12. února 2014

Bilancování studia porodní asistence I

V pondělí mi začíná poslední semestr. Nikdy bych si nemyslela, že to uteče tak rychle a jednou nastane den, kdy začnu pracovat. Tak mě tak napadlo, že bych si mohla zhodnotit, co jsem za ty dva roky a půl zažila..a tak...
Na porodní asistenci jsem dělala přijímačky třikrát. Poprvé jsem se ovšem dostala na medicínu (a to bych byla blb tam nejít), podruhé pro jistotu, co kdybych nedala biochemii (jako naschvál jsem ji dala), a potřetí, to už studium bylo ukončeno a já zjistila, že jsem byla blb tam jít. Musím se přiznat, že po celou dobu jsem pořádně nevěděla, co porodní asistentka je. Jen jsem měla představu jakési sestry, která asistuje při porodu. Až první semestr jsem plně zjistila, co to znamená. A nabyla jsem přesvědčení, že to je přesně to, co chci dělat. 

1. semestr
Byl ve znamení víceméně nudných předmětů jako biochemie, biofyzika, anatomie, latina... Ale já jsem studijní typ, takže mě to netrápilo. Učily jsme se taky základní ošetřovatelské postupy, nějak jsem si nedokázala představit, že někoho budu píchat, cévkovat, dávat klystýr a kdesi cosi. A před zkouškou z tohohle jsem byla děsně nervózní, to si prostě v knížkách nenačtete. Taky jsme strávily dlouhé hodiny probíráním potřeb ženy, ošetřovatelského procesu (děsnej vopruz...stanovit ošetřovatelské diagnózy a navrhnout intervence a tak) a různé modely péče. Už si to ani nepamatuju. Vím, že jsem se šíííleně děsila praxe. A to jako šíííííííííleně! 

2. semestr
To už hnedka v únoru začala praxe. Jen jeden den v týdnu, ale stejně. Já byla tak nervózní a když si to vybavím zpětně, ufff. Dostaly jsme Deník odborné praxe a že musíme za studium splnit: 40 samostatných porodů, 20 asistencí, 20 asistencí u patologického porodu, ošetření a vyšetření 100 novorozenců, péče o 100 nedělek, 100x péče o ženu ve čtvrté době porodní, 100x poradenství v těhotenství, 40x dohled v těhotenství, 40x péče o rizikově těhotnou, 20x péče o ženu s gynekologickým problémem. Ale ne nějak, že si to jako někde zaškrtnem, ale na každou jednu ženu taková docela rozsáhlá tabulka, kde se musí popsat posouzení ženy, pánevní rozměry, vnější a vnitřní vyšetření atd atd. No nějak jsem netušila, jak se to dá stihnout (a  pak jsem zjistila, že si to prostě budu opisovat z porodopisů, chorobopisů a některé sestřičky orazí i prázdné papíry a něco si pak vymyslím). A pak ještě přehled různých výkonů - zacévkování, zavedení flexily, péče o drén, asistence u resuscitace novorozence atd atd (to jsem ovšem zjistila až teď ve třeťáku, že to je nepovinné :D). 
Zpátky k praxi, úplně poprvé jsem byla na onkogynekologii, absolutně nepolíbená nemocnicí, a tak jsme tam jen měřily tlaky a pak si četly o rakovině. Další byla na mém doteď nejoblíbenějším oddělení perinatologie (jsou tam rizikově těhotné, šestinedělky i gynekologicky nemocné), jenže tam s námi byla jedna naše taková starší učitelka a nejen že jsem byla vystrašená z té praxe, ale i z ní. Z týhle praxe si snad ani nic nepamatuju, jen že jsem se cítila naprosto nemožná. Následovala soukromá klinika reprodukční medicíny, tam jsme zařazovaly karty do kartotéky :D. Ambulance porodního sálu, tak tam jsme napojovaly monitory, v podstatě vlastně první setkání s touto mašinkou. Pak oddělení gynekologický nemocných, to byla hrůůůza. Staré prostředí, protivné sestry, br. A stáž na oddělení sterilizace (tam nám paní ukázala všechny ty nástroje a jak se to dělá a pak jsme si četly časopisy :D). Zpětně, to bylo fakt zlatý, od 6:30 do 12:10 :D Ale ty nervy, ufff. 

Poprsí s bulkami!
Snad mi za tohle nikdo nezruší blog, to nejni porno!
A jinak jsme už měly předmět Porodní asistence a začaly probírat konečně zajímavé věci. I když druhou a třetí dobu porodní ještě ne. Ostatní předměty byly nic moc. Před zkouškovým jsme už neučily a měly dva dny v týdnu praxi. První dva jsem byla na mé oblibené perinatologii a začala se jakžtakž otrkávat. Ale ten strach, když jsem měla brát krev nebo píchat flexilu. Navíc sestřičky se mnou šly jen párkrát a pak posílaly samy. Myslela jsem si, že flexilu nikdy sama nezvládnu. Teda, že víc věcí nikdy nezvládnu, ale opakování je matka moudrosti a myslím, že jsem nikdy nikomu nezpůsobila vážnou újmu :)

Autentická reakce :D
Pak dva dny sál, první jsem byla zase na ambulanci a potom už první zkušenost se sálem. Nic moc si nepamatuji, jen že jsem pořád jako ocásek chodila za porodní asistentkou, ke které jsem se přifařila (shodou okolností je teď moje mentorka) a viděla svůj první porod. Byl to konec pánevní, takže mě to řádně vyděsilo, ale doteď si pamatuju, jak se dítko jmenovalo a že mamka to zvládla skvěle. Každopádně dítě hnedka ošetřovali pediatři a přišlo mi to hrozně nepřirozené, jenže to jsem ještě nevěděla, že konec pánevní není porod úplně zcela fyziologický. Ale chtělo se mi brečet, jakmile ho vytáhli, tlačila jsem v duchu s maminkou, prostě emotivní zážitek :) (popravdě, ještě teďka, když zrovna nerodím ženu já, tak s ní v duchu tlačím a zadržuju dech :D Jen to nutkání brečet se už vytratilo :)) A pak nakonec ambulance ambulance. Tam chodily rizikové maminy do poradny a tady jsem se naučila pořádně brát krev, po těch dvou dnech jsem měla skóre asi 30x. 
A semestr zakončilo to, čeho jsem se děsila nejvíc. Prázdninová praxe. Celý měsíc o prázdninách. Vyšlo mi to na srpen, takže prázdniny byly teda dost nic moc, pořád tak nějak ve strachu z té praxe. První týden poporodní. Byla tam skvělá staniční, ale jinak nějak sestřičky milé všechny nebyly. Jenže na druhou stranu, my toho moc (spíš nic moc) neuměly. Do teď si pamatuju, jak jsem vstávala s paní po císařském řezu do sprchy a ona začla kolabovat a já nevěděla, co dělat a říkala jí, ať se mnou mluví a pořád mám před očima ty její pronikavě zelený oči a jak "ztrácela vědomí". Naštěstí tam přiběhla sestřička, pustila na ni studenou vodu a dovezly jsme ji do postele. To jsem se fakt cítila nemožně..pak se mi to stalo ještě jednou s jinou paní, tak jsem hnedka na sestřičky na zvonila a když se mi to stalo pak několikrát po porodu na sále, tak už jsem zvládla paní dostat do postele a při vědomí v podstatě sama :) Člověk se prostě neustále učí :). 
Druhý týden byla na perinatologii, tady už si zapamatovaly moje jméno, tak různě se vyptávaly a nějak mě to tam bavilo víc než na poporodním. Hlavně taky proto, že se tam toho víc dělá a člověk se víc naučí. Ale zrovna sem od nás ze třídy snad nikdo nechodí. Že jsou tam protivní a tak. Jenže to je o tom, že jakmile vás trochu víc poznají a vidí, že je na vás spoleh a jste šikovné, tak si vás oblíbí (třeba dnes mi staniční řekla, že je škoda, že končíme, že jsme byly mimořádně šikovný ročník). Už to bylo takové, že nás braly fakt jako pomoc, ne jako přítěž, protože už jsme věděly, kde co je a spoustu věcí zvládly samy. 
A poslední dva týdny porodní sál. To bylo takové naprd, protože tam pokaždé byly jiné porodní asistentky a s některýma si člověk prostě nesedne, taky nás vůbec neznaly a spíš jsme pro ně byly zátěž, znáte to :) A ženský kolektiv, to je děs. Vím, že mě jednou ta moje nynější PA pomlouvala :( Ale já prostě nevěděla, co všechno udělat, aby ta blbá infuze začala kapat! Jinak jsme při porodech jen koukaly a několikrát jsem ošetřila dítě a asistovala u šití. Ježiš, ošetřování dětí, z toho jsem taky měla parádně nahnáno, ani jsem ho neuměla pořádně vzít do rukou. Ale když to bylo všechno za mnou, tak jsem byla fakt pyšná! Jak já se na začátku prváku děsila, kolik xxx hodin praxe mě čeká. A kolik seminárek a kazuistik a jak já to vůbec zvládnu. A teď mě od konce studia dělí už jen nějakých 270 hodin, ach. Zvláštní :)

 Pokračování bude následovat, až se mi bude chtít :) Škoda, že si teď nevzpomenu na všechny zážitky, rozhodně ale i přes tu všechnu trému tyhle roky byly krásný (i když jsem nikdy nežila pravý studentský život, mě prostě nebaví v Brně pařit...)

2 komentáře :

  1. Super

    http://www.style-and-smile15.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Príma nápad ohlednout se takhle za minulostí. :) Moc se těším na další pokračování.

    OdpovědětVymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...