliv účelem a najednou se cítím úplně jinak. Přijela jsem, samozřejmě pak zase nechyběla flaška a už jsem na sebe začala být strašně naštvaná a zase fňukala, jak chci v Itálii být. 
V tu chvíli se mi matně vybavilo, jak jsem jednomu Argentinci na Liparech slíbila, že se do mých 28 přestěhuju do Itálie. A ségřiny slova: "Tak něco dělej ne? Nebo si už přestaň stěžovat!" A moje "výhružky" v práci, jak si udělám certifikát z italštiny a tady se na to můžu vykašlat...to, jak jsem si pro rok 2016 napsala předsevzetí "Žít v Itálii a udělat pro to všechno"... a pak prostě takový to, že nemůžu sedět na zadku a čekat, že mě potká něco krásnýho. Že přijede princ a vysvobodí mě...

 Princezna byla unavená čekáním na prince, který by ji zachránil. Sebrala všechnu svou odvahu, meč a vydala se porazit draka anebo požadovat, aby ji propustil..."Už se tě nebojím!" křičela, ale uvnitř se třásla. "Madam, není potřeba násilí. Já jsem nikdy neřekl, že musíte zůstat, i když jsem přemýšlel, proč jste to tak dlouho dělala." "Ah, dobře tedy," řekla princezna nechápavě. Jak odcházela z dračího doupěte, uvědomila si pár věcí. Věci, které ji doopravdy věznily, byly její falešné strachy a čekání, že jí někdo vysvobodí, když se celou dobu mohla zachránit sama. 

Dala jsem si inzerát na stránku pro aupair. Buď anebo. Jestli to má být, bude to a půjde to. Několik dní nic. Pak se ozvala rodina, která vypadala sympaticky s nenáročnými požadavky. V tu chvíli jsem začala vyšilovat. Už jsem to totiž zkoušela asi dvakrát v uplynulých dvou rocích, ale nikdy jsem nakonec nikomu neodpověděla. Teď mě zase ochromil strach. Přišla jsem si připravená, že to udělám, že fakt jo. Ale v tu chvíli, když na mě dolehlo, že by to doopravdy přišlo, opustit placenou práci, opustit svoji svobodu, rutinu, jistotu, opustit známé a kamarády....vyděsilo mě to. Ale řekla jsem si, že uvidím, až si s paní budu telefonovat. Že mi nemusí být sympatická a tak. Byla mi sympatická hodně. Takže panika ještě větší. Dobře, pojedu se s nima seznámit a pokud mi jen jediná maličkost nebude příjemná, tak do toho nejdu. Takže jsem letěla na víkend k jezeru Garda

"Guarda...responsabilita, fiducia e coraggio...cosa ne dici? Esattamente la nostra situazione..." ("Koukni...zodpovědnost, víra a odvaha...co tomu říkáš? Přesně naše situace...")



Abych to zkrátila před týdnem jsem podala výpověď. Když jsem odlétala z Itálie, zase jsem v letadle brečela. Tentokrát štěstím. Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to dostal. Ten pocit, jak je všechno super a jak se mi moje sny plní pod rukama...nemusím přeskakovat žádné překážky a jen se vezu. Teda, nebylo to lehký, udělat celý tohle rozhodnutí a vím, že to nejhorší mě ještě čeká...ale konečně je všechno tak, jak má být. A vím, že to je správně a že mě čeká něco úžasného. (A jestli ne, tak si při současným stavu zdravotnictví práci najdu tak do tří dnů). A snad i chlap je. A je to něco jiného konečně. Někdo, díky komu si sebe vážím a jsem lepší člověk. Nedovedu vyjádřit všechno, co cítím, zahrnuje to všechny takový ty duševní principy, který se mi konečně podařilo nějak dodržovat...ale předtím jsem musela jít až na dno a podívat se na všechny ty hnusy, co jsem schovávala v temných zákoutích mý duše. Vykašlat se na všechny moje přesvědčení utvořený ze špatných minulých zkušeností...otevřít srdce a nestavět zdi...věřit. Věřit, že o mě bude postaráno v každém okamžiku života. Sebrat odvahu. Zavřít oči. Skočit. 


Ještě bude potřeba hodně vnitřní práce, ale jsem na správný cestě. A teď bude líp a líp (a doteď bylo v podstatě senzačně, takže...:)) A kdyby nebylo..aspoň jsem to zkusila a nebudu si vyčítat, že jsem to nikdy neudělala. Zase jdu do něčeho, z čeho mám strach a co je totálně mimo moji komfortní zónu...a to je potřeba. Nikdy nebudeš mít něco nového, dokud neuděláš něco jinak...
Tak mi držte palce! Pokud se vrátím k porodní asistenci, ať už zde či tam, budu tutaj pokračovat. Jinak nevím, zda tu budou nějaké články přibývat. Rozhodně ovšem budou přibývat od dubna na mém druhém blogu o Itálii...budu ráda za každou návštěvu. 

A chci vám všem moc poděkovat za komentáře, za emaily, za milá slova...prostě jsem moc ráda, že pár lidí můj blog zaujal, že pár lidem třeba pomohl se rozhodnout, co jít studovat anebo aspoň nahlédnout do zákulisí porodnictví. Děkuju vám všem za všechno, nesmírně si toho vážím! Ale jsem prostě větroplach, stát na jednom místě pro mě není :)

4 komentáře :

  1. Hodně štěstí a arrivederci :)

    OdpovědětVymazat
  2. Napsala jsem ti sem uz pred nejakou dobou komentar, ale neco se pokazilo a patrne se vubec neodeslal. Takze znovu a lepe. Diky, zes tenhle blog psala. Fakt mne mrzi, ze konci, pac jsem ho zhltla jednim dechem. Objevila jsem ho nedavno. A mam potrebu ti sdelit jeste neco. Fandim ti! Tve potrebe neco zmenit rozumim. I ja mam cukani vystoupit ze sveho oboru a az deti zacnou chodit do skolek ci skol, tak se vrhnout na neco uplne od zacatku. Ale uz si na to pripadam stara a opotrebovana. Rozhodla ses skvele, protoze mladsi a odvaznejsi patrne uz nebudes. Naopak PA muzes byt opet kdykoliv,to ti uz nikdo neodpare.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahojky, komentář si pamatuju, dokonce jsem na něj odpovídala, tak nevím, kde se co stalo :) Děkuju moc moc moc, sem ráda, že se pár lidem líbil. Možná když bych pracovala na porodním sále, tak by bylo víc o čem psát, ale aspoň něco :D A díííky za všechna milá slova...ono tohle všechno o co se furt snažím...i to tak vypadá, tak to vůbec není jednoduchý, že bych jen mávla rukou a nastoupila do letadla...takže si vážím každýho slova podpory :)

      Vymazat
    2. Jasne, restart snadny neni. Ja sama na to nikdy odvahu nenasla. Nenasla jsem vlastne odvahu ani na celkem obycejny veci, ktere mi tak jednou provzdy utekly. Ale zase jsem tim ziskala neco jineho. Snazim se uklidnovat jednim moudrem, a to tim, ze i cesta muze byt cil.

      Vymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...