Jsem porodní asistentkou v Itálii

 Teda to jsem byla už po už po uznání titulu a zapsání do komory, ale teď jsem zaměstnaná porodní asistentka. 

Story time, poněkud obšírný pro ilustraci italské reality: 

Někdy koncem dubna jsem se zapsala na konkurz na dobu určitou v provincii Padovy. Kritéria byly body za kariéru (a vzdělání, kurzy atd.) a eventuální technické kolokvium (otázka jako u státnic). A koncem května pořadová listina. Jen tak z ničeho nic, bez zkoušek. Bylo nás málo, 170. A já jsem se nějakým záhadným způsobem ocitla na 32. místě. Doteď netuším, za co vždy dostanu body. Dobrovolná praxe se většinou nepočítá a práce v zahraničí, která není uznaná italským ministerstvem taky ne. Kurzy online co mám, většinou dávají tisíciny bodu. A hned začali přijímat. Ale nemyslela jsem si, že to půjde kdovíjak rychle. Třeba jiný konkurz, kde jsem byla 98., mi přišla nabídka až teď, po roce a půl (ona je sice pořadová listina dlouhá, ale většinou tak 8-9 holek z 10 odmítne). 

Taky jsem vyštrachala v různých dokumentech, které tu veřejné administrativy musejí dávat online, že ve Venetu se bude pořádat mega konkurz o 40 míst na dobu neurčitou, z nichž i jedno ve Vicenze, kde bydlím. Objednala jsem tedy další knihy, dala se pořádně do učení, začala kypět inspirací, co psát na blog, založila jsem instagram, který se podle mě začal dobře rozvíjet, udělala si spoustu plánů, co chci zkusit uvařit, hodně se hýbala a po letech jsem se necítila vinná, že jsem doma a nic nedělám a vlastně si to užívala. Pak jsem se ještě rozhodla splnit občanskou povinnost a koupila si letenky do ČR. Po dvou letech a půl zase vidět rodinu a odvolit. (A dřív než tam zase exploduje covid). Letenky jsem koupila dopoledne 20.září na týden okolo volebního víkendu (po dokončení očkování, protože bez toho bych se do ČR neodvážila... stačilo vidět, jak se "respektují" opatření). Odpoledne jdu do schránky a telegram. 

Bohužel ne typu "dnes byla jiskriva noc STOP tri holky na nas dva byly moc STOP", ale prostě normální dopis, ať dám vědět, jestli jsem "dostupná k eventuálnímu přijetí". Odpovědět faxem. Takže jsem nejdřív musela zjišťovat, jak a odkud se posílá fax. Samozřejmě jsem moji dostupnost dala, protože někdy se ptají s dost velkým předstihem. 

A už o týden později mi volali za účelem krátkého pohovoru, do jaké nemocnice ze tří možných bych chtěla, o jaký pracovní poměr se bude jednat atd. (konkurz byl o místo na dobu určitou, většinou zástup mateřské dovolené). Začala jsem být poněkud nervozní. 

O týden později další telefonát s potvrzením nemocnice, délkou smlouvy a kdy budu dostupná. Tak říkám, že bych měla odletět do ČR, ale že kvůli práci klidně nepoletím (přecejen tam a zpátky 30 euro...což je vtipný, protože kdybych si měla jet požádat o voličský průkaz na konzulát do Milána a pak tam jet volit, tak by mě to vyšlo na 60 euro. ČR se vší dopravou na a z letiště a do mého rodného města - 50 euro :D). Paní říká, že v klidu, že si poznačí, že budu dostupná od 14. října. 

Dva dny potom jsem ve frontě u gate na letišti, hledám všechny green passy a formuláře a telefon. Paní z lidských zdrojů (to jsem zjistila o týden později, protože se nikdy nepředstavila). Jestli teda přijdu pracovat a už ani nevím co, v tu chvíli to byl stres. Já, že jo, ale že teď letím pryč (ta jiná paní jí to přece měla říct) a ona: "A ty nechceš pracovat? Přijď pracovat..." "No jasně, že chci, ale já říkala, že poletím do ČR..." hmm hmmm hmmmm a "No ale přiletíš 13.října? Takže 14.října máš zdravotní prohlídku, ok?" "A kde, co, jak?" "Můžeš psát?" "Vždyť jsem říkala, že se naloďuju do letadla!" "Chmmmm, tak mi zavolej zítra." Dík za pobyt v ČR zatížený milionem myšlenek paní! Pak jsme se tedy domluvily a dala mi všechny instrukce. 

Přiletěla jsem z ČR, ani se nestihla doma ohřát a pořádně vyspat a už jsem před šestou ráno svištěla na vlak do nemocnice, kde bych měla pracovat (nikomu jsem to nějak nesdělovala, páč jsem si říkala, že se může vždycky něco zvrtnout, jak je u mě v Itálii zvykem). Nalačno, na kole, pak vlak, cesta, stres, je fakt s podivem, že jsem nikde neomdlela. 12 zkumavek krve, i na tbc, ecg a kontrola u lékaře. Pak mi dali podepsat, jestli chci uplatnit výhradu svědomí - ne, ukázali šatnu a dali skříňku a šla jsem se představit staniční sestře. Ta nevěděla, kdy mám vlastně začít. Pak jsem volala té paní, ta se mě ptala, kdy mám začít. No nikdo to nevěděl, tak že dají vědět. Taky jsem si musela narychlo založit bankovní účet, a jen velkou náhodou jediné úřednici tam nepřišel klient.. jinak měli všechny termíny na dlouho obsazené.

Toto úterý telefonát, že mám ve středu (včera) přijet podepsat pracovní smlouvu a odpoledne hned služba. (Bohužel tu mají ranní, odpolední a noční, 7-7-10 hodin). V mezičase o víkendu jsem se musela znovu naučit řídit, protože nemocnice je od mého bydliště půl hodinu autem. A řídit v Itálii, kde ne každý dbá na pravidla, je fakt jiný level. Takže akorát tak nervozní z toho, že pravděpodobně umřu při hrozné autonehodě, protože mi to fakt nejde, nehledě na strach z práce. Sice jsem chodila na tu praxi, ale to je jiné, než když jste sami za sebe. Systém práce se hodně liší od našeho. Administrativa je pro mě poněkud nepochopitelná plus někdy nejsem přesvědčená o svých jazykových schopnostech. 

Včera jsem se tedy sama vydala na velkolepou cestu autem, která trvala hodinu podepsat smlouvu. Přijdu tam a žádné ověření alespoň titulu, ani pracovních zkušeností, (odteď si budu vždycky vymejšlet, že mám deset let zkušeností a tři tituly, hodí to dost bodů) které jsem uvedla v přihlášce ke konkurzu. Podpis smlouvy, která je na dobu určitou a jejíž konec je definovaný jako "až se vrátí jednotka, které jsem zástup". Kdo ví, jestli s tímhle trváním mi vůbec dají průkazku pojištěnce. No, ale stejně mi nedali kopii smlouvy, takže... Pár podpisů, dostala jsem kartu zaměstnance, zeptala se, jak to je s povinným pojištěním (tady ho musí mít každý zdravotnický pracovník a platí si ho ze svého): "To nevím, zeptejte se kolegyň. Plus musíte tohle a tohle, ale to se taky zeptejte." Takže jsem neodešla úplně moudrá, jen s vědomím, že "všichni cizinci mají strašně krásné písmo". Odřídit do nemocnice výkonu povolání, zeptat se, kde jsou uniformy a už jsem dorazila na směnu. Staniční sestra mi nic neřekla. Ani kde se píchá, což jsem samozřejmě zapomněla udělat, ani kde je záchod nebo jak je rozložené oddělení. 

Přifařila jsem se k porodní asistence, předávka služby. Teď jsem na oddělené šestinedělí, kde je i půlka gynekologická, ale tu mají na starosti sestry. Celkem máme 17 lůžek, včera tam bylo asi jen sedm žen, z toho jedna s indukcí bez přílišných kontrakcí. Předání služby funguje tak, že máte seznam lůžek, růčo si opíšete jména a píšete si tam to, co ta druhá říká. Jedna složka s denními dekurzy, celé složky žen na jiném místě. Například antibiotika se podávají podle zvyklosti v 8, 16 a 24 hodin, přičemž nejsou předepsaná na určité hodiny, to tam pak jen dopíšete a podepíšete vy. Všechno mi přijde tak trochu náhodné. Zvoní žena a nikdo se nejde okamžitě podívat, co se děje. Obešly jsme všechny změřily teplotu, tlak, výšku fundů, povstávaly s těmi po císaři (díky bohu tu nedělají hygienu na lůžku jako ve Vicenze). Daly antibiotika a antidolorifika. Naplánovaly odběry na další ráno plus tu dělají každý druhý den rychlé testy na covid. (Všichni se divili, že mi nikdo neudělal test a stačilo očkování.. - pár lidem bude zastaven plat, protože pro lidi pracující ve zdravotnictví je povinnost se očkovat + do práce se už nesmí bez covid pasu). K systému samozřejmě nemám přístup a nikdo mi neřekl jak a co. Do toho tam posílaly ženy z pohotovosti a kontroly v těhotenství, absolutně se v tom ztrácím. Porodní asistentka si šla asi třikrát někam zakouřit a vždycky jí to děsně trvalo. Ale dala jsem po dlouhé době zase intramuskulárku. Ale pro mě absolutní panika, přišla jsem si jak idiot, ani jsem z tý nervozity nevěděla, na co se ptát. Hrozný. Nedokážu si představit, že se to naučím. Zkušebku mám 4 týdny. Tak snad mě vyrazí co nejdřív a nebudou prodlužovat utrpení. Jo, jinak smlouvu bych měla mít do začátku dubna a pak možná šest měsíců. (V Itálii je mateřská jeden měsíc před porodem, pět měsíců po a pak si můžete ještě dát dalších šest, kdy vám platí jen 30% platu nebo nějak tak). A všem jsem to řekla až včera po první službě. Nějak jsem si nebyla jistá, že to vyjde :D.

A pak ještě návrat v noci autem. A mě to v noci nejde ještě víc než ve dne. Docela arogantním stylem jsem projela pár kruháčů. Slyšela jsem pár klaksonů. 

Ještě teď se ze všeho klepu. Nedokážu si představit, že to všechno zvládnu.