Dva měsíce v porodnici v Cittadelle

 Začala jsem sloužit sama. Rána by ještě šla, i když nikdy nemám čas ani se vyčůrat, natož napít nebo najíst, ale je tam hodně lidí, kterých se kdyžtak můžu zeptat. Odpolední ještě jakžtakž, noční mě děsej úplně nejvíc. Furt visí ve vzduchu muset jít pomoct na porodní sál. I když jedna, s kterou jsem si fakt sedla, na mě vystartovala, čeho se tak bojím a co mám za problém, tak jsem jí říkala, že si nepřijdu tak dobrá a že spoustu věcí nevím a nejsem pohotová... říkala, že to všechno přijde časem, vzala mě na operační sál a ukázala mi, kde jsou nástroje k emergentnímu císařskému řezu, jak se zapíná elektroskalpel, jak se polohuje operační stůl, jak se zapíná novorozenecké..lůžko? a ověřuje funkčnost odsávání a ambuvaku, kde jsou základní věci na porodních sálech. A říkala, že instrumentuje většinou služebně nejstarší porodní asistentka, že to po mně nebudou chtít, když vědí, že to neumím (což je taky děs, protože jsem zjistila, že tady na univerzitě musí povinně odinstrumentovat nejméně 10 císařských řezů... my měly ve výkonech dva, ale nikdy se to ještě nestalo, že by to studentky fakt dělaly... šmarja, dyť v Brně jedinej úkol porodní asistentky byl jít převzít dítě a dát ho pediatrům... v Praze myslím sem tam instrumentovali... no, tady vám někdy ani nepřijde ten pediatr a musíte si s dítětem poradit vy...). Taky říkala, že něco umím. Že umím vyšetřovat a že mnohé nové to pořádně neumí. Tak aspoň že tak. Ač doteď nikdy neříkám, kolik se mi to přesně zdá, ale vždy uberu 1 cm. A pořád ještě nevím, jak se italsky řekne, jak moc je hlava vstouplá. A oni to pak hodnotí i v číslech (-5 = mimo pánev, 0 = vstouplá - na úrovni spine ischiatiche, 5 - viditelná (promiňte, fakt mě nenapadá české slovo). (Jako když jsem na sále psala vyšetření ženy, co pak porodila a ptám se: "Luigi, jak se tak správně italsky řekne, že hlava byla hodně hodně vysoko?" "Myslíš... nad pánevním vchodem? Extrapelvická?" "Jo, to bude to!")

Viděla jsem po 5-6 letech porod. Měla jsem na oddělení paní, 35.týdnů, co už jednou porodila v 35.týdnech, překotně. Ani nevíte, jakej jsem z ní měla strach. Nicméně x dní byla v klidu. A pak noční, vyvolávali ji porod ten den, protože SGA. V 21-22 mi říkala, že cítí trochu kontrakce, ale nic moc. O půlnoci, když jsme chtěly trochu přihmouřit očka, jsem si řekla, že možná jí nejdřív ještě zkontroluju. Říkala, že má kontrakce asi po pěti minutách. Nechtělo se mi do ní zbytečně šťourat...ale nedalo mi to. No, takže pět centimetrů, s hlavou, co se tlačila dolů, že. Volám na sál - ať ji přivedu.. Za tu docela krátkou dobu holky už měly všechno nachystaný a já se jim tam nasáčkovala, že chci vidět, co a jak. Byla tam ta moje oblíbená, co mi ukázala, co si připravujou k post-partum, jak se připravujou náramky pro novozence atd. Uplynulo jen 15 minut a paní porodila. 1790g. Bohužel těsně po porodu zvonil její manžel a já mu musela udělat rychlý covid test, takže jsem neviděla odběr pH z pupečníku a ošetření novorozence. (Mimochodem 35.týden a u porodu nebyl lékař.... ale prý v aktivní fázi porodu dělají všem kontinuální ctg :( v polosedě... achjo). 

"Zachránila" jsem život. Měla jsem jednu těhotnou, s odteklou vodou u které se vyvolával porod, měl to být pokus o VBAC. Neměla moc kontrakce, zdála se mi ale taková zadýchaná a "teplá". Pak i pozvracela postel, ale to se může stát, takže jsem se moc nevzrušovala. Odvedla jsem jinou paní na sál, kde jsme pomohla připravit věci a sledovala porod. Když jsem se vrátila, všechno bylo víceméně v poklidu, tak jsme se skoro mohly jít trochu natáhnout. Ostatně zdr.sestra z gynekologie šla. Já si řekla, že ještě předtím zkontroluju tu ženu. Nevím proč, ale vzala jsem si ušní teploměr, který je víc přesný (předtím neměla teplotu). A 39,1 stupňů. Běžela jsem pro doptona, poslechla ozvy - 180 tepů. Napojila jsem monitor, volala lékaři - podat paralen a hydrataci. Deset minut monitoru - jak by řekla moje kolegyně - chlupatý drát. Volám lékaře, že se mi monitor vůbec nelíbí - "Babeeee co to tam vyvádíš....". Přišel, kouknem na plodovou vodu - zkalená stupeň 2. Urgentní sekce (díky bohu ne emergentní, protože bych musela asistovat). Pomohla jsem jim připravit ženu k sekci a pak jsem tam oplendovala a lékař: "Jsi vážně dobrá, chorioamnionitida. Ráno už tam ozvy nemusely bejt..."

Jinak ten porod, u kterého jsem byla... indukce, paní nic moc kontrakce a pak najednou zašlo, takže jsme ji na posteli odvezli na porodní sál. Připravila jsem injekci oxytocinu (10 jednotek i.m. - doteď si myslím, že i.m. není zrovna dobrý způsob podání oxytocinu) plus aby toho nebylo málo, 500 FR + 10 jednotek na potom. Viděla jsem všechno, je fakt, že dítko šlo ven celkem rychle a snadno, ale můj dojem je zatím takový, že to dítě jen tak zachytěj, nechráněj vehementně hráz, nenapomáhaj vnější rotaci, neskloněj hlavu dolů pro vybavení předního raménka a pak s jednou rukou na hrázi druhý ramínko. Ale nevím. Možná to fakt šlo jen až moc snadno. Pupečník přerušujou až když je fakt prázdnej a bílej, což trvalo docela dlouho, krev na pH odebrali z ještě tepajícího nepřerušenýho. Miminko se váží až po dvou hodinách, měří až za mnohem dýl. Byla tam taky studentnka zdravotní sestra, která poprvé viděla porod a ani nebrečela, zvláštní. Pak jsem tam ještě chvilku zevlila a lékař s porodní asistentkou Luigim (ano, muž), že jsem dobrá - moje reakce: "No jasně..ahahahah..." s úsměvem zmrzlým na rtech a Luigi: "No, jestli se nám rozjede ještě nějaký porod, tak si k němu stoupneš ty." "Zbláznil ses? Já u porodu nestála sedm let" "No právě! Čeho se bojíš? My tady jsme, zeptáš se, pomůžem ti. My se nenaštvem a nebudem na tebe zlí. Úplně v klidu..." Porod se už žádný nerozběhl, jen jsem co dvě hodiny musela vyšetřovat jednu indukci, protože si to žádala a chtěla už rodit. (Vyvolání porodu s indikací - věk matky... 41 let. Achjo).

Paní s indikací k císařskému řezu. U prvního porodu dystokie ramének, kvůli ošklivému zážitku si pro další těhotenství zvolili porod doma s porodní asistentkou... převoz tři hodiny po kompletní dilataci do nemocnice s dystokií ramének.. holky o tom vyprávěly, nic moc hezkého. Třetí tedy císařský řez...11 měsíců po... Několik 16ti letých holek, co přišly rodit.. přijde mi to tu trošinku víc extrémní než u nás.

Taky vždy cítím trochu úzkost, když mám těhotné v počáteční fázi porodu. Nevím, jak jim pomoct. Jediné, co se praktikuje tady je termofor nebo horká sprcha. V ČR jsme jim aspoň (nesprávně) dávaly spasmopan nebo buscopan. K vyvolání porodu se používá jen propes (tělísko s pomalým uvolňováním prostaglandinů po dobu 24h) nebo balonek (něco jako foley), prepidil gel jsem viděla snad jen jednou a tablety prostin nikdy. Snaží se dost o prevenci tachistolie nebo hypertonu. 

Zajímavá věc je, že každé ženě se den po porodu dává dotazník screening poporodní deprese. (Nemyslím, že je úplně užitečný, ale aspoň tu je snaha). Nízké riziko - nic, jen se žena poučí o možných příznacích. Střední - pošle se hlášení do konzultoria (rodinné poradny), kde už si pak ženu přeberou oni (v konzultoriu pracují i psychologové a sociální pracovníci). Vysoké riziko - zavolá se na konzilium psychiatr. 

Taky jsem už vyšetřila vaginálně spoustu žen při propuštění, i ty po SC, které by správně měl vyšetřit lékař, ošetřit jizvu a poučit je o všem možném. Ultrazvuk se při propuštění dělá jen při podezření na materiál v děloze. 

Naučila jsem se zhruba udělat na ultrazvuku AFI, maximální vertikální kapsu, vidět srdeční akci a polohu plodu. 

Jinak se mi líbí, že lékařům nemusím připravovat rukavice, dávat jim gel na prst nebo připravovat vaginální ultrazvukovou sondu. Že jí s námi v kuchyňce. Že člověk nemusí mít strach, že je bude obtěžovat. Všechno je takové víc osobní. Že vizita je lékař + porodní asistentka, která referuje a její úkol není jen otevírat a zavírat dveře. Velké vizity neexistují. Ženy při vizitě fakt nemusí ukazovat vložku. 

A i když jsme a musíme být všichni očkovaní, už je to pár dnů, co se musíme testovat každé čtyři dny. 

Taky jsem zažila svůj první konkurz. Opravdový se vším všudy, o místo na dobu neurčitou. Bylo nás tam "jen" asi 600 z 1500, basketbalová hala. Identifikovat se, samozřejmě povinný covid pass, obálka s instrukcemi a odpovědními listy... identifikace začala v 10 hodin, spousta lidí, takže test začal až v 12:30. Vůbec jsem se nestihla učit. Vlastně jsem tam jela jen proto, že mi kolega řekla, ať jedu, že se tam všechny potkáme. Tak jsem to brala jako zkoušku na jediný konkurz, na kterém mi opravdu záleží - ve Venetu. Tohle byla Bologna. A když bych měla pracovat někde dál od domova, že bych si musela třeba pronajmout byt, tak se službama a vším.. by mi asi vyšlo nastejno vrátit se do ČR a občas dojíždět za mým milým. Otázky byly lehčí než jsem čekala, skoro všechno převzaté z guidelines anebo takové věci, které prostě musíte znát. Teda, asi pro mě, protože všechny možné guidelines jsem přečetla tak stokrát a člověku se to prostě vryje do mozku. 

Po nějaké době přišly výsledky, psaná zkouška 17/20 správně, praktická (která byla taky psaná) 10/10. Dopadla jsem mnohem líp než moje tři kolegyně, z čehož mám škodolibou radost, protože jsem cizinka a ani jsem nestudovala v Itálii. Plus člověk může hůř rozumět otázkám a studijním materiálům. Takže super. 

Dali mi konečně průkazku pojištěnce. Asi tak během tří minut. Stačilo, že na pracovní smlouvě a na emailu o přibližném trvání pracovní smlouvy bylo ULSS 6 (lokální zdravotně-sociální jednotka) a hned "Aaaa ULSS jistě jistě....". Netušíte jaká úleva nemuset se bát, že dostanu třeba anginu a jediný co s tím budu moct dělat je kloktat šalvěj...

První "plná" výplata. Není to špatný. Vůbec to teda neodráží zodpovědnost a že tam jsem pořád, ale já mám porovnání s ČR. A pak druhá výplata s odpovídajícím dílem 13. platu a svátky a nočními z října... a wow! Nejsem už zvyklá mít své peníze a tak mi vymizely všechny touhy si něco kupovat...takže...2000 euro... wow. 

Naši ULSS taky 3.12. napadli hackeři. Řekli si i o výkupné za data. Většina počítačů na vyhození, data není možné obnovit. Laboratoř - jen nejurgentnější odběry. Trasfuzní stanice - jen nejurgentnější žádosti. CT, magnetická rezonance atd - nemohou číst výsledky. Žádný počítač nefunguje, potrubní pošta nefunguje, štípačky nefungujou, dveře se otevřou tak na potřetí. Takže všechny žádanky na odběry ručně na papír. Propouštěcí zprávy - na papír. Příjem... kdo ví, jak to pak zdravotní systém bude účtovat... Ještě jsem se to ani pořádně nenaučila a už to nefunguje. A to je už čtrnáct dní a nikam jsme se nedostali. Výplata by měla dojít. Doufejme. Každopádně ty hackeři asi nebyli no-vax, protože testovací místa a očkování funguje. Smutné je, že díky tomu se nám u spousty žen nepodařilo dohledat výsledek vaginorektálního stěru na GBS, takže jsme podali určitě hodně antibiotik zbytečně. Ale protokol je holt protokol. 

A samozřejmě se díky covidu začínají omezovat neakutní zákroky. Těch gynekologických se dělá už jen strašně moc málo. A zase jsme měli těhotnou covid pozitivní. Dělá se mi blbě jen když pomyslím na to, oblékat se do skafandru. A jestli to teď bude jen horší a horši...bůh s námi. 

Strašně mě mrzí, jak jsem si o své univerzitě myslela, jak nás všechno dobře naučili a vůbec to tak není, protože spoustu věcí se tu učím za pochodu. Věcí, co jsem nikdy nedělala ani v práci. Věcí, co asi porodní asistentky v ČR nedělaj. Takovou úzkost jako před nočníma a při nočních jsem nikdy v životě ještě necítila. Vlastně takovou úzkost jako před jakoukoliv službou. Jo furt brečím a nemám na to nárok, protože jsem předtím furt brečela, že chci práci, ale tady je to tak strašně moc jiný a necítím na jejich úrovni ani náhodou. Jen předstírám, že věcí umím a rozumím jim. 

Každopádně jsem fakt vyčerpaná a smutná. Nejen, že v práci to je extra náročný (pro mě...fakt...navíc podle mě člověk tím, jak se snaží všechno pobrat v cizím jazyce, vynaloží mnohem víc mentální energie), ale vrátím se domů a čeká mě další směna. Protože jsem ten "kdo je doma víc času"... nevím, kde vzít čas učit se na ten důležitej konkurz, protože bych taky někdy chtěla nic nedělat. Jsem pořád víc a víc přesvědčená, že se člověk má líp single. Nebo když není žena. A poslední dobou usínám všude a furt. Naposledy na křesle s hrnkem kafe v ruce.