Omlouvám se za delší pauzu. Ono se ani nic tak nedělo. Ah, počkat. Něco jo. Co to bylo. A jo, světová pandemie? Pokusím se o ní mluvit co nejmíň, protože nevím jak vy, ale už jsem z toho otrávená, protože máme přece svobodu slova a tak se k tomu musí každej nutně vyjádřit. Já teda ne.
Rok 2020 pro mě začal dobře, i když s trochu hořkou pachutí. Šla jsem požádat o průkazku zdravotního pojištění. Co jsem si studovala, když člověk nepracuje, není ženatej a další jiný podmínky, může si o ní zažádat dobrovolně, prokázat, že má finance a zaplatit 380-500€ na rok a dají mu ji. (Italové nemusí pracovat a mají ji automaticky, protože jsou Italové). Přijdu tam, ok ok, běžte zaplatit a pak se vraťte se stvrzenkou. Vrátím se se stvrzenkou a: "Počkejte, ještě se tady zeptám...." ... .... "Ah, tak to nepůjde, protože to minulý rok tady ve Venetu změnili a občan EU musí pracovat anebo mít jiný pravidelný příjem, to že máte dostatečné finanční zdroje nestačí." Ah. Telefonáty, porady a nakonec: "Ok, vyžádat si peníze nazpátek od regionu by bylo tak náročné, že pro tenhle rok vás teda zapíšeme." Takže konečně, aspoň na rok, jsem se nemusela bát, že se mi něco stane, že třeba dostanu angínu a budu to moct léčit jedině šalvějí. Když máte průkazku, dostanete praktického lékaře. Bez lékaře si moc neškrtnete, protože na vše je potřeba žádanka.
Taky mi hned přišla pozvánka na screening Pap test = onkocytologický stěr z čípku. A tady, omluvte mou otevřenost, ale ukázal zánětlivý proces. Nevěděla jsem co s tím, nemám gynekologa (tady ho můžete mít leda soukromého, kde platíte Všechno). Napsala jsem mému praktickému lékaři, napsal žádanku na stěr z pochvy (jeden by předpokládal, že když je zapsaný ke zdravotnímu pojištění, nebude nic moc platit.... no spoluúčast, tzv. ticket, stála 60€). Bakteriální vaginóza. O té jsem tak nějak tušila, že ji mám, už od mého přijezdu do Itálie. Doktor mi napsal antibiotika (dalších 50€) a navždy zmizela. Představte si, něco, co x českých gynekologů nedokázalo vyřešit, vyřešil praktický lékař, kterého jsem za celou dobu ani osobně nepotkala :D.
Od ledna jsem také začala praxi na gynekologicko-porodnické pohotovosti. Bylo to fajn. Tady každému, kdo přijde na pohotovost, dají buď červený, žlutý, zelený nebo bílý kód. Červený a žlutý jsou prakticky život ohrožující stavy, po kterých následuje hospitalizace. Zelený není nic vážného, doktor by měl pacienta vidět do hodiny, bílý je něco, co by mohl vyřešit praktický lékař, takže jde na řadu až po všech ostatních a platí spoluúčast za všechny výkony. Docela jsem se divila, že tam hooodně lidí přišlo s problémy, co právě mohl vyřešit někdo jiný a za obyčejnou mykózu tak zaplatily třeba 60€. Nebylo by od věci nějaký ten ticket zavést i u nás, a tím nemyslím tu směšnou stovku.
Konečně jsem po x letech pocvičila v zavádění kanyl. Na oddělení předtím se mi to nestalo, protože právě všichni, co jdou na oddělení nebo porodní sál, mají zavedenou kanylu už z pohotovosti. Uff, píchat zelenou do "předloktí", to jsem nedělala ani v práci :D A nabírat odběry z kanyly bez spojovací hadičky... U holek jsem si hnedka získala velkou důvěru (hm, byly mladší než já) a nechaly mě dělat hodně věcí. Taky proto, že občas tam bylo opravdu tolik práce, že se to nedalo v jedné zvládnout. Monitory v poradně pro těhotenství po 40. týdnu a ultrazvuková kontrola. Rodící ženy, potrácející ženy, krvácející ženy.. Jednou nám málem jedna porodila na křesle v ambulanci. Samozřejmě, stejně jako na oddělení, nikdo se nějak nerozpakoval s tím, že mám praxi jen pozorovací a jedna labilní doktorka na mě jednou vyjela, že jí nikdo neasistuje v ambulanci, zatímco já točila monitor dvojčatům a snažila se dát kanylu paní bez žil. Ale zase tahle stejná doktorka vždycky trvala na tom, abych vyšetřovala ženy v termínu (to mě tu fascinuje, u těhle žen vždycky vyšetřuje porodní asistentka a diktuje to lékaři, který to zapisuje do složky), nechala mě udělat Hamiltona (pro mě poprvé v životě) a taky mi vysvětlovala jak udělat základní ultrazvuk (tzv. eco office) - polohu, srdeční frekvenci a zhruba vidět, kolik je tam plodovky. Doteď ale pro mě je ultrazvuk něco jako čtení z ruky :D (tady porodní asistentky mají v kompetencích dělat samostatně tenhle eco office - a taky že ho dělají často).
No a pak. Přišel covid. Víte co, mně se nechce rozebírat, proč se tak rozšířil a co kdo udělal správně a špatně a blablabla. Prostě a jednoduše, 9. března lockdown. Z domu jen ze zdravotních důvodů, kvůi nákupu a práci. Všechny dobrovolné praxe se zrušily a čau. No, konečně jsem "měla čas" začít pravidelně dělat jógu a číst knížky. A každý druhý den aperitivy na terase. Firma, kde pracuje P. neměla tolik co na práci, protože zkoušek na stavbách nebylo tolik, když se některé stavby zastavily, žejo, takže byl hodně dní doma v "cassa integrazione", prakticky necháte zaměstnance doma a stát platí kompenzace. Vlastně v půlce února jsme ještě stihli jet do Benátek na karneval a viděli let anděla (už se rozšiřoval covid, tak jsem si naivně mysleli, že tam bude bez číňanů míň lidí :D) a dva dny na to karneval zrušili. Letos co vím, by měl být jen online.
 |
| Našel jsem Itala doma v karanténě. Eh, ale zmizel. No, nemůzeš čekat, ze tam zůstane celej den. |
No... a takhle nějak do jara. Pak se začalo postupně otevírat, památné datum 18. května, kdy jsme poprvé mohli jít do baru! A tak nějak všechno začalo být trochu normálnější. Sice pořád s rouškou, ale aspoň už ne zavřený doma. (Tady jsme si ve vnitřních prostorách nemohli sundat roušky nikdy. A venku jsme je nosili stejně... nějakej kus látky přes pusu nás fakt nezabije žejo).
A oslavila jsem 30. Teď už bych vážně měla začít dělat něco se svým životem :(.
Taky mi v květnu propadl řidičák aneb nemám nikdy dost byrokracie. Šla jsem do agentury, která se zabývá všemi těmihle procedurami (sice zaplatíte dost, ale aspoň víte, že máte vše v pořádku a žádost projde). A pán tam mi řekl, že aby mi udělali obnovu - a konverzi na italský - potřebuju italskou občanku. Anebo ať si jedu ho obnovit do ČR. Říkám, že všude je napsané, že je potřeba jen platný doklad, né italský. A on se škodolibým úsměvem, že jestli mu nevěřím, ať si zavolám na motorizaci. Díky no. Díky covidu byla přepážka pro občanky uzavřená až do září. (Všechny doklady, včetně řidičáků totiž díky krizi byly platné ještě sedm měsíců po propadnutí. Pro mě řidičák tedy do prosince). O italskou občanku jsem nikdy nežádala, protože na co a taky k ní byla potřeba průkazka pojištěnce, kterou jsem do té doby nikdy neměla. A tak jsem čekala. V září jsem o ní zažádala a... byla to asi jediná byrokratická věc, co se kdy v Itálii povedla bez problémů. Takže zpátky do agentury. Tam, že potřebuju anamnestický certifikát od lékaře. Takže tohle, pak zase zpátky a tam, že ať zavolám další den, ptám se po tom a tom pánovi a on mi řekne, co a jak. Takže volám a řekl mi, co je potřeba. Já už všechno ale měla! Takže tam zase jdu a on skoro nevěřící, že mám všechno, co je potřeba.. kontrola lékařem (ano, tady je každých deset let zapotřebí lékařská prohlídka) a 220€ za konverzi a obnovu. Teď jsme prosím v půlce října (první kontakt s agenturou byl konec května). Papír nahrazující řidičák na 30 dní. Po třiceti dnech tam jdu a řidičák ještě nedošel, obnova na dalších čtrnáct dní, důvod covid. V tomhle období skvělá výmluva pro všechno. Abych to shrnula, řidičák jsem konečně získala v půlce prosince.
Ale zpátky. V únoru jsem se přihlásila na konkurz, doba určitá, 6 měsíců, v San Donà di Piave, jedna z provincií Veneta, hodinu a půl cesty vlakem odsud. Většinou než nějaký konkurz opravdu udělají, chce to hodně času, takže mě překvapilo, že oznámili, že zkouška bude v půlce června. Takže jsem strávila tři týdny na zadku učit se "témata související s profesionálním profilem porodní asistentky". Musím vám říct, že když jsem studovala na univerzitě, po státnicích, ba i když jsem pracovala, věděla jsem NIC. V podstatě to, co se naučíte na škole a na praxi jen tak zčeří hladinu, něco tak jakože víte, ale spousta věcí je abstraktních. Začnete pracovat a ty abstraktní věci naberou mnohem víc konkrétní formu. Ale stejně, víte kulový. A pak taky, nemáte nějak extra motivaci si studovat něco navíc. A taky proč. Porodní asistentky nemají moc kompetencí a samostatnosti, na všechno ať si myslí lékař, žejo. Jakože... já třeba v práci věděla, že ten monitor je hnusnej. Ale nevěděla jsem přesně proč, co se přesně děje uvnitř plodu, že ten monitor vypadá takhle a takhle. Proč ho jednou seknou a podruhý ne. Člověk si neklade nějak moc otázek, proč dát tuhle a tamtu infuzi a proč sledovat tyhle parametry a... nevím, jak to vysvětlit, ale prostředí v ČR prostě není pro rozvoj porodní asistentky nějak moc stimulující. Tam se to všechno limituje jen na ty, co křičej, že chtěj porody doma. Já bych křičela víc kompetencí pro porodní asistentky a ze strany lékařů víc respektu pro mezinárodní doporučení a postupy! Zpátky k tématu... je ještě spousta věci, co nevím, ale heleďte, já si přijdu tak nabušená! Fakt toho vím o moc moc moc víc než jsem kdy věděla! A vidět to srovnání s tím, co jsem věděla (nebo spíš nevěděla) dřív a teď! Kdybych se vrátila do ČR, snažila bych se vše změnit. První dva dny. Pak by na mě zakřičel A.P. a strhly by mě všechny otrávený obličeje porodních asistentek a konec. Začala bych zase degradovat. Zpětně musím velice ocenit paní doktorku Z.K., na kterou jsme občas nadávaly, protože nám přišlo, že nám přidává práci. Ale tak nějak byla jediná, kdo se doopravdy zajímal o mezinárodní doporučení a dělal svou práci jak se má.
Ok, zpátky ke konkurzu. Přišel den D. Z asi 450 zapsaných se nás prezentovalo 152. (Díky covidu, zrušeným letům, vlakům atd.). Zkouška byla ústní, každá skupinka po deseti (nás bylo asi pět), vylosovala otázku, kterou vám ale ukázali až, když jste předstoupili před komisi. Takhle moc jsem se v životě neklepala. Zaprvé jsem nevěděla, co mě čeká. Za druhé to, co mě čekalo, se celé odehrávalo v italštině. Člověk nemůže úplně spoléhat, že to slovy obkličkuje, zamluví, vymluví. Když tě nenapadne správný sloveso a neznáš žádný synonymum, konec (i když teď luštím křížovky v italštině a často je i dokončím, takže hej..:D). Když neřekneš správně konjunktiv, budeš vypadat jak mongol. Taky nutno říct, že nevím-jak-to-popsat jakoby se mi rozdělil mozek. Část s českýma vědomostma, který časem dost oslabujou, někdy dost dlouho přemejšlím, jak se něco řeklo na porodnici u nás a část s těma italskýma a i když se snažím, nedokážu je propojit a čerpat v italštině z těch českejch vědomostí. Ne, musím čerpat jen z těch italskejch. Naopak, čerpat z italskejch v češtině, je o dost snazší. Každopádně, vejdu tam a moje velice-ironický-tón milované kojení - pozice při kojení a kontroindikace. Pf. Strašně se mi klepal hlas. Tohle téma jsem viděla možná tak jednou. Řekla jsem taková ta normální, jak se drží v náručí (co já vím, jak se řekne česky :D), rugby - při stázi a ragádách, vleže (po SC), ale zdůraznila jsem, že jakmile se matka a dítě naučí se kojit, je to možné v jakékoliv poloze (důrazné přikyvování komise). Pak se mě jedna zeptala, jestli vím, co je poloha koala. Řekla jsem, že ne. Nejsem typ, co by si něco vymýšlel. A pak jsem radši přešla ke kontroindikacím, i když se mi moc nevybavovaly. Řekla jsem, že těch skutečných je málo, ale jinak HIV pozitivita, s výjimkou zemí třetího světa, kde výhody převáží nevýhody, ragády při žloutence C, některé léky, ale ty se měly nastavit vhodně už v těhotenství. Galaktosemie a fenilketonurie. (Teď bych samozřejmě dodala, že ještě nemoc moči javorového sirupu (znovu promiňte, nevím, jak se to řekne česky), herpes simplex s viditelnými lézemi na prsu, užití radioaktivího jódu, cytotoxické látky a vážný stav matky.... chybami se člověk učí a tak jsem teď odborník na kojení...). Pak se mě zeptaly, jestli jsem studovala v Itálii.. já, že ne. "Hmmm jsi dobrá.. dobrá.... a jak dlouho tu jsi?" "Tři roky.." "Aaah no teda....vážně dobrá..." No každopádně, vůbec jsem ze sebe neměla dobrý pocit. Tak nějak mi bylo jasné, že to nešlo dobře. Ale konečně jsem si po třech týdnech pekla mohla oddychnout. O týden později výsledky. Neuvěříte tomu, z 30 bodů jsem získala 26. Já vím, nic moc, ale první konkurz, ústní...já mezi Italkama a obstála jsem. Dokonce jsem získala i 0,799 bodů za "kariéru" (což v mém případě je dobrovolná praxe, protože aby mi uznali práci v ČR byl by potřeba dokument uznání, který je prakticky nemožné získat, protože nemám peníze na všechny překlady a hlavně proto, že nemocnice, kde jsem pracovala, mi nevydá osvědčení, na kterém by bylo napsané, kolik jsem vydělávala, což je z nějakého důvodu důležité...a já nehodlám platit ty peníze za překlad, aby mi pak uznání nedali). Takže ve výsledné pořadové listině jsem se umístila 98. ze 152. Jo, nic moc. Ale no tak, napoprvé.... Co vím, tak teď nabídli pracovní místo těm co byly na 12. a 13. místě. Takže hej, tak za čtyři roky mi zavolají! *ironický entusiasmus*
No, co dál. Podařilo se nám v jednom baru v parku zorganizovat úžasnou oslavu mých třicátých narozenin se všemi kamarády, dostala jsem nové brýle od P., několikrát jsme jeli na den k moři, vykastrovali jsme naší kočku, přijela moje mamka, našla jsem moje druhé ukradené kolo (úžasná historka o neschopnosti místní policie a jejich neochotě pracovat) a jeli na přenádhernou dovolenou do Apulie a v září na prodloužený výlet do Pisy (o můj bože, jestli vám můžu doporučit jedno absurdní místo, který musíte stopro vidět - pláž Rosignano Solvay). Skoro jakoby se necovidilo. A pak začalo zas přituhovat a aperitivy na terase.
Taky jsem dělala "pohovor" na baby sitter, dokonce mě doporučily i porodní asistentky z nemocnice. A nic.
Od května jsem se snažila kontaktovat týpka ohledně praxí, zase to dát do chodu....mezitím on už to neměl na starosti, propadlo mi pojištění, mamka, dovolená...no provařila jsem to. A pak se blížil říjen a mně bylo jasný, že to zase omezej a že nemocnice je jedno z míst, kam by člověk neměl chodit, když nemusí. P. na mě pořád tlačí, abych zavolala staničním, abych tam šla (zbývají mi dva měsíce a půl na porodním sále), aby si mě zapamatovaly, aby až pak bude konkurz tady, dali mi body ze známosti... No tou dobou už budou v důchodu. A upřímně. Děsím se mu to říct, ale ten stres, co jsem někdy měla... měla bych pozorovat, ale místo toho dělám důležité věci bez dozoru. Ok, potěšující.. ale tolik zodpovědnosti bez platu, naopak mě to stojí pojištění a s toliko stresem?
No a nejčerstvější události jsou, že jsme na nový rok zkusili znovu jít na pojišťovnu, doufajíc, že i letos udělají stejnou chybu. Zaplatili jsme, telefonáty, porady a nakonec, že mě nemůžou zapsat a region mi bude muset vrátit peníze. Je to už měsíc, ještě nepřišly. Mám soukromé pojištění, které kryje jen hospitalizaci, ostatní co nabízí nemůžu využít, protože nemám lékaře, co by mi napsal žádanku. Takže jen trnu, aby se mi něco nestalo. Takhle totiž musím u všeho platit plné ceny. Jen kdyby mě hospitalizovali tak to snad něco pokryje. A kdybych měla třeba angínu, tak asi šalvěj.
A taky jsem před pár dny dělala konkurz, zase doba určitá, šest měsíců, v Trevisu. Dva týdny pekla, 8-10 hodin učení denně. V den konkurzu 37,5°C. Ještě že nedělají svou práci jak mají a teplotu mi nezměřili. Komise byla vcelku milá, zeptali se jestli pracuji, kde jsem dělala školu... a otázka: Dilatační období: Klinický význam patologických parametrů CTG. Ani nevím, jestli jsem to napsala správně. Doteď nevím, co chtěli slyšet. Mluvila jsem o tachykardii, variabilitě, deceleracích. Po pár minutách řekli, že v pořádku. O několik hodin později výsledky, z naší skupinky pěti, prošla jen jedna. Já to nebyla. Tvrdá rána. Pochyby, sebedůvěra na nule. Půjde to takhle i dál? Je vůbec nějaká naděje? Co tady dělám? Co se snažím dělat? Celý rok jsem prožila ve velké depresi a teď pokračuje ještě víc. Na jaře to budou čtyři roky. To je jako mateřská. Nic jsem nedokázala, stagnuju a jsem závislá na P. Jo, ok, umím fakt dobře vařit. Asi je na čase začít zvažovat návrat. A modlit se.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji mockráte za váš komentář!