Syndrom vyhoření, takový malý coming-out

Začíná velice plíživě. Ani si toho nevšimnete. A pak, v lepším případě, si to uvědomíte. A nějak nevíte, co s tím. A ani se vám s tím nic dělat nechce. Je jedno, na jakém oddělení pracujete, je jedno, jak dlouho jste v praxi...pomáhajícím profesím se nevyhýbá. 

Jak říkám, nejdřív ty kapičky nasranosti, únavy a nevimčeho přibývaly fakt nenápadně. Pak jsem byla u porodu ségry a (jasně jako outsider jsem do toho nemohla tolik vidět) i když měli fofr, tak se to i tak odehrávalo v poklidu, přátelský personál, uvolněný vztah sestra-lékař. Ono i z dob studií (haha, což je dva roky...opět, tolik jsem do toho neviděla) - nepamatuju si, že by personál byl tak buzerován audity, kontrolami a hlavně dokumentací. Nebylo potřeba tolik papírování, razítek, podpisů a taky to byla FN. Ale u nás...je jedno, jestli paní umře, hlavně, aby dokumentace byla v pořádku, protože ta buzerace za to nestojí. A i tak to není stoprocentní, ptze všichni jsme lidi a děláme chyby. O paní se postaráme v podstatě bezchybně, ale stejně je vše špatně, ptze dokumentace je špatně. Buzerace od spolupracovnic z ostatních oddělení, protože my jsme ty líné krávy, stále nemocnější a náročnější-na-péči pacientky, stále méně personálu a mnohem více práce. Nekecám, když jsem před rokem a půl nastoupila, tak to bylo jiné. 

zdroj: www.wtfmarketing.com

Včera jsem poprvé byla odměřená na pacientku. Po x překladech a x příjmech, kdy už jsem neměla ani ponětí, která žena je která, jsem před koncem služby nechtěla už nic. Pro sprosté slovo (před kolegyní, ne pacientkami) nejdu daleko, neb už prostě nevím, co a jak dál. Nikdo neocení (dobře, pacientky sem tam přinesou třeba bonboniéru...ale já nevím, ať napíšou například poděkování na vedení, aby to to vedení vidělo... i když to vyjde prašť jak uhoď)...nikdo se za vás nepostaví. Personál jim chybí, přesto se chovají, že mají dalších tisíc, co vás mohou nahradit...je pravda, že mi je celá klinika u pr..., jen se snažím, abych nešla do vězení a aby mi každý měsíc přišla na účet výplata.

Vtipné, když se podívám na starší články a vzpomenu s jakým záměrem jsem vycházela ze školy. Divila jsem se, když přišel okamžik, že ve mně všechno vykypělo a jednu chvíli jsem staniční začla vyhrožovat hodinovou výpovědí. Já, co se za celý život s někým hádala dvakrát a která neumí být naštvaná nebo asertivní. Hodně se změnilo. Jak tenhle článek píšu, tak nevím proč začínám brečet. A co vždycky potěší jsou diskuze žen, které jsou pro absolutně přirozený porod. Protože my jsme ti strašně zlí, co chtějí všem uškodit a asi nemáme duši nebo co. V některých případech chráníme jen naši existenci. Prostě to tak je. A naše platy nejsou vůbec odpovídající náročnosti profese.

Jsem se právě včera divila, že už ani nechci přítele a že mi je tak nějak všechno jedno. Nebo něco mezi jedno a agresivním laděním, mám pocit, že bych nejradši pěkně od plic nadávala všem, co jsou v partnerství, budou se brát nebo jsou těhotné atd. Ono to bude asi to vyhoření. Jediné co, koukat doblba na seriály, objednávat si dobrá jídla a spát. Jenže nevím, co jiného za práci dělat. A nemohu se donutit do nějaké aktivity něco pro najití nové práce udělat. Jak předcházet syndromu vyhoření? Dodržovat zdravý životní styl, dostatečný odpočinek a spánek, pravidelné stravování, pohyb/sport... - jako hahaha, kdy to mám stihnout? A jak mám sportovat, když jsem furt unavená? Pravidelně se stravovat, když ve službě mnohdy nemám ani čas se pravidelně vyprazdňovat? Přátelé a rodina. Od rodiny jsem daleko a na přátele nemám chuť, když jsem buď unavená po noční anebo nervozní před denní....a v práci jsem s někým komunikovala neustále. O tom, že před denní v noci skoro nespím ani nemluvím. A o tom, že dřív jsem nebyla vůbec nemocná a teď to je pořád něco také ne.

Nebojte, já na ty ženy fakt nejsem hnusná a usmívám se a prohodím s nimi pár slov, všechny nadále říkají, že jsme na našem oddělení všechny PA zlatí andělé, jen cítím, že už to fakt není jako dřív a že se něco děje. A asi budu za toto odsouzena, ale musela jsem se z toho vypsat. Chce to hooodně dlouhou dovolenou. Non vedo l'ora.