15. května 2016

Co bych vzkázala mému minulému studujícímu já

Už to budou skoro dva roky, co jsem začala pracovat. Teďkonc k nám začly chodit studentky na úplně první praxi vůbec, tak jsem začala být hrozně nostalgická a vzpomínat, jaké to bylo, čeho jsem se bála, co bych byla udělala jinak...a tak mě napadl tento článek, co bych si chtěla vzkázat.

Hned jako první (vyhořele): Ještě máš čas, uteč! Baví tě cestování, baví tě italština, baví tě letectví! Běž studovat něco, co pak později bude rozeznívat tvoje srdce radostí! A možná ti to hodí víc prachů. A lepší pracovní dobu.
I když to moc nedokážeš, tak zatni zuby a ptej se sestřiček, jestli můžeš něco udělat, s něčím pomoct a hlavně jestli si můžeš to a to zkusit, jestli můžeš zkusit tuhle paní taky vyšetřit a snaž se zkoušet si vyšetřovat i nepokročilé nálezy.
Trvej na tom, abyste na psychologii důkladně probrali prevenci syndromu vyhoření. Fakt. Místo nějakýho blbýho povídání o něčem, co si už nepamatuješ.
To, že se na něco třikrát zeptáš jak blbec, než abys něco udělala špatně, ti naštěstí vydrželo.
Jiný kraj, jiný mrav. S láskou budeš vzpomínat na Moravu jakožto centrum přirozeného porodu a méně náročné administrativy. A možná i jednodušších postupů.
Jsem ráda, že si na praxi neseděla na gauči a neklikala si něco na mobilu. Asi jsem..škarohlíd, ale působí to na mě divně.
Pokora, pokora, pokora, pokora! Jako jasně, zdravé sebevědomí je potřeba, ale myslet si, že jsi nejchytřejší na světě, když...ách. Že paní kontrahuje možná by se nejdřív možná mělo říct porodní asistence, ne to jako studentka jít oznámit lékaři, aniž by to p.as. věděla. Když z porodnictví vůbec nemáš zkušenosti.
Jako studentka jsem si myslela, že nás sestřičky tak nějak moc nevnímají. Že nás rády využijí, ale že nás neřeší. Když to vidím teď...tak se děsím toho, co o nás říkaly. 
I po dvou letech budeš strašně nervozní z píchání kanyl, někdy i z braní krve. Ale zase pořád budeš mít radost, když se ti to povede. A hlavně to ve většině případů zvládneš píchnout na hranu (?) předloktí nebo hřbet ruky a to je super!
Připrav se na to, že až budeš pracovat, tak se budeš muset starat taky o drogově závislé, psychiatricky nemocné, zlé, postižené a tak dále, pacientky. Jako studentka se tomu ještě jakžtakž vyhneš.
Važ si toho, že můžeš chodit na svačiny a oběd a odejít dřív a tak, v práci pak mnohdy budeš snídat až navečer :D
To jak ti je blbě po nočních tě přejde, neboj.
V průběhu studia si psala něco o tom, že stejně nevíš, kde je a jak vypadá panenská blána (fuj, blána je hnusný slovo). No, dobrá zpráva! Nevíš to doteď! :D
Výňatek ze staršího článku, když jsi studovala: A jedna PA na tu druhou třeťačku, ať jde na box (porodní pokoj) s doktorkou a pak se s další PA začly bavit o tom (a nadávat), že my-studentky jen čekáme až nám něco řeknou. Že ony jako studentky byly celou dobu na boxu s tou ženou. Sranda je, že až bude pracovat, takhle budeš brblat taky :D
Zeptej se, jak se ředěj antibiotika z více ampulí. Je trochu naprd, že doteď moc nevíš, jak na to!
Zjistíš, že všechno, co se píše v učebnicích se stejně popře a...no...že hraní si na bohy nezná mezí.
Neboj, na všechno najdeš svý triky a bude to rutina. Nicméně vždy ses těšila na den, kdy do práce nepůjdeš se stresem, co se bude dít a jestli to zvládneš, tak ten zatím nepřišel, pořád nějak nevěříš svým schopnostem.
Není vše zlato, co třpytívá se. Zjistíš, že ne všechno, co se tak různě povídá, je pravda. Názory na profesní společnosti porodních asistentek si tak trochu upravíš až poznáš obě strany mince.
Otrkáš se a budeš víc rázná, neboj!
A najdeš si fígle na různé ošetřovatelské činnosti. A taky se naučíš takové ty věci...jakože...IUGRy mají tendenci sklouzávat do preeklampsií a ostatní zajímavosti. 
A i když strašně nechceš a nepůjdeš tam a nevěříš si, dozvíš se, že by tě na porodní sál chtěli. A vedoucí lékař o tobě řekne, že i když jsi mladá, tak jsi velice schopná porodní asistentka. Tak buď teď na té praxi trochu průbojnější a aktivnější! 
Budeš tu práci nesnášet, budeš nadávat, budeš mnohem sprostší...budou chvíle, kdy se dozvíš další osud ženy, o kterou si pečovala a budeš brečet...budou chvíle, kdy se budeš opravdu bát...a ale taky budou chvíle, kdy tuhle práci budeš milovat a budeš šťastná, že vše dobře dopadlo. 








1 komentář :

  1. Ahoj, už delší dobu sleduju tvůj blog... občas se pobavím, občas se leknu ze svého budoucího povolání.. a občas jsem hrozně moc šťastná, že jsem se vydala tou samou cestou jako ty... mám za sebou první rok porodní asistence... teda už v polovině zimního semestru ve druháku... čeká mě praxe na sále... hrozně se těším, ale zároveň mám strach, že něco pohnojím... každopádně jak jsem už řekla... sleduju tvé příběhy již delší dobu, tak se chci zeptat, na nějaké rady pro začátek praxe na sále?
    Jinak ti chci popřát hodně zdaru v práci a ať tě to stále baví :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji mockráte za váš komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...