25. února 2014

Bilance studia porodní asistence II

Tak a pokračování bilance studia, jinak by bylo taky možný, že to do státnic nenapíšu. První semestr druhého ročníku...
 Začaly jsme mít zajímavější předměty a taky se mi konečně povedl zapsat tělocvik. Jen tak pro představu: Fyzioterapie v péči o ženu, farmakologie, filozofie v porodní asistenci, výživa v porodní asistenci, porodní asistence, péče o novorozence a kojence, patologie, výzkum, gynekologie a epidemiologie. 
Za zmínku stojí péče o novorozence, což byly přednášky a cvika ve formě víceméně stáží na nejrůznějších pracovištích. Normální novoši (to je to, jak pořád říkám, že je opruz a nebaví mě to :D), ale i v oddělení v dětské nemocnici, pak v neonataologické ambulanci - chodili tam rodiče s dětmi, co měly nějaké potíže s pohybem, čili se s nimi cvičilo (a rodiče se učili s nimi cvičit) podle Vojty; pak oddělení s nedonošenými novorozenci, nevím, jak přesně to tam je klasifikované. Ale bylo tam myslím asi deset miminek v inkubátoru a maminky za nimi docházejí a učí se o ně starat. Chňufíkové maličcí. Pak oddělení, kde s nedonošenci jsou i maminky, mohou je mít přímo u sebe na pokoji v inkubátoru. Tam jsem poprvé viděla trojčata, hold té mamince, protože starost o ně vydá na 27 hodin za den. A pak oddělení, které vypadá tak hi-tech, celé bílé, tam jsou ty nejmenší mimča, třebas i 500-600 gramů. Ručičky hubené jako my máme prsty. Napojení na hrozně moc hadiček. Tady jsem viděla i resuscitaci novorozence, uff. Hodně se tam dbá na bazální stimulaci - tzn. když mimčo brečí, tak strčíte ruce do inkubátoru a držíte je  jemně za hlavičku a nožičky, aby se uklidnilo. Myslím, že jsem tu i mimčo přebalovala. No, nikdy jsem asi v rukách nedržela nic tak křehkého.



Gynekologie v tomhle semestru byla ve znamení nádorů. Se všema těma statistkama jsme z přednášek odcházely s pocitem, že je snad nemožný projít životem bez nádoru. Doteď si pamatuju, že nádor vaječníku má více než pětileté přežití jen v 30%. (A největší smůla je, že se na to nedá v ranných stádiích přijít). V porodní asistenci jsme už konečně začaly probírat porod, cvičily si techniku rukou na modelu, porod placenty, ošetření novorozence. Pak se i natáčel ten krátký film, který jsem tady na blog už dávala :). 

Smutné je, že naživo to je něco absolutně jiného.
 Výživa na mě zanechala hluboké následky. Co se týče normální výživy, to bylo v pohodě, zajímavé. Ale pak přišlo na řadu kojení. Vykládala nám to jakási militantní laktační poradkyně velice dogmatickým způsobem (to, jak předváděla, jak dítě začne otvírat pusinku a dělat jazykem, mě bude strašit do smrti). Problémy při kojení? Stačí upravit polohu dítěte! Brečí dítě? Nakojit! Směje se dítě? Nakojit! Uhodilo se? Nakojit! Nemůže spát? Nakojit! Může spát? Nakojit! Kdo nekojí, je vyvrhel! A nosit v šátku, copak kočárek, zbytečnej luxus! A ta správná poloha. Na panence to šlo snadno, ale když jsem to pak zkoušela na oddělení, tak to nebylo ani trochu snadné. Sestřičkám to šlo líp, však mají dlouholetou praxi, ale někdy taky ne. Tady jsem se přesvědčila, že nikdy nic není stoprocentní a tak jednoduché. Jsem pro to, aby byla vyvinuta určitá snaha a pomoc při rozkojování, správná technika? Určitě. Ale někdy to prostě nejde a je lepší dát dokrm než tím matku totálně vykolejit a udělat z ní někoho, kdo se nezvládne postarat o dítě. Vrcholem bylo, když jsme psaly závěrečný test a paní poradkyně nám pouštěla fotky pět-šest-sedm atd -letých dětí, jak jsou kojeny. Nechápejte mě špatně, moje mamka kojila bráchu do čtyřech let a nevadilo mi to, člověk ušetří a pro děcko to je zdravý, ale zrovna v tomhle případě se totiž hodinu předtím strhla ostrá "hádka", že si nepřejeme, aby nám bylo vnucováno, že se MUSÍ kojit do vysokého věku dítěte. A pak tahle provokace. Při testu. Uf. 
 Na výuku navazovala zase bloková praxe, celý měsíc před Vánocemi. A zkouška z praxe. To byla šooouuu. Byla nám každé svěřena jedna žena, museli jsme sestavit plán ošetřovatelské péče, zevními hmaty pozjistit, jak je dítě uloženo, změřit pánev. To jsme dělali zatím jen ve škole na jedné hodině na modelu. Naštěstí bylo dostatek času si všechno přečíst v papírech. Naštěstí jsem vše zvládla, akorát jeden hmat mi dělal problémy, ale aspoň si to teď už pamatuju. Pak jsme všechno prezentovaly před tou naší učitelkou, staniční ze sálu a vrchní sestrou. Staniční se při tom mohla uhryzat nudou a učitelka to prožívala velice obřadně. Nicméně jsme zvládly :)
Na praxi už nám byly přiděleny mentorky. Na mě ta moje zbyla/byla přidělena. A bylo to jedno z největších štěstí v mém životě (ale ódy na ní nebudu pět, ty si můžete přečíst v ostatních článcích :D). Jak já byla nervózní, když jsem šla poprvé na sál a měla se jí představit. A ještě poprvé na noční. Ani už nevím, jestli jsme měly nějaký porod. Asi jo. Takhle ze začátku jsem si dávala jenom ruce na její a snažila se nějak pochytit, co vlastně dělá. Každopádně je taková, že spoustu věcí neřeší a není puntičkář, takže to bylo hrozně fajn. Po té noční mi bylo tak blbě. Nevěděla jsem, jestli dřív omdlím nebo se pozvracím. Ale zase oproti denní nádhernej klídek. Taky jsme poprvé byly na novoších, takhle v zimě to bylo fajn, páč tam je hezké teplíčko :D A momentálně si nic jiného momentálně nevybavím :/.
No a jen tak na okraj jsem se přestěhovala z poklidného soužití s mediky do ... ďáblových osidel? Doupěte neřesti? :D Začala jsem bydlet se dvěma holkama, z nichž jedna byla takových...volných mravů a měla psisko. Jak já nesnáším psiska. A ještě takové krvelačné rasy. Občas jsem jí musela chodit venčit. Jednou takhle začala třít najednou zadkem o zem a vrčet. Vyděsila jsem se. Pak začala běhat v soustředných kruzích kolem mě. To už mi hlavou běželo: "Panebože, já umřu, já umřu. Když jí budu držet, tak mě pokouše a bude po mě. Když jí pustím, tak pokouše někoho jinýho a já půjdu do vězení!" Pak se najednou rozeběhla a furt tak vrčela, já si jen povlávala za ní, nebylo možné ji zadržet. Naštěstí se uklidnila, ale pak jsem s ní ještě musela jet výtahem. Jó, to by se jí hodilo, mít mě zavřenou v malém prostoru. Ale přežila jsem. Díky bohu. Každopádně se v tom bytě moc nedalo spát. Smrad kouře z cigaret, každý druhý večer nějaká kalba a hluk. Grrrr, zpětně si říkám, že mám fakt svatou trpělivost, vydržela jsem tam skoro rok. Ale zas člověk nikdy nevěděl, co se stane. Jednou třeba dva dopravní kužely uprostřed chodby, jindy zas narušeně vyhlížející týpek, co řekl, že má psychickou chorobu, majitelku bytu v podstatě nezná a když ta se odebrala spát, tak seděl nadále v kuchyni a odmítal odejít (neměla jsem klíč od pokoje, tak jsem se tu noc zabarikádovala rotopedem :D). 

A protože už jsem se moc rozepsala, tak další semestr příště :)

1 komentář :

  1. Ahoj, koukam ze studium prozivame vsichni nachlup stejne (jsem ve druhaku) :-) je hezke videt ze nejsem sama:-D super clanek, u historky s krvelacnym psiskem jsen brecela smichy :-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...